Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Berdreyminn je šestou deskou kapely, která si svým originálním pojetím získala respekt a řady oddaných fans už dávno. První krůčky na oko dezorientované, ale přesvědčivě neotřelé blackmetalové kapely, jsou už málem zapomenuté. Od těch dob se přeci jen hodně změnilo. Sólstafir postupem času víc a víc zaoblili hrany, vsadili na vzdušnější a rockovější projev, sundali nábojnicové pásy a ujali se role vypravěčů, kteří ví, že divokost může zůstat doma, pokud je před dveřmi dost zkušeností a talentu si bez ní poradit. Berdreyminn je smířlivá baladičnost s kusy střepů v podlaze, které zbývá jen metr, aby byla úplně zametená. Vítězí klid a rozvaha, stejně jako schopnost si říct, že starým časům už dávno odzvonilo. Nerezignovat na ně, ale mít je přitom tak trochu na háku.

Berdreyminn je album, ke kterému je třeba najít cestu. Jeho první pohledy skrz ušmudalné ostrovní ráno jsou ospalé a jako by bez života. Pocit, že se i Sólstafir zařadili mezi kapely vařící z vody, naštěstí v určité chvíli ztratí na významu, stejně jako zdánlivá plochost, protože co se zdá, jsou jen sny a pravá duše alba je zcela někde jinde. Tedy na míle daleko od plytké nabubřelosti a uspokojení, že se na to dá jít od lesa, kdy postačí pár typických motivů a je z půlky vyhráno. Tak to ale v případě Berdreyminn není. Minimálně tím, že jít na to na Islandu od lesa je věc zcela nemožná. Sólstafir jsou jen víc vyklidnění, víc si hrají s atmosférou a sami cítí, že v tom nejsou vůbec špatní, že tohle je to místo, kde se jim bude dobře žít. V klidu a se zbytky rozervané duše se pohupovat v křesle a hrdě se dívat do dálky na domovské scenérie.

A je úplně jedno, že si místy člověk připadá jako v přítomnosti vyláskovaných tlučhubů, kterým je lépe pod sukní holek. Kdybych totiž měl tohle album označit jako hudbu pro ploužení se po parketu, klidně tak učiním, protože mě momentálně nenapadá, proč bych neměl. Ono totiž není ploužení jako ploužení. Sólstafir možná stáhli tykadla výjimečnosti na minimum, spokojí se s menším důrazem, ale k tomu to stejně (minimálně od Svartir Sandar) stejně směřovalo. Hrát jednoduše a přehledněji než dřív ještě neznamená jednoduše přemýšlet, a zrovna album jako Berdreyminn je toho důkazem.

Berdreyminn je album, které si mne v tuto chvíli umí získat na svou stranu víc, než některé další z pěti korálků náramku kapely. Má své vyloženě hitové momenty, má své post rockové přelety nad oceánem, kdy to vypadá, že už atmosférická křehkost řekla dost a dala tvrdému životu na ostrově vale, ale pak ji to stejně vtáhne zpátky na pevninu. Má taky své hromobití, i když zjednodušené a střízlivě baladické. Z toho nejnudnějšího hard rockového riffu na světě (Isafold) jsem paf, což bych nikdy neřekl, že kdy budu. A není to jediný bod desky, o kterém si to myslím. Berdreyminn má své zvláštní kouzlo, v tomto případě tak trochu nečekané a do poslední chvíle skryté.

Abych už skončil s obhajobou alba, které nebude každému po chuti a leckdo jeho nasládlý naturel jen tak nespolkne, to postatné se v souvislosti s kapelou událo už před lety. Berdreyminn dost pravděpodobně není tím nejlepším, co Sólstafir dali světu, ale to je po tom všem, co na svých minulých počinech předvedli, tak trochu nadlidské chtít. Je vlastně až směšné, jak se původní dojmy přes které neměl jet vlak, změnily a tohle album vyrostlo do podoby, ke které proudí už jenom sympatie. Vše je jak má být, všechno až neuvěřitelně jednoduše šlape a byť se zdá, že by se člověk potřeboval o něco víc zmítat v nespoutaných poryvech větru, tak i severský vánek v klidu postačí. Je to tak, Sólstafir to mají nadále pod kontrolou.