Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Asi to přišlo… Ptáte se, co zase? Z minulé desky Ride Majestic jsem byl nadšený, byť jsem cítil využitý potenciál stále stejných desek po okraj. Vše, co Soilwork za dlouhá léta vytvořili, na této nahrávce plně zúročili. Bylo otázkou, zda se dočkáme nějakého pohybu, nebo natočí dílo podobného charakteru jako jsou poslední desky. V podstatě se dá říct, že za a) ani za b) by nevadilo, protože švédští matadoři melodického metalu jsou už roky ve vyrovnané pozici a se slabým kusem na trh už pěkně dlouho nepřišli.

Nutno dodat, že opět proběhla rošáda a v sestavě kapely se objevila nová tvář a jedna zmizela. V rozpacích jsem přijal fakt, že basové party tentokrát nahrál sám Andersson a odporoučel se rytmistr Dirk Verbeuren. Jeho náhrada ve mně příliš povzbuzení nevyvolala. Bastian Thusgaard, kterého můžete znát např. z The Arcane Order v minulosti předvedl, že to s paličkami umí, ale přece jen si sednout za soupravu po řezníku typu Verbeuren chce pořádný kus odvahy a sebevědomí. Jak se mu vede v řadách Soilwork, si povíme níže.

Je mi jasné, že komu nic neřekla tvorba Soilwork posledních deset patnáct let, nic na tom nezmění ani Verkligheten. Na tuto cílovou skupinu ani já nemířím. Spíš stojí za úvahu, jak si novinka stojí v rámci zmíněného období. Kdo kapelu sleduje a patří mezi její fans, zklamaný zřejmě nebude. Ani já nejsem, byť nadšením zrovna neskáču. Právě proto, že se opět vaří z téhož proviantu. Oproti Ride Majestic je Verkligheten razantnější, ostřejší, ale méně jiskřivá…

Asi jako v minulých recenzích, i zde vyvýším vynikající zpěv a hlasovou variabilitu frontmana a posledního původního člena souboru, Björna „Speeda“ Strida. Je to on, kdo Soilwork drží ve vysoké formě a kdo dodává písním patřičný lesk. Další rozebírání by zřejmě bylo nošení dříví do lesa, protože dávno každý ví, že Björn umí výtečně zpívat i řvát. Letos si do svého rejstříku přidal i pořádnou porci growlů a screamů. Znamená to tedy, že zpěvy jsou excelentní a že jsou album od alba lepší a variabilnější.

Opravdu se mi líbí kytarová hra dvojice pánů Anderssona s Coudretem. Je možné, že si na sebe konečně zvykli a užívají si vlastní nápady bez přílišného dozoru přísného principála. Jejich souhra lahodí mému uchu. Už to není válka a souboj dvou šikovných, ale jednotlivých eg. Jeden podporuje druhého, zatímco se pouští do sólových vyhrávek, nedrhne pouze kila a nečeká, až na něj přijde řada, ale pustí se za ním na výlet. Andersson je podepsaný za většinou skladeb a kupodivu i textů. Přitom zachovává původního ducha Soilwork. Novic Thusgaard rád ukazuje, jak rychle a úderně umí hrát, také rytmicky hravě a nezalekne se žádné změny. Není mu tedy možné, co se týče stránky provedení, vytknout zhola nic, ale ani si neuzme pro sebe a své umění příliš pozornosti. Doufejme tedy, že se příště více odváže. Vydrží-li ovšem. Mrzí mě ale, že progresivně hravé klapky Svena Karlssona nedostaly tolik prostoru, co by si zasloužily.

Co se týče jednotlivých kompozic, nejvíc se mi zamlouvá hned úvodní a zároveň titulní instrumentálka. Se svojí kovbojskou a jakoby ospalou náladou příjemně houpá mojí myslí a uvádí ji do jinak vcelku hlučného prostředí. Arrival, která ji následuje, je totiž jeden z největších výplachů, co Soilwork složili. Jako bych slyšel ozvěny Dirkových blastů. Bleeder Despoiler je naopak středně rychlý kus s dobrým nápadem pro sloku, ale slabým refrénem. Full Moon Shoals mi zase svým refrénem evokuje starší rockové bandy s hitovými sbory. The Nurturing Glance je hard rock se vším všudy a patří mezi nejlepší skladby novinky. When the Universe Spoke je ryzí thrashová rubanice. Stålfågel navazuje na Full Moon Shoals. Strid zde zpívá jako o život, ale nějak mi jeho podbízivý projev včetně sboristky v refrénu vadí. Instrumentální složka je ovšem v naprostém pořádku. The Wolves Are Back in Town se vrací k tomu, co Soilwork šlo odjakživa. Tedy středně rychlé hitovky, groove rytmika a vypjatý vokál. To celé zabalené do progresivního hávu. Stridova píseň Witan bude patřit mezi největší hity. Skladba v sobě spojuje podstatu Soilwork. Nic víc, ani nic míň. The Ageless Whisper je mým dalším favoritem. Úvod mi zní jako z dílny bratrů Cavanaghů. Postupně se promění v typický Soilwork. Vše je tak já má a já jsem spokojený. Hodně jsem si sliboval od hostování Tomiho Joutsena ve skladbě Needles and Kin, ale nedopadlo to nijak zvlášť. Jeho hlas naprosto roztříští už tak notně rozháranou atmosféru celého alba. Píseň je opět z těch větších nářezů, co jich na Verkligheten je a nebýt v ní zakomponován Tomiho growl, slušelo by jí to mnohem víc. Jako závěrečnou skladbu bych si představoval důstojnější tečku než skandující You Aquiver. Bonusové EP je prostě bonusové EP. Ani jedna ze tří skladeb, které se nenachází na albu, nemá sílu předchozích písní. Jedná se evidentně o vycpávkové záležitosti, které zbyly při skládání. Nic jiného za tím nevidím.

Nerad, ale více kritizuji, než chválím. Kapela jakoby nevěděla, jestli chce být popovým bandem, retro rockovými bardy či nabušenou thrash/deathovou sebrankou. Toto všechno Verkligheten obnáší. Coby fetišista jsem nadšen grafickým provedením digipacku. Lyrika novinky je rovněž poutavá a stojí minimálně za přečtení. Jinak řečeno, při pozorném prozkoumání všech položek novinky, při jejich souzení a následného zhodnocení mi vychází, že si Soilwork k tomu, aby natočili minimálně stejně dobrou jako Ride Majestic, příliš užívají úspěšného modelu a koukají do své minulosti víc než tomu tak bylo dřív. Pro zpestření tvorby pak sáhli po hvězdných hostech, což jim ve výsledku stejně jako lehce nářezovější materiál, příliš nepomohlo. Běžný příznivec Soilwork by mohl být vcelku spokojený, nicméně kdo obdivoval kapelu pro její progresi v počátcích, silně vyvinutý cit pro riff, melodii a detail, může být na pochybách. Byť se stále jedná o vysoce nadstandardní nahrávku.