Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Poslední den v roce jsem zvolil retrospektivně. Ne sice jako pohled na sled minulých měsíců, ale jako osvěžení si něčeho, co se prostě výrazně zapsalo do historie metalové hudby. Vybral jsem zcela záměrně album Risk od Megadeth, neboť pro mě má zvláštní význam a taky proto, abych mu trochu oprášil a ospravedlnil reputaci, se kterou se mezi posluchačstvo zapsal. Takže vážení přátelé - pojďme na to.

Megadeth jsem poprvé objevil na dávné kompilaci z roku 1998. Jmenovala se Rock a Metal Factory a byla dvoudisková. Měl jí táta ve svém stojánku na CD, ale moc často ji netahal ven, spíš vůbec. Pravým opakem jsem byl já, neboť jsem v ní cítil mnohé. První skladbou na prvním disku byla neumírající hymna Symphony Of Destruction. Zamiloval jsem si ji na první dobrou. Z mých přátel a možných dohazovačů muziky ovšem Megadeth nikdo moc neposlouchal, vlna směřovala k Metallice. Teprve v roce 1999 jsem uzřel ve Forton Music na náměstí v Sušici audio kazetu s pastičkou na obale. Název Risk dával jasně najevo, že tohle musím zakoupit… a tak se i stalo.

Možná jsem čekal víc, než bych byl tušil, proto na mě deska zaútočila velice melodickými hity a více rockovým duchem. Čekal jsem hrubé vrnění ve stylu známé symfonie, ale tomu se nepřibližovalo prakticky vůbec nic z uvedeného alba. To mi ovšem nijak zvlášť nevadilo, protože jsem se stal jeho uctívačem. Svého času jsem si totiž i jako svou přezdívku zvolil právě pseudonym Risk, ovšem využíval jsem ji pouze, coby writerský podpis pod své někdejší graffiti. O, ano, čmáral jsem štětcem po zdech opuštěných kasáren a piloval svůj styl v tomto směru umění. Tagu jsem nejprve přepisoval stejně, jako ji vidíme na obalu desky - tedy v jakémsi obleskovaném kolečku, později však dopřála notných změn a k dnešnímu dni stále dokážu vyšvihnout její podobu. Ale ty časy jsou pryč, stejně jako dávná kasárna, která vystřídal domov důchodců.

Proti albu jsem neměl žádné výhrady, navzdory tomu, že mi nepřišlo nijak výrazně úchvatné, ale ani vyloženě pitomé. Čas a zkušenosti s tvorbou Megadeth však nabírali na váze. Dnes vím, že tuhle desku mnoho fanoušků nese velmi těžko. Možná díky odklonu od syrovějšího ducha skupiny, možná díky příliš rockovému pojetí melodických linek, které s thrash metalem už prakticky nekoketují. Nicméně odklon byl znát už na albu minulém - Cryptic Writings, které ostatně snáším rovněž velice vřele. Kde je tedy ta chyba, nebo lépe řečeno - co se změnilo?

Celkového ducha Megadeth jsem již představil. Z dříve tolik přímočarých a syrově stavěných fláků se najednou stalo melodické, mnohdy až veselé rockové hraní. Naproti tomu tu stále zůstaly suverénní skladby s jasně tvrdým podtextem a řezavou koláží kytar. Hned úvodní Insomnia s nádherně motorovým zvukem kytary. Následuje Prince Of Darkness, kterou bych zároveň korunoval nejlepší skladbou z desky (a to ne proto, že zní z celé nabídky nejtvrději). A ještě můžeme vypíchnout tajemně vyznívající kousek The Doctor Is Calling. Zbytek desky je oproti starším výtvorům opravdu někde jinde. Máme tu chytlavé až stadionové skladby (především Crush 'Em, která s sebou nese i neduhy těchto druhů skladeb - oposlouchá se velmi rychle), dobře zapamatovatelné veselosti jako Wanderlust, Breadline nebo I'll Be There. Samozřejmě nechci tvrdit, že by zbytek alba byl vatou, spíše zastává poslechovější trend, takže jejich výraz nevypluje okamžitě jako ten nejhezčí. Třeba skladba Ecstasy se ponejprve jeví jako nenápadná "další věc", ale podstatou je někde jinde. Člověk by se měl zaměřit na její nástrojové zpracování a to vlastně u celé desky. Kytary tu hrají totiž opravdu nádherným způsobem.

Další citelnou změnou, která je možná v rozporu s vnímáním ducha Megadeth, je zpěv. Oproti dřívějším štěkavým frázím a flusajícím nasraném vokálu tu najednou máme silně melodický zpěv, který si nic nezadá s rockovými fajnšmekr bonbony. Zkuste třeba již zmíněnou Wanderlust - tam ten efekt zpěvu nádherně vyrostl - konečně. Skutečný zpěv je totiž poloha, která Mustainovi nádherně sedne a rozhodně bych ho nevinil z nějaké zrady. Oproti svému největšímu soupeři (Metallica) si zpěvné linky může pěkně dovolit.

obal reedice alba

Jako další, co mě při zpětném porovnávání tvorby praštilo do uší, je zvuk. Risk zní hodně kovově, a teď nemyslím jako že tvrďácky metalově, ale prostě vyloženě řinčivě kovově. Třeba bicí jsou takové akorátně úderně našponované v čele s rytmičákem, který má jemně plechový zvuk. A to nemyslím bláznivé škopky ala St. Anger. Nejvíce však křičí (a to zcela právem) kytary, které mají velmi ostrý booster, který je zároveň snesitelný i hard rockerům, kteří nesáhnou ani po heavy metalu, natož po něčem z čeho se vypařuje duch thrash metalu. V takové Seven tyto zmíněné atributy hezky vyplouvají na povrch a to jde o song, který by obstál v kompilaci vedle rokenrolových vypalovaček. Stejně tak nestojí v pozadí ani basová kytara, která má až punk-rockového ducha. Možná je to mým soudobým vkusem, ale vždycky mi připomínala vrnění podobné v tvorbě The Offspring. Možná to zní šíleně, ale prostě to tak už cítím.

Je mi jasné, že mnohým z vás tahle deska k srdci prostě nepřirostla a ani nepřiroste. Ovšem vy ostatní, kteří jste třeba neměli tu čest, nebo je vám obecně zrzounova banda nepříjemná - okuste. Tahle deska je totiž jiná, jiná než typická tvorba Megadeth. Osobně si troufám říct, že i lepší a to navzdory faktu, že mám ranou tvorbu velice v oblibě. Asi kvůli nostalgickému vzpomínání na dobu, kdy jsem tuhle desku často točil a možná taky kvůli tomu, že je to jedna z prvních originálek vůbec, které jsem si kdy pořídil. Kazeta sice zmizela v propadlišti dějin (z nějakého záhadného důvodu mi zůstal jen originální obal), ale CD verzi v původní edici s krásnou pastičkou na obale držím ve sbírce na čestném místě. Tak co? Zpestříte si závěr roku něčím netradičním? Ten risk za to stojí, nebo ne?