Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Stone Temple Pilots - Stone Temple Pilots

Stone Temple PilotsStone Temple Pilots

Jirka D.10.4.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Noví Stone Temple Pilots spíše jen potvrzují svou existenci a vysílají signál, že s nimi jako kapelou můžeme ještě počítat, i když víc než slušný standard nenabízí.

Stone Temple Pilots za sebou mají dlouhou a zajímavou historii, ale asi není žádné veřejné tajemství, že jejich zlatá éra spadá do první půle devadesátých let a že pak už to s nimi i s celým tím grungem šlo docela z kopce. Piloti se nikdy nedostali do něčeho, co bychom mohli nazvat první ligou žánru, a ke kapelám jako Pearl Jam, Soundgarden či Alice In Chains spíš jen dychtivě vzhlíželi. Na druhou stranu bych minimálně svatou dvojici alb Purple (1994) a Tiny Music... (1996) s klidem hodnotil jako výborné a klasické nahrávky, jejichž síla s přibývajícími roky nijak neslábne.

 

Stone Temple Pilots band

 

Konec kapely v roce 2002 byl symbolický a svým způsobem logický, a jak už to u podobných konců bývá, nevydržel. Kapela se vrátila ke koncertní činnosti v dubnu 2008 a dva roky a jeden měsíc nato vydává svou comebackovou eponymní desku. S ní jakoby se vrátila jiná skupina, uvolněná, nesvázaná čímkoliv a kýmkoliv. Na tomhle albu jakoby všem nějaká neviditelná síla rozvázala ruce a řekla „hrajte tak, jak jste vždycky chtěli, pro radost, bez obav“. Jenže ani tohle nevydrželo - v roce 2011 kapelu opouští hodně zásadní člen, charismatický zpěvák Scott Weiland, který navíc čtyři roky nato umírá. Jeho místo přebral Chester Bennington z Linkin Park, který se zbylou trojící stihl natočit nepříliš přesvědčivé EP High Rise (2013), aby za další dva roky kapelu opustil a za další dva roky se dobrovolně odebral za Scottem. No a když už to delší čas vypadalo, že kapela existuje pouze z podstaty a z důvodů, které nikdo nezná, ohlásila a následně vydala novou dlouhohrající desku s novým zpěvákem. Přiznám se, nečekal jsem ji.

 

Deska se jmenuje úplně stejně jako ta předchozí (a tedy stejně jako kapela) a moc nápadité mi to nepřijde. Nový zpěvák Jeff Gutt je vedle toho jméno docela neznámé a v jeho profilu na wikipedii lze nalézt mimo jiné zmínku o nu-metalové kapele Dry Cell a pak účast v americkém klonu soutěže The X Factor, kde prý všechny rozplakal svou verzí Cohenovy skladby Hallelujah. Na otázku, co dalšího nového v pořadí druhá deska Stone Temple Pilots nabízí, pak nenacházím jinou odpověď než NIC.

 

Všechno na této desce je standardní, očekávatelné a navzdory poměrně slušné řádce poslechů nenacházím nic, co by ji jakkoliv vyvyšovalo nad starší tvorbu kapely.

 

 

Přitom bych se rozhodně neodvážil tvrdit, že nahraných 48 minut je vyloženě špatných nebo slabých, jen se na albu nachází strašně málo míst nutících mě tvrdit opak. Celé to vlastně vypadá jako slušně odvedený kus práce, na kterém je formálně všechno v pořádku, jen to tím celé končí. Pro recenzenta je tohle vyloženě schizofrenní situace, kdy nemá důvod desku vyloženě zkritizovat, ale současně ho nenapadá nic, proč by ji měl hodnotit vysoko. A vlastně vůbec neví o čem psát. Je to přesně ten okamžik, kdy se objevuje ono mýtické TO, které chybí a není k nalezení, nedostavuje se ani mrazení v zádech, ani jiskra v očích. Zní to všechno jako hodně otřepané fráze, ale bohužel ono to tak nějak i je - takové desky hrají, umíte si je představit jako podkres pro všechno možné, ale nic víc v nich vlastně nenajdete a ani vás k tomu nenutí.

 

A letošní Stone Temple Pilots jsou přesně takoví. Spíše jen potvrzují svou existenci a vysílají signál, že s nimi jako kapelou můžeme ještě počítat, i když víc než slušný standard nenabízí. Na to je nová deska v mnoha místech hodně ospalá a sázející na nostalgickou notu, která už z principu vždycky hraje druhé housle. Rocková energie nahrávky je uměřená věku zúčastněných, neklidně bublá pod povrchem (Meadow, Roll Me Under a další), ale málokdy se vydere na povrch nějakým vyloženě strhujícím způsobem. