Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Rotting Christ - The Heretics

Rotting ChristThe Heretics

Garmfrost26.3.2019
Zdroj: CD, 4-panelový digipack
Posloucháno na: mini věž
VERDIKT: The Heretics je hodně melancholická, prosta agrese a ponořená do sebe. Je výzvou i rutinou. Jak pro koho...

Co psát o veteránech temně melodického metalu, řeckých Rotting Christ a neopakovat se? Odjakživa slyším a čtu nářky, že dřív bylo líp. Pak uteče nějaký čas a to, co bylo horší než dřív, je zase lepší než to, co je dnes. Jestli se už jedná o přelomové album A Dead Poem nebo minulé Rituals. To zejména. Pro jednoho třetí stejná nahrávka po sobě a pro druhého to nejlepší, co Sakisovci vydali. Nyní se tedy obraťme k nadílce čerstvé nesoucí jednoznačné jméno The Heretics a položme si otázku, zda toužíme slyšet revoluční desku od kapely fungující třicet let, nebo nám udělá radost i pouhá recyklace?

 

Rozhodně nesouhlasím s tvrzením, že je The Heretics kopií či pokračováním Rituals. Je jasné, že rukopis jen tak nezměníš a podobné postupy s předchozí deskou bezesporu najde i hluchý, ale náladou je novinka dosti odlišná. Rotting Christ svůj nezaměnitelný styl brousí už léta. Blackové kolbiště v podstatě opustili už kdysi dávno, do repertoáru zakomponovali dávku folku, válečné vřavy, kousek deathu i doomu, hodně spirituality a kouzelných melodií. Novinka je hodně melancholická, prakticky prosta agresivního vztekání se. Je také dost ponořená do sebe, nesnaží se běsnit. Což ve výsledku znamená, že i posluchač, chce-li, musí se zastavit a do skladeb se vložit a snažit se dostat na stejnou vlnu. V podstatě se dá říct, že právě v tomto směru je novinka experimentální a dosti odvážná.

 

Sakis není jediný, koho slyšíme u mikrofonu. Vedle různých sboristů a vypravěčů zazní i hlas Melecheshe Ashmediho či půvabné Iriny Zybiny. Milovníkům Sakisova typického řvaní se může tento fakt zdát rušivý, podle mě tím album získává, byť bych také ocenil více krákání. Nemám však větší problém si užít předložené dílo v celé jeho kráse se všemi klady i zápory.

 

heretics

 

Myslím si, že mi k pochopení a většímu prožitku pomohlo, že mám v ruce vskutku krásné zpracování digipacku se všemi obrázky a lyrikou. Ta není obsáhlá co do počtu slov (někdy je dost minimalistická), ale do hloubky snah. Nevím, nakolik bylo důležité, aby se v textech objevovaly citáty např. od Shakespeara, Twaina či La Veye nebo Kazantzakise. Mám rád metafory a nejasnosti a tohle mi připadne příliš důrazné, jakoby se počítalo s tím, že posluchač potřebuje berličky pro celkové pochopení myšlenkového proudu tvůrce. Je však možné, že tohle potřeba je a vůbec - kdo jsem, abych soudil básníka co a jak chtěl říct?

 

Pojítkem s minulostí a se starou scénou může být In the Name of God a hlavně druhá Ветры злые Zde slyším odkazy ke starým časům. Svižné tempo s mocným refrénem a drásavými kytarami… Jenže já už nejsem nostalgik a netoužím po neustálém vracením se do stejné řeky a proto spíše ocením skladby jako Hallowed Be Thy Name, The New Messiah nebo Poeův The Raven. Taktéž se mi opravdu líbí odrhovačka Πιστεύω nebo rituální The Voice of the Universe. Sakrální atmosféra kacířského díla je mnohdy hodně hluboce duchovní, což krásně ukazuje, že ne jen klasické církevní rituály čili mše vykouzlí dotek boha. Je mi sympatické, že se pohanské, ateistické a různé heretické názory nachází v jedné rovině a ke své podstatě nepotřebují urážky, k nímž se uchyluje druhá strana mince.

