Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Při prvním seznamování se s německou kapelou Rigna Folk mě zaujala poznámka na jejich webovkách, ve které zmiňovali svoje inspirace - malebnost Sigur Rós, obrazovost Pink Floyd a experimentální pojetí Radiohead. Co jméno, to kult. Co přirovnání, to velká výzva a samozřejmě i snadná možnost, jak si naběhnout a ve výsledku vypadat poněkud trapně. Na úvod by se snad ještě slušelo dodat, že tuhle kapelu nastudovanou nemám a že aktuální deska Nova Void, která je - pokud jsem dohledal správně - čtvrtým dlouhohrajícím albem kapely, je pro mě start se vším všudy.

S ohledem na výše zmíněné kapely a přiznané inspirace Rigna Folk je celkem zřejmé, že hudebně se tahle čtveřice bude pohybovat někde na pomezí post rocku, možná rocku s lehkou dávkou experimentu (opravdu lehkou) a možná i na hraně art rocku, který lze v souvislosti s touto kapelou spíš zahlédnout na internetu, než zaslechnout při poslechu. Do mlýnice stylů a vlivů osobně přidávám poměrně silný otisk indie rocku, hlasovou podobnost na Briana Molka a pak taky shoegaze a pro mě slyšitelnou podobnost s Alcest někde v období Souvenirs d’un autre monde. Především pak v písni Option One a v instrumentálce Jura lze tenhle dojem získat poměrně snadno, protože právě v nich se zamlžené kytarové světy prosazují asi nejvíc.

Spojením všeho uvedeného do jedné myšlenky pak můžeme definovat hudbu Rigna Folk jako hudbu kytarovou, založenou na jedné straně na náladách a prostoru širokém a hlubokém, a na straně druhé na posluchačské empatii, bez které by to celé fungovalo jen napůl. Potěšitelné na tom všem je, že Rigna Folk jsou možná až překvapivě zdatní a kromě několika míst, ve kterých člověk nemusí být příliš náročným posluchačem, aby nabyl dojmu jisté skladatelské kostrbatosti (hlavně v Propaganda), je Nova Void velmi slušně složenou deskou. Ona empatie pak přichází celkem snadno.

Dobrým pocitům z desky napomáhá i ojedinělý cit pro skutečně výrazné refrény většiny skladeb, do nichž kapela soustředí nemalou sílu a jejichž motivy dokáží v dobrém smyslu strhnout a zabydlovat se v mysli posluchače. Zajímavé je i to, že s těmito přísuny štěstí se skladatelsky zachází relativně střídmě, a i když by se v mnoha situacích nabízelo těžit ze situace ještě o něco déle, volí se raději cesta umělecky hodnotnější a samozřejmě i méně laciná.

Z toho všeho tak nějak samosebou plyne, že jako celek se Nova Void poslouchá dobře. Místy se můžeme zahrabávat do detailů a vybírat hnidy (jde to), místy album zase překvapí netradičním přístupem - tedy hlavně bůhvíproč v ruštině (asi) nazpívanou skladbou Kosmonaut, která svým úvodem připomíná zase Pink Floyd a jejich album More, ale většinou vše funguje přirozeně a sebevědomě. Jediný problém nastává v momentě, kdy začneme přemýšlet o tom, kam album a kapelu jako takovou zařadit z hlediska pozice na scéně. Underground to už dávno není, ale na profesionální ligu tomu stále něco chybí. Klidně to nazvěme lacinější produkcí, klidně ne zcela optimálním zvukem, který se mnohdy slévá a pozorného posluchače ruší, a klidně si vymysleme ještě něco dalšího. Pravdou je, že Nova Void uvízlo někde na půli cesty mezi podzemím a světem velké muziky, ke kterému má minimálně svou náplní rozhodně blíž. Ale že to není úplně ono, lze slyšet poměrně snadno.