Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Opeth - Pale Communion

OpethPale Communion

redakce17.9.2014
Zdroj: 2x černá gramodeska (# RR7573-1), CD v jewel case (# RR7573-2), mp3
Posloucháno na: všechno možné
VERDIKT: Opeth rezonují ve velké části redakce, takže "Pale Communion" pohledem z více stran

// Victimer
Victimer"Pale Communion", to je přehled nad komplikovaným přístupem, který je jen zdáním, neboť se ukazuje, že jde o velmi poslouchatelnou a poměrně snadno vstřebatelnou záležitost. Oproti minulosti se OPETH výrazně posunuli v propojení jednotlivých motivů, které na předchozím albu "Heritage" působily toporně a příliš okatě "retro rockově". Bavit se o retru spolu s novinkou je jenom ohleduplné přirovnání, které ovšem postrádá víc opravdových poslechů. Může to být spíš slepá ulička, která by mohla otrávit už při první zatáčce ty, co se ještě pořádně nerozjeli. A to by byla věčná škoda. Ve skutečnosti je učiněná radost prodírat se každým dalším koutem desky, která si po dlouhé době doslova dělá co chce. "Pale Communion" má svou tvář, má svou půvabně tajemnou atmosféru, která nutí být neustále na špičkách a mít nastražené uši. Tedy něco, co podle mě předchozím dvěma, možná třem deskám, chybělo. Novinka sice nedosahuje podmanivosti starých opusů "Still Life" a "Blackwater Park", na tento pád se na ní moc "wilsonuje", ale momentální schopností skládat velké věci je přinejmenším připomíná.

hodnocení: 85 %

 


// Garmfrost
Garmfrost

Jak se dalo očekávat, ústup z metalového kolbiště pokračuje i na letošním albu. Jen je oproti předchůdci  „Pale Communion“ přístupnější a získává si posluchače snadněji. Zůstává pro Opeth tolik typická tísnivost a zachmuřenost, místy jakoby na mě dýchl duch „Damnation“, ovšem v mnohem vyspělejší formě. Pochyby o dlouhodobějším zážitku pánové válcují dechberoucím instrumentálním vizionářstvím. U „Heritage“ mi vadil Miakelův zpěv - svoje čisté choutky vyvažoval vždy svým megakvalitním growlem a bez něj to nebylo nějak ono. Na „Pale Communion“ jsou zpěvy, proložené výbornými sbory, jednoduše vynikající.

 

Opeth byl vždy živ hlavně kytarami a nadpozemskou rytmikou. Ta v podání Martina Axenrota respektive Martina Méndeze za basou je letos obzvláště vypečená. Nejen technikou, ale také jejich nádhernou hravostí, ze kterého čiší jazzový feeling na sto honů. Mnohdy se vám zatočí hlava u zběsilého dobrodružství těchto pánů, kdy máte pocit, že se nechali unést a neví, jak dál a najednou vše zajede zpět do ráfku a vše fičí jak má. Je to někdy dosti únavné a odpočinete si až s koncem desky. Už jsme si zvykli na přítomnost klávesáka v sestavě a tím současným není nikdo menší než Joakim Svalberg, známý to harcovník širokého spektra hudebního světa. Jeho progresivně artové cítění rozšiřuje umělecký rejstřík Opeth do nedozírných dálav. Vše je zabaleno do krásně dynamického a průzračného zvukového kabátku.

 

Co se týče vizuálního svrchníku, ten se mi tentokrát nelíbí vůbec. Ještě úvodní motiv, ale font písma je hnusný, booklet chudý a stylizace kapely v karetní figurky podivná. To ale vzhledem k tomu, že si desku většina stáhne, není vůbec podstatné.

 

hodnocení: 95 %

 

 

Pale Communion - vinyl


// Jirka D.
Jirka D.Předchozí “Heritage” jsem docenil až časem a dnes bych své tehdejší hodnocení o kousek zvedl, i když o moc by to nebylo. Nastavené směřování do rockových sfér se mi sice zamlouvalo už tenkrát, ale chyběla mi jiskra a lehkost, což lze vzhledem k prvnímu kroku pochopit. Mikael Åkerfeldt tehdy zažil poměrně zásadní umělecký obrat a se Stevenem Wilsonem po boku opustil metalový žánr, který už mu nebyl schopen nabídnout dostatečný prostor pro jeho umělecký a tvůrčí růst. Nebyl první ani poslední. Jestli v metalu došel až na pokraj a kromě vlastní recyklace mu už nic jiného nezbývalo, teď mu byly nabídnuty prostory, ve kterých lze hodnotně trávit dlouhá léta.

Bude to znít možná jako klišé, ale to, co bylo na “Heritage” naznačeno a snad ještě nesměle načrtnuto, je na “Pale Communion” dotaženo do stavu, který pro mě v této chvíli představuje desku roku. Tady nejen že se Åkerfeldt prezenzuje jako skvělý skladatel, ale především celá družina Opeth jako sehraný tým špičkových muzikantů, jejichž výkony na albu berou dech (famózní bicí, klávesy...). Instrumentální kvality navíc nijak neubírají albu na drajvu - “Pale Communion” je energická a dotažená nahrávka, kterou je radost poslouchat, která baví a přitom udivuje, ve které je stále co hledat a přitom překvapuje lehkostí, s jakou vše zapadá dohromady.

