Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Marilyn Manson - Smells Like Children (kompilace)

Marilyn MansonSmells Like Children (kompilace)

Jirka D.2.3.2011
Zdroj: CD (# 492 641-2 / IND 92641)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Smells Like Children není pro každého, pro každý den a pro každou náladu. Spíš se zdá, že není pro nikoho, pro nikdy a pro žádné rozpoložení ….. proto asi přitahuje, možná proto je platinová ve Státech, v Kanadě a prodalo se jí přes milión kopií. Podivné.

Začátky kapely (ještě pod názvem MM & Spooky Kids) byly ve znamení coverů všech možných interpretů a kapel, takže touha svou minulost někde zveřejnit a nenechat zapomenutou byla více méně logická. Covery jsou na albu celkem tři a nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že jsou to tři jediné regulérní písně ze všech patnácti „skladeb“ a ve své podstatě to nejlepší, co může tahle deska po hudební stránce nabídnout. Vedle nevýrazné I Put A Spell On You převzaté od Jaye Hawkinse, jsou další dvě dost dobrou jízdou – Rock 'n' Roll Nigger  od Patti Smith a naprostá lahůdka od Eurythmics – Sweet Dreams (Are Made Of This), která se ironií osudu stala prvním Mansonovým velehitem, který znají asi všichni fanoušci napříč hudebními žánry. Ať už se k tomu stavím, jak chci, Sweet Dreams je cover dosti povedený, žijící dodnes a nezbývá než uznale pokývat hlavou.

 

Další ingrediencí byl Mansonův podivný vztah ke skutečnostem běžného světa a života, které dokáže tak osobitým způsobem hanobit, obracet naruby a všem strčit před nos, ať z toho každý něco má; ať si každý přivoní k tomu, s čím nechce nic mít, ale na čem při bližším ohledání najde i svůj podpis. Jo, vytahovat lidskou špínu a házet ji jejím majitelům na hlavu Manson umí dobře. Nahrát a zveřejnit rozhovory s vlastní matkou a babičkou, rozhovor ze show Phila Donahua nebo vzdychání F**k Frankie možná někomu přijde zvrácené, Mansonovi nikoliv.

 

Velkou část alba zaujímají remixy písní z Portraitu, na kterých se podepsala řádka lidí, o nichž se tu zmiňovat asi nemá valného významu. V nezvyklých polohách a v novém, lesklejším kabátě je ke slyšení Dope Hat, Cake And Sodomy, Organ Grinder a další. Podobný znak všech je silně elektronická podoba, načichlá industriálovým boomem té doby, o které se toho už napsalo asi dost a dost. A stejně jako dám přednost Demanufacture před Remanufacture, tak i Cake And Sodomy mi je bližší než Everlasting Cocksucker.

 

Zbytek alba vyplňují různé zvuky, šramoty, vzdychání, lehce veselé hudební pokusy Twiggyho Ramireze a všelijaké další podivnosti a zvláštnosti, které spadají spíš do nějaké performance než do hudby jako takové. Vše zahaleno do atmosféry made by Trent Renznor a Smells Like Children je na světě.

 

A co já na to? Zákeřná otázka, ale jelikož je to recenze, asi bych se odpovědi vyhnout neměl. Střízlivě uvažujíc nemůžu než prohlásit tuhle kompilaci za zpatlanou komplikaci. Někdy ale dojdu do takové nálady, že si tuhle desku pustím. Někdy dojdu ještě dál a ona se mi libí. A někdy, ne moc často, jsem z ní unesen a nemůžu se ubránit obdivu nad tím, jak někdo dokázal dát dohromady takovou koláž. Poslepovat všechno to, o čem jsem psal výše, chce trochu kumštu, trochu odvahy a hodně toho pokrouceného genia. Umění není jenom o hezkých obrázcích, dekadenci už taky vymysleli.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky