Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sexturismus zcestovalých Kaviar Kavalier už nějaký ten pátek vysedává v čekárně staré gynekologie a prostor tak znovu dostává výstředně funerální orchestr páně Necrococka. Po průzkumu léčeben a psychických narušení se dostáváme do poněkud vlídnějšího prostředí. Ano, dalším z koníčků a možností, jak je vybarvit do nevšedních odstínů necrohrátek, je mykologie. Houby přece nabízí mnoho roztodivných dobrodružství, pocitů a tajemných nástrah. Otravy a jejich reakce, samotnou lásku k houbaření a v neposlední řadě také hudební příručku mladého, méně zkušeného mykologa. Tím vším může Houbařské album být. Vracíme se tedy do lesů plných jelenů a tůní, kde sexuálně zdatný nimrod znovu sahá po lesním rohu, náhodných turistkách a vlastním poklopci. Ovšem jeho hlavní posedlostí se stává svět hub, do kterého nás pomocí nového alba vláká.

Samotné vlákání je Necrocockovou speciální dovedností, neb on klade všechny nástrahy svých nekalých praktik a ve světě hub tomu není jinak. Lesní hypnotická hudba na pomezí doom metalu, sladké elektroniky a ambientních vln se vrací, ale ve skutečnosti si žije vlastním životem. Na Lesní hudbu se jen myšlenkově navazuje, rozvíjí se lesní příběh a skutky, kterých je člověk během pobytu v zeleném království schopen. Rádcem a učitelem budiž pan Miroslav Smotlacha, vyhlášený mykolog, kterému je věnováno celé album a během jeho přehrávání také úvodní skladba. V Necrocockově prezentaci to znamená, že sběr hub může být jak milá a nevinná zábava, tak především nakažlivá procházka do říše snů, otrav a náhlých úmrtí. Omamná vůně hub je svůdná a krásná, dá se jí snadno podlehnout a když je člověk jak utržený ze řetězu, jen tak nepřestane. Selhání ledvin a odvoz sanitou budiž tím veselejším vyústěním neveselé situace.

Funerální ansábl ve složení Necrocock, Sambar, Houbová Marie a Pitterling se na novém albu představuje coby zadoomané těleso, kterému ovšem zdaleka nepatří jen jedna poloha. Houbařské album je velmi tvárné a nebrání se takřka ničemu. Tak jako se v případě posledního alba Kaviar Kavalier dalo hovořit o spojení všech výraziv Necrosvěta, i tady je hustá funerální clona citlivě poháněna a dokrmována z dalších míst, aniž by to vyvolalo dojem, že se už Tom přejedl a vykrádá vlastní chuťové pohárky. To neplatí. Vedle metalové smuteční oslavy je přítomno hodně syntetických rytmů a sladce bolestných chórů, které se zde opravdu povedly a jsou to právě ony, které nejvíce lákají do zrádných míst. Houbařské album je vůbec velmi zpěvná a lyricky bohatá deska. Proti hypnotizující a monotónně valivé Lesní hudbě určitě. Vemte si prvních pět skladeb. Pomale trýznivá hmota dvou úvodních songů najednou zrychlí (Phallus Impudicus), aby se vše zase zklidnilo (Houbový Tomáš) a nenásilně přetavilo milé neštěstí prostorově výrazné dívčiny v zelekrizované lidovce Do lesíčka. Dvě posledně jmenované skladby doprovází výmluvně zpracované videoklipy.

Hlasový rejstřík vrchního mykologa dostává opět slušně zabrat, svůj prostor dostane i houbařka Marie, kterou můžeme znát už ze starých gynekologií, ovšem tehdy ještě nehoubařila. Tradičním hostem bývá Magos z Kypru, který vždy zahrozí svým brutálním vokálem. Tentokrát ho podpoří i František Štorm, jinak autor houbařských symbolů na digipacku, který se celkově povedl a svou křiklavostí tolik nevyšiluje jako ten psychiatrický. V součtu skladeb chybí číslo 8, což není omyl, ale houbařská prozíravost, kterou si blíže představíme v chystaném rozhovoru. Zvukově album těší a zklidňuje, jaký to příkladný protiklad vůči natlakovaným mastilům, kteří věří své krátkozrakosti a my pak nevěříme vlastním uším. Necrocock bolí jinak, než po této stránce. Necrocock bolí sladce a záludně, svou pozoruhodnou terapií.

Necelá hodina atmosférického houbaření na mne působí velice blahodárně. Houbařskou hymnou alba budiž skladba Slinotok, kde se celé funerální ústrojí nádherně a přitom mocně šine ve jménu oslavy celé necromykologie. Podobně učinkuje také Pavučinec plyšový, další to reprezentant tklivé a pomalé funerální magie. Celkově mě to pořád více táhne k druhé polovině alba, kterou jsem si (snad) pro větší naléhavost oblíbil o něco více, než polovinu první. Možná proto, že úvodní Smotlacha se mnou nic nedělá a před Houbovým Tomášem dávám přednost zvracení (Vrhavka) a Nočnímu houbaření V Houbových vodách. Ale za týden může být všechno jinak a za ten další znovu. Svým instrumentálně rozvětveným zakončením se trochu vymyká jinak nenápadná Nemocná a následující Klobouk zase čaruje svou syntetickou povahou a různými druhy vokálů. Zatím mi nezpůsobil slabé dýchání, ani následný odvoz směr klinika, ale náladově patří mezi ty nejpůsobivější okamžiky alba.

První poslechy vyvolaly dojem těžké závislosti, protože pokud je Tomova tvorba chytlavá, tak Houbařském album je toho zářným příkladem. Nemocný mykosvět snadno rozkvete do důvěrně známých, leč stále posedlost vyvolávajících rozměrů. Nadšení sice záhy vyprchá a některé momenty se ohrají, ale velmi dobrý pocit z nového alba zůstane. Nechci nijak srovnávat, protože každé Tomovo album má svůj specifický příběh, který pojí typický rukopis. Pokud ale něco, tak pro mne houbaření ve společnosti tohoto pána opět slušně rozjelo adrenalin, půlnoční halucinace a podivně probuzené touhy. Všechno reakce, které chce Necrocock vyvolat. A více člověk tak nějak ani nepotřebuje.