Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Od minulého počinu již uběhla docela slušná doba a už bylo načase, aby vyšel následovník. Svého času jsem PFA bral jako opravdu hodně povedenou českou odpověď na God Is an Astronaut, v tomto případě na jejich počáteční období. Za tímto projektem stojí poměrně profláknutá osoba angažující se v minulosti (i současnosti) v mnoha bandách, z nichž nejznámější je jméno Dissolving of Prodigy. Marek "Frodys" Pytlík má zjevně velkou fantazii, kterou se snaží mnoha hudebními výrazy převtělit ve skutečnost. A bývá to mnohdy hodně barevné, příjemně zasněné, pro mne často poutavější než všechny ostatní bandy, ve kterých se ukázal. Řeč je ještě stále o tom, co se mnou udělala první deska PFA, ta nová už je o dost jinde.

Marek se zcela evidentně shlédl v současné vlně progresivního metalu (ačkoli s tímto prog označením moc nesouhlasím) a djentových one-man projektů vznikajících dnes po celém světě. Však se stačí podívat na Bandcamp a člověk žasne, jak se sobě podobné projekty množí. Poznávacím znamením jsou instrumentálně zručné jednohubky, z nichž málokterá stojí na více než jednom základním motivu (čímž se trochu odrážíme od post-rocku). Některým tyhle věci skutečně jdou a tvoří sólově hodně dobré věci, jiní tvoří album od alba kolekci písní, které se podobají jako vejce vejci. A Marek pro mě bohužel skončil v té druhé variantě, ačkoli ne až tak úplně.

ÆØN5 je zvláštní dílo. Juknu na FB profil PFA a vidím samou chválu, pan Korál se rozpouští blahem, všichni mluví o originálním pojetí skladeb, na CZ poměry naprosto neuvěřitelném. Skutečně je to tak přelomové? Nemyslím si. S první deskou se Marek shlédl v prvních deskách God Is an Atronaut, s tou současnou si jede přesně tam, kde jede aktuální velká vlna všech instrumentálně djentově / prog tvůrců. Mám být hodný pan recenzent a nechat se strhnout chválou okolí s tím, že něco bude blbě u mě? To bych nemusel recenzovat vůbec. Jsou tací, kterým desky šmakují, protože jim za tu vybranou – náhle objevenou – chuť někdo zaplatí. Trh takhle prostě funguje a zdaleka ne jen ten hudebně žurnalistický. Nejsem touto loutkou, opravdu ne.

Proto bych chtěl, aby sis tahle slova, Marku, vzal jako feedback, kritika nemusí být nutně nežádoucí zlo.

Skladby na ÆØN5 se podobají až nezdravě moc jedna druhé. Po výborném nažhavení v podobě slušně vygradovaného intra začne první „pohádkově“ znějící skladba, kterou stejně jako tu první hlasově doprovází Ivo Doseděl (Ador Dorath). Na první poslech výborné, s každým dalším to nějak bledne. Několik zajímavých motivů, výrazné aranže, základ jako takový to ale vlastně sám neutáhne. A přitom by to šlo - namátkou tento zručný pán Ian Ethan Case. Snaží se to být barvité, o tom nepochybuji – dokonce lze zaslechnout i ženský přednes (Pays des Merveilles). Ten základ je ale vždy zoufale podobný, jen lehce jinde hozený klávesový rejstřík. Absence zpěvu je poměrně zásadní. A přitom určité samostatné pasáže fungují dobře. Deska jako celek už bohužel tolik ne.

Velký problém mám i s tím, že se Marek shlédl v konceptu mluveného přednesu, který za každou cenu musí skladby doprovázet. Proč? Na Oceanize zněl hlas jako z rádiového záznamu, mělo to sice atmosféru, ale dojem ze skladeb mi to narušovalo. Na ÆØN5 je přednes dominantní, s každým dalším poslechem ale rušivější. Je potřeba vyprávět příběh za každou cenu? Nestačilo by vyprávět ty věci jen hudbou? Co místo hlasu zvolit jiný dominantní nástroj?

Příkladem kam svou hudbu směrovat je mnoho. Směrový kurz PFA není rozhodně špatný, je ale kdesi zamrzlý lehce v minulosti, zní česky (ačkoli snaha znít jinak je znatelná). Přeloženo polopatě – současný instrumentální metal / djent / prog je už dávno jinde. Stejně jako jinde byl post rock v době, kdy vyšlo Oceanize.

Celkově nemohu než tuhle desku brát jako průměrnou. Obsahuje hodně zdánlivě našlápnutých skladeb, jejichž kouzlo brzy vyprchá. Jinak to budou mít příznivci melodického metalu, které nový kurz vývoje scény nebaví, což kvituji jako možné řešení. Nejásám, jen lehce uznale kývám hlavou.

Mimochodem, když už jsme u inspirace u H. P. Lovecrafta, jakým způsobem je tato snivá povznešená atmosféra kompatibilní s jeho díly? Jeho celoživotní dílo mám poměrně načtené a tyhle aktuální, klávesově barevné malby mi k názvu a snad původnímu konceptu jak znít, nijak nepasují. On skutečně vysnil své světy, ovšem byly to vidiny zmaru a ta tíha vizí šla až k samé podstatě bytí (a nejen proto, že to psal v období války).