Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Až mě zamrazilo při uvědomění si, že SSOGE poslouchám přes dvacet let. Stále mám před očima své pravidelné nákupy v brněnském obchůdku (i jeho stánkovém předchůdci) Redblacku a mém dotazu na to, co to hraje v bednách a odpověď - to je Iron, debut severomoravské doomové kapelky Silent Stream of Godless Elegy. Láska na první poslech. A přitom to krásné a veliké teprve mělo přijít. Za ty roky prošlo kapelou nespočítaně lidí i stylové zaměření se proměnilo k nepoznání. Základ zůstal ale stejný. Tím je Radek Hajda a od Behind the Shadows i Michal Sýkora. Dá se říct, že jejich rukopis je to, co neustále činí z SSOGE tím, čím jsou a pro co je miluje stále větší fanouškovská základna. Předchozí deska Návaz znamenala průlom za hranice. Kapela podepsala smlouvu se Season of Mist a paradoxně to byla první dlouhohrající deska nazpívaná kompletně v češtině. Zda jim tento kontrakt výrazně pomohl nebo ne, je otázkou, ale úspěch to byl bezesporu veliký. Každopádně letošní květnová nadílka se jménem Smutnice vychází pod záštitou brněnského labelu Redblack. Texty zůstávají české a propojení doomové zasmušilosti s lidovou hudbou získalo na ještě větší přirozenosti, než tomu bylo na Návazu.

Smutnice vychází přesně po dvaceti letech od legendárního Behind the Shadows, které bylo jestli ne úplně, tak určitě jedním z prvních počinů Redblacku. Tentokrát album ale neprodukoval Tomáš Kočko, ale Yossi Sassi (Yossi Sassi & The Oriental Rock Orchestra, ex-Orphaned Land), ale za zvuk je odpovědný opět Roland Grapow. Výsledek je parádní! Když si to píseň žádá, je zvuk opravdu heavy, kytary drhnou kila o sto šest, bicí mlaskají, basa skvostně bublá ... Chce-li si ale jen tak létat či trylkovat, máte pocit, že SSOGE opravdu narostla křídla.

Na Návazu jsem postrádal výraznější melodie, které by mi drásaly duši, jak tomu bylo třeba na Relic Dances. Nyní se hned od první vypalovačky (doslova a do písmene) vyvalí na posluchače gejzír energie, doomová razance a silné melodické vyhrávky chytají mysl do pasti. Pavel se střídá s Hankou nebývale pravidelně. Tempo je svižné a atmosféra nakažlivá. Brada mi ale spadla u dvojky (Kdo z nás je víc). Úvodní deathové peklo jsem opravdu nečekal a o to víc si ho užil. Samořejmě, že přeháním, uvádím-li výraz „deathové peklo“. Skladba je ale z počátku opravdu nebývale tvrdá. Následně se vrací ke vzletným melodiím a Hanka získává prim. Dá se říct, že s touhle písní se rozloučíme s častým střídáním vokálů i hranic hudebního spektra.

Následující náladotvorná hitovka Synečku se pouští do foklóru podkresleného progresivně laděnou basovou rytmikou, aby vyrostla do atmosfér, kde žijí Anathema, The Gathering a jim podobní. Přimyslete si úžasné texty a máte letmý nástin toho, co můžete očekávat. Povídat by se ale dalo o každé skladbě. Každá má něco, co ji odlišuje od zbytku a zároveň je znatelná stříbrná nit, spojující Smutnici v melancholicky vášnivý celek. Ptakoprav je tíživý jak stín, Malověrná má zase skvělou basu a výrazný refrén. Zarazíte se až u halekačky Za nevěstou, u které můžete mít pocit nože na hrdle. Hostující sboristé doprovází ústřední dvojici Hanku s Pavlem naprosto úžasně. Tahle čarodějnická hymna má tendence stát se koncertním trhákem. Nevím proč, ale vyvolává ve mně i náladu zbojnických legend… Ač je to k nevíře, pokaždé když vycítím vrchol aba, přijde něco, co předchozí pocit přebije. Tichý zpěv s odlišnou náladou než předchozí skladby a všechno ale ne s tichým Hančiným zpěvem a zase dominantní basou (aby ne - Standa Pavlík umí!) pozve posluchače do kopců, za láskou, za bohy… Píseň je výrazná svou temně mlhavou atmosférou, ze které vyčnívá důrazný refrén. Přitom je to zbytek, pro který si skladbu zapamatujete na hodně dlouho. Úplný závěr patří nejtajemnější skladbě nahrávky. Bezbřeží je přesně taková, jak napovídá název. Zde jsem si vzpomněl na nádherné EP Osamělí a na můj tehdejší pocit, že poslouchám soundtrack ke Kytici. Cítím tutéž srpnovou únavu, dotek smrtky a posečené obilí… V Bezbřeží je vyzývaná Morana, hudební podkres zdánlivě nenápadný… a vše pak skončí.

Jak vidno, jsem Smutnicí nadšený. Přiznávám, že Návaz mi nesedl ani za mák. Vadily mi texty, melodie i zpěvy. Na Smutnici si vše nejen sedlo, ale vyrostlo do nevídané krásy. Texty jsou úžasné, zpěvy Hanky neskutečný. Opět mám pocit, že i Radkova kytara není jen o akustice a doprovodu k smyčcům a cimbálu. Občasné sólové výlety skladbám jen a jen prospějí. Pro příště jen houšť. Ocenil bych více Pavlova zpěvu, který dokazuje, že je nejen výborný bručoun, ale i pěvecky si je daleko jistější než dřív. To už je ovšem na skupině samotné, jak to chce a evidentně to Pavlovi samotnému příliš nevadí, jinak by dávno odešel. Silné momenty přináší zejména mnohotvárná basa i pestrá rytmika. Chválit smyčce by bylo nošením dříví do lesa. Ty byly, jsou a určitě budou to nejlepší, co se na deskách SSOGE objevuje. Co dělá SSOGE typickými od počátků po současnost. Na své si přijdou i fetišisté, co rádi kupují povedené edice nosičů. Vinyl prý za půl roku, ale už za pár dní si můžete objednat jak digipak, tak speciální vydání v dřevěné krabici.

Co říct na závěr? Co šlo pochválit, pochválil jsem, bylo-li co zkritizovat, udělal jsem hned. „Sajlenti“ mi udělali obrovskou radost. Smutnice je příkladem desky, která není dobrá v rámci jedné scény, ale bere to šmahem. Styl nestyl, země nezemě. Ostatně takové dělení mě nikdy nezajímalo. Jakmile byla deska jen na „českou kapelu“ dobrá, nezajímala mě. Doufám, že jsem se dokázal oprostit od osobního nadšení a mé ocenění Smutnice má význam i pro širší posluchačské spektrum. Nebylo v minulosti vše, co jsem z dílny SSOGE zbožňoval, ale s výjimkou Návazu nenatočili nikdy nic špatného. Kapela se našla už dávno a své umění rozpracovává do dříve netušených zákoutí.