Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Deváté studiové album japonských Mono je tady a ačkoli obsahuje pouze pět skladeb, jeho rozbor je výzvou, které se rád ujmu (přestože cítím, že takto pocitově a koncepčně složitou desku je lepší prostě pustit do uší než se zaobírat složitým popisem). Takže? Requiem za peklo je deskou post-rockových velikánů, kteří prakticky ve své unikátnosti nemají následovníky, a když se postupně dostanu k jádru desky a jejímu konceptu, není se co divit.

Mono jsou tady už od roku 1999 a za sebou mají díla, která změnila pohled na post-rock a stala se inspirací pro všechny nastupující generace mladých band v tomto stylu. Čtveřice hudebníků - bicí / basa / kytara / rytmická kytara a nic víc. Postupný vývoj, experimenty, velké aranže. Všechno je tu ale schováno v neskutečně vypilovaných detailech, zdánlivě jednouchých motivech, na kterých se ale tvrdě pracuje mnohdy několik let.

Unikum Mono je vyprávění příběhu pomocí několika málo motivů, které jsou ve finále natolik silné, že je řečeno vše a není prostor cokoli dodat. Kapela se dostala za svou kariéru do mnoha sfér, do mnoha zákoutí, s devátým albem přichází silný koncept a naprosté minimum přikrášlení. Mono nadále zůstávají neuchopitelnou kapelou, která má blíže k vážné hudbě než k hudbě rockové. A třeba na rozdíl od Sigur Rós, kde desku od desky dominuje jiný nástroj, co táhne koncept (Valtari táhly aranže post-moderní vážné hudby, Kveikur perkuse a bicí…), v Mono dominuje zvukomalba Takovy kytary.

Requiem for Hell má jednolitý koncept o cestě z pekla přes očistec až do nebe. Ano, jedná se o Danteho Božskou komedii, v níž se jako hlavní postava vyskytuje samotný Dante. Takaakira "Taka" Goto si dal velice složitý záměr, kterým je zhudebnění jednoho z největších literárních děl všech dob. A tak, jak to jen Mono umí, jsou skladby složeny jen z několika vypilovaných motivů, které vykreslí veškerá nevyřčená slova. Vzato komplexně a s odstupem, deska stojí hlavně na téměř osmnáctiminutové skladbě se stejným názvem a zbytek skladeb okolo jí tvoří jakýsi doslov a dokončuje daný příběh. Tato hlavní skladba se dá rozdělit do tří částí, z nichž konec je Dantovým peklem a únikem, fanatickým, se ztrácením fyzického těla. Skladba zuří a dostává se do disharmonie, řve a pulzuje a Mono opět dokazují, že jejich současná tvář je metalově divoká a že nedávné experimenty na dvojdesce The Last Dawn/Rays of Darkness nebyly výjimkou.

Taka, kytarista a skladatel Mono, pojal desku jako příběhový koncept, kde co skladba, to jiná část příběhu, přičemž ono peklo je uprostřed. Úvodní Smrt ve zrození je počátkem cesty k vyvolení hlavního hrdiny a zde má skladba typický „Mono rukopis“ a stavbu. Postupné pilování motivu, který je stále silnější a košatější, finále divoké a naopak oproti minulosti, ukončené návalem hluku, který se vytratí a začne čistě instrumentální Stellar – tedy Hvězda. Hvězdu Dante, kdykoli se na své pouti ztratí a propadá zoufalství, použije jako naději a světlo na cestě vpřed. Stella je čistě bez kytar, založena na hře na cello Alison Chesley. Tato dáma spolupracuje s kapelou již dlouho a samotný Taka se nebojí dát jí dominantní prostor, protože: „I feel as her cello is like Jacqueline du Pré’s. I pictured her beautiful, yet sad like deep night sounds and wrote this song“.

Samotná hlavní píseň má za vzor ve své kakofonii Stravinského „Svěcení Jara“, což je další pojítko k vážné hudbě ve tvorbě Mono. Já v ní cítím vše, celou tu naději a potom propad do stínů na cestě peklem. Metalová agrese, která nastoupí v závěrečné pasáži je přesně tak bezvýchodná, jak se samotný hrdina / Dante musel cítit. Čtvrtý Tep srdce je čítankovým příkladem práce s kytarovým motivem, který se postupně mění a nabírá na intenzitě a zase se postupně vytratí. Taka je jedním z nejvýraznějších současných rockových kytaristů a já se neubráním pocitu, že je v Mono vlastně houslovým sólistou, podle kterého se řídí zbytek formace. Je to ten, který vstupuje do hry a zase odchází, mění náladu skladby a hra všech se od něj odráží a odvozuje.

Dostávám se ke konci desky, který mi poprvé zamotal hlavu a děje se mi tak dodnes. Splynutí, Poslední scéna, konec Danteho cesty. A ten nejkrásnější motiv, jaký jsem asi od Mono kdy slyšel. Tohle není kýč se smyčci, tohle je intenzivní dohra s motivem, který musel být pilován velmi dlouho. Ten pocit, kdy kytara naznačí melodii a než ji dokončí, zase utichne, a to postupné nabalení snové atmosféry, to se nedá popsat. A přitom do toho kytara jakoby z dáli dokáže vybrnkat lehce nervní tóny. A celý ten klenutý motiv přeberou smyčce, všechno se propojí a pomalu vytratí.

Popis desky, jak už jsem avizoval, není jednoduchý. Tak jako se Mono nikdy nepouštěli do zpěvu (já vím, výjimky byly na nedávné dvojdesce), tak se už já nebudu pouštět do věcí, které by mi přerostly přes hlavu. Requiem for Hell vyžaduje od posluchače účast, ačkoli není potřeba plné soustředění. Je deskou, která cílí na každý tón a na každý úder bicích. Je barvitá, ačkoli zemitá a drsná. Na produkci současných Mono není zdánlivě slabého místa a já bych musel opisovat sám od sebe věty, co jsem napsal v recenzi u PG.LOST. Kapela sice svým způsobem opisuje sebe samotnou, přesto směřuje dál a je to jasný vývoj. Mono jdou až na dřeň, mají koncept, skladba od skladby je postavená na něčem jiném a vývoj motivů je pokaždé jiný. I proto jsou Mono v současnosti nenapodobitelní a odvážnost vyprávět zrovna třeba Danteho příběh je čímsi, co bych nazval výzvou, jakou by kapela vůbec nemusela dělat. Třeba protože její status je i tak neochvějný. A Takovi to přesto nedá a jde dál.

Cením si takových kapel, co prohlubují svůj rukopis a jdou tam, kde je umění výzvou.

// Insipraci z rozhovoru s kytaristou Takaakira "Takem" Gotou jsem čerpal ze stránek invisibleoranges.com.