Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Marilyn Manson - Antichrist Superstar

Marilyn MansonAntichrist Superstar

Jirka D.14.3.2011
Zdroj: CD (# 490 086-2 / IND-90086)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Album, kterým se kapela Marilyn Manson zapsala do učebnic. Ohromující koncept je podpořený hudbou, která nepatří k tomu nejlepšímu, co v rámci žánru vzniklo, ale v součtu se jedná o uchvacující dílo. Do dnes živé, do dnes drásavé, do dnes platné.

Následujícím albem otevíráme prozatím nejslavnější období fungování kapely, ve kterém vznikla díla vpravdě zásadní, která poznamenala druhou polovinu 90. let stopou nesmazatelnou a která dodnes platí za počiny hodné úcty a tichého zbožňování. Prvním albem z této „zlaté éry“ je dílo, které asi není třeba představovat, protože jestli se s ním náhodou ještě někdo nesetkal, jako by nebyl. Antichrist Superstar (někdy dle latinského předpisu psáno i Svperstar) je mnohými považováno za to nejlepší, co tato parta točící se kolem reverenda Mansona vytvořila, a i když můj favorit je ještě o kousek dál, opomenout tento klenot ve sbírce nejzásadnějších titulů zmíněného období by byl trestuhodný omyl.

 

Album přichází na svět v říjnu roku 1996, v období, kdy má kapela na kontě jednu studiovou nahrávku, jednu kompilaci a řadu zkušeností – s hraním, vystupováním, s policií i soudy. V hlavě plno nápadů, pořádnou dávku nenávisti a vzájemné problémy. Co víc si přát k tomu, aby vzniklo takto černé a temné album? Ideální konstelaci narušují pouze vzájemné rozepře Mansona a kytaristy Berkowitze, který je ještě podepsán pod řadou skladeb coby tvůrce hudby, živé vystupování se ale odehrává bez něj. Zbytek party snad není třeba představovat – kytarista a basák Twiggy Ramirez, klávesák a sampler M. W. Gacy a bubeník pro živá vystoupení Ginger Fish. No a v pozadí stojí tiše a skromně výkonný producent, který má velikou zásluhu na tom, jak celé album zní, co z něj vyzařuje a kam se Manson díky němu vyškrábal – Trent Reznor – šedá eminence americké hudební scény, který se užívá svou poslední spolupráci s touto partou, protože osobní spory s kým jiným než s Mansonem rozdělí tuto dlouholetou dvojici do dvou zcela odlišných názorových táborů a na vynikající plody jejich spolupráce naváže vzájemná nevraživost, urážky a mediální očerňování.

 

Antichrist Superstar je koncepčně ztvárněné album a první částí trilogie, která byla doplněna záhy počiny Mechanical Animals a Holy Wood. O konceptu samotném byly popsány stohy papírů, a i když čerta vím, co tím chtěl Manson přesně sdělit, pokusím se v rámci svých možností celou problematiku nastínit. Především se jedná o poctu německému filozofu Friedrichu Nietzschemu, o kterém jsem se tu nedávno zmiňoval v souvislosti s novinkou polských Non Opus Dei, a jeho učení pojednávajícím o vztahu Pán – Otrok. Převedení této myšlenky do konceptu díla je ale nejasné, jakoby záměrně mlhavé a opředené clonou otázek a různých interpretačních možností. V první části alba se setkáváme s hlavním protagonistou nazvaným The Worm, který je členem luzy, spodiny, využívané a zneužívané s posvěcením společenských vůdců (The Beutiful People). I když žije v jednoduchých podmínkách, libuje si ve smutku, sebelítosti, naříká na svůj osud, jednoho dne se rozhodne dostat se dál, výš, zatouží uchopit svůj život a moc nad ním do svých rukou, stát se elitou.

 

Začne se oblékat jako sebevědomá a charismatická osoba, tváří se vlivně a začíná růst. Tento hrdina je na albu nazván Little Horn, společensky povyšuje, ale je stíhán pochybnostmi, špatným svědomím, je pronásledován svým původním já ... ale jde stále v před. Následně začíná podléhat deziluzi, snaží se unést následky svého vývoje a postupně počne opovrhovat těmi pod ním, nevýznamnými existencemi, které není třeba chránit a zachraňovat. Dostává se k poslední fázi své metamorfózy, po vzoru housenky se zakuklí do kokonu, aby se vzápětí zrodil do vyšší bytosti, aby konečně „dostal svá křídla“.

 

Zrozena je bytost, která ztratila schopnost empatie, soucitu s kýmkoliv, v které zůstala pouze zakořeněná hořkost a trauma minulého bytí. Byl zrozen uhlazený fašistický tyran, anděl ničící svět, Antichrist Superstar - The Disintegrator. Byl zrozen anděl, který si nezaslouží spásu, který přijal jako své krédo větu, která ho tolik drásala, když byl ještě bezvýznamný červ: „When you are suffering, know that I have betrayed you“. Svým vzestupem byl vynesen do výšin, ze kterých není úniku, propadá myšlenkám nihilismu a misantropie, vše se proti němu obrací a dostává se do slepé uličky svého vlastního bytí, svět obrací v nicotu.

 

„…I was born into this

everything turns to shit

the boy that you loved is the

man that you fear…

 

…Pray now baby, pray your life was just a dream

the Word in my hands, there´s no one left to

her you scream

there´s no one left for you.“

 

 

Možná jsem konceptu alba vymezil prostoru až příliš, ale jeho vliv na celkové vyznění je silnější než kdekoliv jinde. Nikoho jistě nepřekvapí obrovská vlna protestů, která se ve Státech strhla, církev běsnila, lidé páchali sebevraždy. Dostat do alba něco podobného se podaří jen málokomu; z tohoto pohledu se jeví spíše jako hluboce filosofické dílo vzdávající hold velkému učiteli. Dále se pokusím opět trochu přiblížit hudebnímu světu a přistát zase nohama rovnýma na poli hudební recenze. Ve stručnosti (teď už opravdu) se zmíním o bookletu, který je důstojným nositelem dříve napsaných myšlenek. Album je chráněno papírovou krabičkou, booklet je značně rozsáhlý, depresivní, obsahující texty, fotky z jednotlivých fází reinkarnace hlavního protagonisty, fotky muzikantů, znaky připomínající Kabbalu … no samotné listování stojí za požitek.

 

Příběh je rozprostřen do šestnácti skladeb vynikající především výborným zvukem, který svou povahou značně podpírá celkovou myšlenku díla. Jeho značná syrovost, abrazivita a nabroušenost se skvěle projeví už v první písni Irresponsible Hate Anthem, která se zařezává silně pod kůži a dosti dobře vystihuje, co bude následujících skoro 80 minut následovat. Zajímavé je, že tu vůbec nejde o rychlost a zběsilost projevu, ale spíš o jeho promyšlenost, náladotvůrnost, útočnost na vnímání posluchače. Rychlejší skladby jsou střídány pomalejšími, některé mají lehkou industriálovou náladu a jiné jsou posazeny silně do elektronické produkce (Cryptorchid). Album má skvělý spád, nedokážu najít místo, které by mě nudilo, kytary jsou řízné i melodicky hladivé, bicí těžce syntetické a Mansonův silně expresívní hlas řeže jako žiletka. Srovnat tento projev s posledním materiálem kapely není vůbec možné…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky