Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V podstatě by mohla být moje recenze na nové dílo pražských elektroniků Minority Sound mimo mísu, protože když už si poslechnu nějakou elektrárnu, sáhnu do osmdesátých, potažmo kraje devadesátých let, kdy se tomuto stylu skvěle dařilo a o tom, co se děje v současnosti, moc nevím. Přiznávám, že mě vedla hlavně zvědavost, protože jsem na kapelu slyšel samou chválu, a tak v touze rozšířit si všeobecný přehled jsem po zaslaném promo digipaku sáhl. A kvituji s povděkem, že jsem neprohloupil.

Skupin holdujících mísení elektroniky s metalem či rockem je v českých zemích jako šafránu, nebo o nich nevím. Mám rád svojské výtvory Necrocockovy, který koketuje i s elektronikou, něco od Liveevil, dávné Dark Gamballe, Rhodian… Galactic Industry a můj výčet končí. Každá ze jmenovaných zní odlišně od druhé a stejně tak tomu je v případě Minority Sound. Zde jsem si vzpomněl na švédské diskoše Pain, ale podotýkám, že kdyby jen, tak ve zpěvu mají pražští nad legendami ze severu Evropy navrch. Byl bych ale trouba, kdybych si vystačil s tupým srovnáváním. MS se nesnaží o neslyšené, ale bohapustému vykrádání jsou na míle vzdáleni. Pražská sebranka se na scéně pohybuje nějakých osm let a na triku má tři dlouhohrající alba. Na každém z nich dokázala, že nestojí na místě a ráda posouvá vlastní hranice. Je nové dílo MS hodné zapamatování? Rozhodně!

Je jasné, že první dojem ve vás zanechá zvláštní obálka jinak velice výpravného bookletu z dílny Philipa Budky. Front cover mi evokuje obálky Pratchettových knih. Více než elektronickou nahrávku bych, pod dojmem tančící dvojice vyvedené v komiksovém duchu, očekával nějaký moderní gotický rokec, steam punk atd. Nicméně líbí se mi to a dílu to dodává odér příběhů bezbřehé fantazie. Výborné fotky členů pod vodou to pak podtrhují. Jsme ve filmu či v hlavě spisovatelově nadaného velkou představivostí. Vizuální stránka je tedy zvládnuta na jedničku, maximálně dvojku. Zvuková stránka je dle mého názoru rovněž povedená a ne jen „v rámci domácí scény“. Problém mám s některými zvuky syntezátorů, které mi připadnou jaksi zastaralé, házející na skvělý zbytek punc zábavovky. Zdá se vám, že jsem zbytečně přísný? Produkce je chladná i výbušná, jak se na umělý elektronický svět sluší a patří. Kytary jsou ovšem správě nabroušené a jedovaté, výborně postavená basa pak skladby rozvíjí a dodává jim pocit hebkosti.

Domácí skupiny mívají problém ozvučit zpěv a bicí. Pláčou, že to v našich studiích nedokážou a vydávají se do zahraničí, kde to mnohdy končí stejně. Chybu tedy vidím v muzikantech samotných. Libor Kukula coby zvukový inženýr studia MetalGate své práci rozumí a nástroje i zpěv ošetřil vskutku na výbornou. Kapela opět spolupracovala s kanadským producentem Romem di Prisco, který dílu dodal punc soundtracku k počítačovým hrám, na což je pán expert. Alešův zpěv je skvěle nahalovaný, zní srozumitelně a i přes značnou prostorovost máte pocit, že vám zpívá do ouška. Je evidentní, že když se chce a umí, jde to. Bicí jsou rytmicky barevné, vedle tucaček umí roztančit i melodickými rytmy. Plechový zvuk jim odpustím s pokrčením ramen. S basou tvoří někdy až do jazzu zabřednutý tandem. Palcová technika tvrdých strun a napasované přechody do běsů samplů dělají z MS vcelku velkolepou záležitost.

