Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Konečně se pravověrní fanoušci králů temnější strany death metalu dočkali a dostali poctivou porci opravdového deathu. To jsou první myšlenky, které mi proběhly hlavou při poslechu nové fošny floridských Morbid Angel Kingdoms Disdained. Morbid Angel poslední dvě dekády spíše přežívají, než by překypovali přehnanou aktivitou. Když se proto před časem vrátil do sestavy David Vincent, každý fanda jásal a čekal návrat do zlatých starých časů. Jenže přišla rána, když se od bicích odporoučel divoký Pete Sandoval, ve kterém ztratila ikona floridského extrému svébytného a originálního tlučmistra. Co ze sestavy, ve které se objevil i výborný kytarista, Thor Anders Myhren z Myrkskog, nakonec vylezlo, všichni dávno víme. Návrat do zlatých starých časů se rozhodně nekonal.

Šest let uteklo, kromě Treye Azagthotha nezůstal šutr na kameni. Zpátky ve hře je kdysi zatracovaný, nyní opěvovaný Steve Tucker. Oba staří pardálové se obklopili mladší generací a výsledek je… ehm, konzervativní návrat k osvědčenému modelu výtečné a vlastně poslední jedinečné nahrávky Gateways to Annihilation. Vlastně bych měl být rád a nadšením tleskat, protože to Morbid Angel v těchto barvách ohromně sluší. Jenže já netleskám. Já krčím nos, protože další z kdysi stylotvorných tahounů scény, kteří se nebáli nikdy dělat věci po svém, zařadil zpátečku a vrátil se k osvědčenému modelu. Fanoušci (kteří při sebemenším úhybu ze zajetých kolejí, kapelu zatratí) budou zřejmě nadšení. Otázkou pak zůstává, stačí to?

Aby bylo jasno, přes své roztrpčení nad stagnací, je Kingdoms Disdained je velice zábavná těžkotonážní jízda, která nenudí ani na chvíli. Nový motor v podobě Scotta Fullera šlape jak švýcarské hodinky. Byť je tedy Sandovalův styl slyšet více než často. Novic na strunové pozici, Dan Vadim Von sekunduje čarodějnému Treyovi také na výbornou. Ke Stevovi nemám žádné výhrady. Jeho hluboký a ohebný growl krásně buble do brutálních hitů. Tempo skladeb je povětšinou ve střední rychlosti, ale nebojí se blast beatů ani zádumčivé bažiny. Obě kytary mají své role dopředu jasně vymezené, byť se občas prohodí. Kdo čeká přímočarý death, bude zklamaný. Ostatně jednoduchou rubanici MA nikdy nenatočili. Skladby jsou i přes groove nátlak hnané různými odbočkami, občas se jim harmonie rozhodí psychickou torturou. Vše pak zaštiťuje zvuk z dílny Erika Rutana, který buď milujete, nebo nenávidíte. Nic mezi tím. Osobně bych řekl, že na Kingdoms Disdained odvedl vynikající práci. Zvuk je současný, mohutný a stále poznáte Morbid Angel na sto honů.

I přes roztrpčení, které jsem vysvětlil na jiném místě a chvále samotného alba, mi zůstává jakási pachuť v ústech, protože nám Morbid Angel evidentně všechno řekli a my vlastně můžeme být rádi za takovou (pořád silně nadprůměrnou) stagnaci. Když album porovnám s elitní konkurencí, která byla v roce 2017 obzvláště plodná, vychází mi Kingdoms Disdained ze všech nejzajímavější. Možná zde platí pořekadlo, že jednooký je mezi slepými králem. Na druhou stranu, MA je na scéně víc než třicet let, není možné od nich čekat neustálý vývoj. Od toho by zde měla být mladší krev. Jenže není. Takže shrnuto a podtrženo – jsou možná jednookými králi, ale králi ve stále dobré kondici. Vše rozsekne další deska.