Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Od vydání prvního velkého alba tuzemské blackové veličiny Naurrakar uplynuly celkem čtyři roky. V mezidobí se skupina připomněla krátkým, přesto výživným EP, které lehounce zatočilo kormidlem, kterým směrem se budou další kroky ubírat. Novinka Apogeum pak nastolený výraz obtahuje a dává mu jasné rozměry. Zbystřit by tak měli zejména uctívači klasického black metalu a post-apo stylu.

Apogeum je oproti debutu méně barevné a více se soustředí na hrubost. Hned zkraje se přiznám, že Epilog lidstva mám pořád radši a v osobním žebříčku tato deska nebyla novou nahrávkou překonána. Nicméně je dobré si uvědomit, že za tu dobu se událo několik změn, které se pochopitelně podepsaly i na výrazu skupiny. Zejména post zpěváka je asi první, na co posluchač narazí. Neboť jak na první velké desce, tak na minulém EP se objevily vokály, které nyní neuslyšíme. Hlasu se zmocnil Seideman Angmar, jehož výraz je poměrně hrubý až mardukovský (mistr Legion budiž nejbližším možným příkladem, který mi tane na mysli). Předchozí Agares působí v Sekhmet a ještě dřívější Bathor se intenzivně věnuje malbě pod jménem Jan Dinsdale Goll v uměleckém spolku Infernalismus. Nově lze přivítat basáka Krogora, který však studiově obstaral pouze některé efekty a zmíněný nástroj třímá hlavně na podiu. Zbylá sestava je od minulého EP stejná.

Co mi příjemně zalahodilo slechům, byl zvuk bicích, které mi zkrátka přišly takové sympatické. Obecně se pak jede v rytmu klasického black metalu se skandinávskou esencí. Poslech provoní apokalyptická atmosféra, která se plíží každou skladbou, ať už půjde o texty, doplňkové efekty, či obecně výbušnou post-apo náladu. A třeba předěl Intermezzo člověka při poslechu báječně osvěží. Asi těžko tu budeme tahat nějaké hity, jde o silnější dílo, fungující jako celek i jako dílčí kusy. Silnější říkám proto, že mi ten black metal přijde hraný s jistotou, oddaností a uvěřitelnou vervou. Žádná pozlátka kolem, ale odevzdání se klasickému střihu. Najdeme zde totiž několik výrazných motivů, které člověka patřičně našponují a dovedou s ním zahýbat. V takových chvílích si pak představuji živé provedení, kdy tyto kousky musí fungovat naprosto bezpečně. Zároveň je dobré dodat, že jakási nutně zlá a true image už taky není stoprocentní. Samozřejmě se Naurrakar neobejdou bez blackových jistot, hodnot a atributů, které tento žánr doprovází, ale umí do toho vtisknout vlastní xicht, který momentálně září nukleární září (hezká hříčka, že).

Onen atomový prach usedá na podlahu pokoje de facto okamžitě po spuštění alba. Sklízet hříbky této nahrávky je jakousi radostí a člověk je skoro až vyděšen, s jakou fascinací jsou mu interpretovány myšlenky o zkáze a zániku lidského bytí. Nastoluje se nový řád plynových masek a šedivost okolí se zdá přirozenější než kolony na D1. Pokud lze (vyjma blackošů) někomu desku doporučit – budou to vyznavači post-apo trendu a permanentní návštěvníci Junktownu. To píšu proto, abych trochu lépe přiblížil pocity, které z novinky nasávám. Krom toho samozřejmě nelze nevyzdvihnout přímočaré blackové vypalovačky, které sice ze svých betonových skrání vylezou až později, ale… vylezou.

Takže před sebou máme čerstvou a svěží blackmetalovou záležitost ctící tradice skandinávské lóže. Neopomíná se do hudby zasadit vize apokalyptického řádu a vetknout do ní i vlastní invence typické pro emblém Naurrakar. Je to jistota, tahle kapela bezesporu patří mezi kvalitní black metal našeho katalogu. Je dobré s nimi počítat a už nyní se těším, jaké budou další kroky.