 

 

Ač jsem se snažil o pochopení, vstřebání a prožití nového alba Rotting Christ bez toho, abych se odradil prvními dojmy, které nebyly lichotivé, litoval jsem, že jsem si album dříve neposlechl někde online, než si ho koupil. Asi i díky obavám ze ztráty peněz za marnost jsem The Heretics dal tolik šancí a nakonec si poslechy začal užívat. Momentů překvapení je v díle Rotting Christ čím dál méně, to je fakt, ale zatím se mi pokaždé dostalo, až na pár výjimek, nadstandardního prožitku. Je asi dobré pochopit, že kapela piluje svůj styl do dokonalosti, čehož následek může být rutina, ale i jistota. Je otázkou, zda je to dobře či nikoliv…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 26.3.19 15:03

Já mám opravdu strašně rád album Kata Ton Daimona Eaytoy a tohle mi zatím přijde jako dost násilná snaha zopakovat úplně stejnej model, akorát v lite verzi, která je ještě zatížená na můj vkus příliš midcultovým filozofováním a mottováním od takových provařených jmen jako Milton, LaVey, Voltaire apod. Asi nejsilnějším kusem je pro mě orientálnější Voice of the Universe, který ale zase nezapře kopírování postupů songu Ahura Mazdā-Aŋra Mainiuu z Kata Ton. A tak je to tu ze vším. Pod větu " Je mi sympatické, že se pohanské, ateistické a různé heretické názory nachází v jedné rovině a ke své podstatě nepotřebují urážky, k nímž se uchyluje druhá strana mince." bych se přesně podepsal u toho šest let starého alba. Každopádně několik poslechů tomu dám, protože pořád je to celkem bohatý hudební cirkus. Nejvíc mi tu asi chybí nějaká řádná sypanice typu In Yumen - Xibalba.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 26.3.19 15:03odpovědět

Já mám opravdu strašně rád album Kata Ton Daimona Eaytoy a tohle mi zatím přijde jako dost násilná snaha zopakovat úplně stejnej model, akorát v lite verzi, která je ještě zatížená na můj vkus příliš midcultovým filozofováním a mottováním od takových provařených jmen jako Milton, LaVey, Voltaire apod. Asi nejsilnějším kusem je pro mě orientálnější Voice of the Universe, který ale zase nezapře kopírování postupů songu Ahura Mazdā-Aŋra Mainiuu z Kata Ton. A tak je to tu ze vším. Pod větu " Je mi sympatické, že se pohanské, ateistické a různé heretické názory nachází v jedné rovině a ke své podstatě nepotřebují urážky, k nímž se uchyluje druhá strana mince." bych se přesně podepsal u toho šest let starého alba. Každopádně několik poslechů tomu dám, protože pořád je to celkem bohatý hudební cirkus. Nejvíc mi tu asi chybí nějaká řádná sypanice typu In Yumen - Xibalba.

Sedsu / 26.3.19 9:50odpovědět

Pre mna sklamanie, lebo vyjadrenia Sakisa pred vydanim bolo ze album bude viac riff-based a je to len pokracovanie zacateho trendu na Rituals. Vyzdvihnut by som chcel jedine ten bonus track The Sons of Hell, lebo ten ma ako jediny dobry ustredny riff. Ale tak max. 6 z 10.

Ruadek / 26.3.19 9:36odpovědět

Prakticky to mám naprosto stejně. Jak dojmy z desky, tak s dojmy s vývojem kapely. Nadále hodně slušný standard, poslouchá se to dobře, protože tohle je naprosto přehledný styl. Není to jediná kapela, který tohle divadýlko nadále baštím i s navijákem, protože prostě nejde jinak.

Victimer / 26.3.19 7:27odpovědět

Souhlas. Rotting Christ na The Heretics nepřináší vůbec nic nového, ale dolaďují, pilují a jedou si to svoje dle aktuální potřeby. Poslouchá se to v podstatě samo a v mém případě také velmi často. Sympatická deska.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky