Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O kapele Novae Militiae jsem se dozvěděl teprve nedávno. Vlastně až s příchodem nového alba Gash’khalah. Přesto skupina funguje už od roku 2009 a za sebou už jedno velké album má. Nevadí, tak se prostě časem ohlédnu i zpět, ovšem tentokrát hodlám představit novinku, která je silným materiálem.

Členové sestavy zůstávají v utajení, jak je u podobně zaměřených spolků celkem častým zvykem. Původ však odtajnili a přihlásili se k národnosti francouzské. A právě ten francouzský black metal je z toho cítit opravdu hodně silně. Nejednou mne při poslechu napadlo přirovnání k Blut Aus Nord a tím pádem bych se vůbec nedivil, kdyby za kapelou stál někdo, kdo se o toto zvučné jméno, kdy otřel. A berte to prosím jako opravdu tlustý pilíř, protože disharmonie a kanálový bordel je Novae Militiae přímo žilným oběživem. Můžeme plkat nad tím, co všechno si od zmíněné veličiny půjčili, zkopírovali, či jinak znásilnili, ale přijde mi to zbytečné. Je čas se tomu oddat.

Album je haleno do temně rudého obalu a ona žhnoucí energie, kterou toto provedení vyzařuje, sálá i z muziky samotné. Není to znát hned zkraje, neboť prvotní skladba je pouze jemným otvírákem a jakési nevinné čeření hladiny. Teprve s druhým kusem, a pochopitelně zbytkem alba, se jde už rovnou k jádru věci. Hrubé zrno a neotesané zvukové schránky halí jednotlivé songy. Tím lépe podtrhují hnusnou podstatu samotného vokálu, který zní opravdu nechutně. Nejdřív mi trochu překážel, ale později jsem si uvědomil, že bez toho to nepůjde. Tím se trochu nabízí záměr autorů, kteří zjevně chtěli, aby poslech nebyl úplně jednoduchý a prostý. Hádám, že za cíl se kladlo nelehké pronikání a složitá a nervní nálada. Má to mít moc vyvolat nepříjemné pocity, žádné blažené hlazení vzletných melodií. Tady jde o špínu a hnus, o ztělesnění nejniternějších obskurností a předání je dál. Přístup je dobrovolný, ale málokdo tuto plejádu dekadence ustojí.

Vnímat to celé naplno znamená zahrávat si s momentální náladou. Není to totiž tak úplně jednoduché a párkrát se mi stalo, že jsem to musel prostě pauznout a trochu se vydejchat. Možná je to taky dáno tím, že podobné peklo jsem nějaký čas neslyšel, ale to je víceméně můj problém. Jen tím chci varovat potenciální zájemce, aby se nelekli prvních dojmů. Chce to mít tu správnou atmosféru a pak se do toho vnořit, jak do hlubin neznámých vod. Plně se rozhlížet a objevovat, ono vás to nakonec stejně vtáhne. Konec konců, komu podobně divná muzika voní, ten s tím problém mít zaručeně nebude, jelikož to funguje vesměs ihned. Ale mohou nastat problémy. Já je vidím třeba v použité stopáži, která by možná šla pokrátit, ovšem na druhou stranu dopřávají desce na větší intenzitě a prodlužují tak poslechovou euforii.

Ve vývojovém diagramu pocitů z desky to bylo skoro jak s Bitcoiny. Nejdřív nadšení v dobrém rozmaru, poté trochu pokles a nechuť doposlouchat celek, a nakonec téměř kolmá linka směrem vzhůru. To nadšení roste a objevování nových zákoutí je pak radostné, navzdory těžce ponuré barvě desky. Asi se tu chytí všichni lovci obskurních black metalů plných disharmonických ruchů a nepříjemných souznění. Nemá smysl si nalhávat, že jde o něco průkopnického, je to jen výtečně zahraná černota chaosu.