Jsme zvyklí, že si elektronicky metalové skupiny vystačí s nápěvem a silně zajímavým refrénem. Na nějakou bohatou stavbu skladby se kašle, od toho máme jiné styly. Když se však zaposloucháte do „Drowner's Dance“, spadne vám brada, kolik změn tempa, melodií a použitých samplů slyšíte. Podobně se k práci staví zpěvák, který opravdu výborně zpívá. Střídá expresivní projev, kdy vyřvává heslovitý text, nebojí se hlubokého growlu ani čistého hlasu. Čistý hlas nemá kdoví jaký rozsah, ale má příjemné zabarvení a mnohdy umí vykreslit nádhernou melodii bez patosu. Otázkou pak je, zda tak skvěle zní i na živo, kde často zpěváci selžou. Ale zpěv, furt zpěv. To jsem celej já... „Drowner's Dance“ nabízí tolik výborné hudby, že zůstat jen u zpěvu by zavánělo hříchem. Úvod alba vás rozseká hlukovou stěnou s grandiózním nástupem groove metalu. Než se rozkoukáte, valí se do vás nesamplované smyčce a diskotéka ze skoro jazzovým podkladem. Ano, blázinec. Ovšem v rukou experimentálního vědátora, co do husté budoucnosti cpe retro jak od kolotočů. To jsou ty výše zmíněné synťáky, co zněly z natřískaných sokoloven v dobách mého dětství. Samozřejmě proti vkusu žádný dišputát, jak říká klasik. A jestli je to jediný problém, co budu mít s nahrávkou, tak je to ok. Chuť si spravíme hned v druhé „Last Day on Earth“, kde do death / doomového hymnického základu přimíchali kluci symfonii jak ze žurnálu. Přidejte si extra hymnickou náladu a bude vám líto, že jste poslední den na Zemi. Na druhou stranu, oslavit se podobná příležitost musí.

Pak se přenesete do vesmíru mezi robotickou mysl. Klid vám dodá instrumentální „Generation Z“, která tvoří pomyslný předěl, kde z elektronicky ambientního úvodu najedeme do metalového světa plného preludií a vítězné nálady. Následující „Freezing Oceans“ je první skladbou nahrávky, kterou jsem si zamiloval. Scénicky vzletné melodie a doom metal k sobě měly vždycky blízko. Proč mluvím o doom metalu, když MS hrají emočně odlišnou hudbu? Zde tolik ne. Tempo je pomalé, zádumčivé, osudové, growl táhne shluk myšlenek rovněž pozvolna. Tep ale udává nesmlouvavý stroj a snadno předčí atmosférické plochy nátlakovou smrtí. „Hate Calculation“ pak opět nasadí ostré tempo, industriální crossover, symfonický vklad zní svěže, elektronické soubory ovšem převzaly nadvládu a skladbu pak jen místy zlidští melodický kousek s krásným zpěvem. Tvrdé disko titulní skladby pak vystřídá nejnaléhavější složka alba „First Day On Earth“, která se houpe v lehoučkém oparu zrození. Vyhrávku na basu si zamilujete. Aleš se zde překonává ve zpěvu. Jeho linky se vám zaryjí do vzpomínek a neopustí vás. Takže otevřete oči, všechno na Zemi bylo zničeno, ale je zde znovuzrozený a planeta je na novém počátku svého bytí. Desku pak uzavře opět (jak jinak) výstavní instrumentálka „Come Hell“ v řekněme soundtrackovém duchu a se sólíčkem jak z partesu.

I přes lehké výhrady, které jsem už popsal, jsem si dílo oblíbil. Můj obzor se rozšířil o něco, s čím jsem už vlastně ani nepočítal. Cyber metal v rukou Minority Sound je ukázkou, že může být skladatelsky rafinovaný, ale nepřeplácaný. Tvrdý a strojový a zároveň plný emocí. Bravo Minority Sound! Povedl se vám výstavní kousek! Už teď se těším na věci příští.