Podobně obdivuhodná je i odvaha, s jakou bylo přistoupeno k výslednému zvuku a nepopírám, že velký podíl na mém nadšení má právě ten. I to už bylo naznačeno na “Heritage”, i za tím cítím vliv S. Wilsona, ale i v tomhle lze spatřovat velikost a uvědomělost Åkerfeldtova přístupu k hudbě, pro kterou budete v současné produkci marně hledat srovnání. Navzdory všemu a všem přichází Opeth s deskou, kterou v autě neuslyšíte, nedoceníte a na kterou si musíte udělat čas. “Pale Communion” mě nutí se zastavit, a to se už dlouho žádné nahrávce nepovedlo.

hodnocení: 95 %


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Tomáš / 2.10.14 9:27odpovědět

Pro mě je to ukňouraná nuda.

Sollozzo / 18.9.14 10:27odpovědět

Opeth That Refused to Growl. A já mám z toho radost. Heritage sice nastínil jejich směřování, ale v podstatné části alba mohl Mikael vyměnit čistý zpěv za growl a lidé by ani změnu nezaregistrovali. Pale Communion je však jiná, stvořená pro citlivé duše:-)...kompozice měkčí a zvuk méně agresivní. Spíš bych ho přirovnal k Damnation. Jakožto zastánce čistého zpěvu je pro mě Pale Communion asi nejlepší album Opeth...

Sarapis / 17.9.14 17:57odpovědět

Ať už je novej Opeth jakej chce, vy hoši jste prostě playboys:)

Milan "Bhut" Snopek / 17.9.14 14:33odpovědět

Já si dovolím mít názory poněkud odlišnější, než jsou stanoviska kolegů. Jde o to, že s Opeth jsem se vždycky určitým stylem pral a na poslech jakékoliv desky potřeboval správný moment a rozpoložení. Tím však nechci říct, že mi jejich hudba nic neříká, spíše jsem do ní ještě posluchačsky nevyzrál, což přiznávám s lehkým studem. Novinka mi připomíná však již jinde slyšené věci. Nemíním momentálně Åkerfeldtův zpěv, který mi evokuje Petra Muka, ale spíše tu hudební kompozici. Některé technické pasáže mi zkrátka vykreslují někdejší díla od Dream Theater a to zejména kolem desky Metropolis 2 - Scenes From A Memory. Hodnotil bych proto víc kolem průměrných otáček. Ale je pravdou, že poslechů jsem nahrávce nevěnoval tolik, jako se na hudbu Opeth sluší. Jsem to ale alibista, což? :D

Ruadek / 17.9.14 15:25odpovědět

Člověče DT na Scenes, který jinak znám úplně zpaměti, v tom neslyším vůbec. Pokud myslíš určitou velmi technickou fůzi metalu hranou až s pedantskou přesností a zároveň se smyslem pro improvizaci uvnitř kompozice, pak souhlasím. Ale jako jo, určitě mi chybí deathový odér a hrubost minulých - starších - desek ale s tím se musí počítat u každý kapely, která udělá tlustou čáru a začne trochu jinde a jinak. Ani pro mě tohle nebude mezi deskami roku, nesmím ale zapomenout prohlásit, že si NESMÍRNĚ cením jejich vývoje a odvahy jít tam, kam se vypravili. Žádná touha vracet se ke kořenům, žádné elektronické hrátky (když už není kam), žádná křeč (co, hoši z In Flames?) ale přesah, kterej člověku postupně dochází a cení si ho. Nevím jestli je to o posluchačské vyzrálosti, ta deska je dost specifická a pokud tě nebrala ani ta minulá, nemusíš se nikdy dostat ani do té současné.

Ruadek / 17.9.14 9:15odpovědět

Deska opět naprosto výborná, zcela specifická a ano - Wilsonovská jako kráva (mnohdy možná až moc). Naprosto fascinující je poslouchat takhle vyhranou kapelu, která dosáhla maxima v technice hraní a i díky své zručnosti postupně posunula mimo metalové mantinely. Je úchvatné poslouchat desku s tolika aspkety zabarvení, tolika přechody, složitou a přitom tak jednoduchou strukturou. Opeth nadále bodují, více než většina ostatních a opět se dají srovnávat jen sami se sebou. Kapela, kterou nelze nijak napodobit, originální a svérázná. A já jen doufám, že jí to ještě dlouho vydrží.

Venca / 16.10.14 19:57odpovědět

Deska opět naprosto nudná, stejně jako minule, Opeth můžeme tedy v klidu pohřbít. Je to jiná kapela pro jiné posluchače.

Sorgh / 17.9.14 8:36odpovědět

Cesta k minulému Heritage mi trvala dlouho, ten skok stranou byl příliš razantní. Pale Communion je naproti tomu mnohem přístupnější a snažší k pochopení, přestože nejde o žádné laciné fidlání. Transformace ve Wilsonův projekt je dokončena, s původními Opeth to už nemá co dělat, ale naštěstí to má svůj smysl a nepopiratelnou kvalitu. Nádherná hudba, nádherné zpracování, ty karetní figurky sou parádní.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky