Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je pravda, že Moonspell v devadesátých letech nad svým výrazem hodně dumali a snažili se jej pokaždé pošoupnout jiným směrem. Ono se pak uvidí, zda to bylo dobře nebo ne. Vemte si první čtyři desky, to byl prakticky ve všech případech nový start kapely a neodkladný pocit začít úplně jinak, než na minulém albu. Od folklórem a vlkodlaky posetého debutu Wolfheart, přes hitové a dodnes zřejmě nejpřesvědčivější Irreligious, po nejkřehčí Sin/Pecado, které kapelu posunulo blíž k Sisters Of Mercy, Depeche Mode a gotické novoromantice vůbec. Čtvrté album The Butterfly Effect, na kterém se Moonspell představili jako robotizovaní temní písničkáři, kteří stále hledají nové cesty a úhly půlnočního svitu jejich luny, pak období největšího experimentování utnulo. Na dalších albech se Portugalci spíš smířlivě ohlíželi tam, kde jim bylo nejlépe. Někdy přesvědčivě, jindy zas poněkud křečovitě.

Tahle křeč a nápadná nejistota patří i k deskám, kdy kapela hledala. A je to naprosto oprávněné. Jistotě a goticky metalové dominanci Irreligious odzvonilo, nastalo období pokusu o další krok. I za cenu možné ztráty vlastní rovnováhy. Moonspell zněli pokaždé jinak. To protože tak znít chtěli. Na Sin/Pecado se dnes dá nahlížet s velkým respektem a pochopením, ale v době vzniku to byla spíš nejistota a snad i trochu nerozvážnost, kudy to dál zkusit a jak za to vzít. Album jako celek pohromadě ale drželo (a já si ho nakonec velmi oblíbil), ale bylo také poznat, že tahle poloha není kapele příliš vlastní a že když hledá, tak hlavně sama sebe.

V tomto ohledu je příběh The Buttefly Effect velmi podobný. Moonspell hledající sami sebe v prostředí, kde nebyli nikdy doma a na které se dívali jen zpovzdálí. Představuje se zde kapela, která se snaží uchytit svůj temně metalový výraz ve společnosti chladné elektroniky. V místech, kde bylo už o pár alb dříve mnohem lépe takovým Samael. Moonspell se také nechali inspirovat kapelami jako Skinny Puppy, Nine Inch Nails a jim podobnými a je to poznat. Atmosféra alba je odcizená, temná a hodně neosobní. Kapela je daleko od ruin a vlků a ještě dál od Sin/Pecado, ke kterému se sice po stránce experimentů má docela hodně, ale svou celkovou podobou se obě nahrávky naprosto liší. Moonspell jsou brutálnější, určitě nejvíc od vydání debutu a samotného vstupu na metalovou scénu a po mimořádně vřelém předchůdci jsou také mnohem neuchopitelnější. Jsou zavření v podivně vyhlížejícím středisku a v obklopení strojů a sterilních pultů. Přesto si dokáží zachovat i svou civilnější tvář, což potvrdí hned několik klidnějších songů. Celkově nekompromisnější tvář ovšem kapele zůstává. A mám za to, že k tomu nepomohl Bůh, nýbrž existence zhýralého projektu Dæmonarch. Minimálně v tom, že se Fernando znovu vrátil ke svému řvanému projevu.

 // Dæmonarch byl jednorázový projekt členů Moonspell, ve kterém si oprášili své staré blackmetalové kořeny. Ve stejný rok jako vyšla nejrockovější deska "Sin/Pecado" a rok předtím, než vyšlo "The Buttefly Effect". Zpřístupnění tváře Moonspell nejspíš vedlo ke stesku po pravé zvířeckosti. Okultní a satanistická deska "Hermeticum" představila členy Moonspell coby vzpomínající na svou náctiletost a zanícenost v kultovních albech Bathory a Celtic Frost. A byl to návrat se vším všudy. Nekromantická atmosféra plná havraních skřeků, zuřivá síla povstávající ze starých sklepení padlých chrámů a hlavně album, které bralo dech od začátku do konce. Skvělá undergroundová jízda! Žádný kalkul a pocit nové definice, jen prostá vášeň k black metalu. Zlé jazyky tvrdí, že nejlepší album Moonspell se jmenuje "Hermeticum" a rád je v tom rýpavě podporuji. Nebo alespoň v tom, že jako to nejdůrěhydodnější by fungovat skutečně mohlo //

Já totiž tenkrát z alb Moonspell jistý kalkul a chuť se zalíbit cítil. Chápu, že příliš nesedí představovat kapelu té doby jako experimentální a na druhé straně jako povolné k širším davům, ale já to tak tehdy zkrátka bral. Navíc Moonspell vždy někoho následovali, byť se svým vlastním nádobíčkem. Nikdy to nebyli oni, kdo by se zvedl a dal odvážně najevo, že teď je dobré to jít zkusit tudy. Vždycky se zvedli až po nějakém čase, i když v tom možná byli trochu nevinně a já jim křivdím jen proto, že nezněli tak povedeně jako jiné kapely toho období (My Dying Bride, Tiamat, The Gathering). Možná..., ale pořád to v sobě mám. Moonspell se mi v těchto změnách zdáli vždy trochu neobratní a ne úplně vyladění. Hledali, nakonec i našli, ale bylo to takové odtažitější a méně přirozené, než u některých dalších.

The Buttefly Effect je určitě dobrá a zajímavá práce, to určitě ano. Místy trochu nesourodá a nutící ke vznášení jistých otazníků, ale pořád je to ta nejodvážnější a svým způsobem nejbizarnější nahrávka v historii Moonspell. A tak ji musíme brát. Je to pokus o progres, pro mnohé zcela unikátní a nedostižný, pro jiné zase neobvyklý a odvážný. Ve vztahu k názvu alba je pak jeho obsah skutečně revoluční. Ukazuje, že i za známou a v mnohém očekávanou podobou kapely, může stát velká proměna a potlačení původních skutečností. Moonspell na tomto albu definují svůj vývoj a poukazují na něj. Pohlížejme na ně touto optikou a zkusme jim dát za pravdu.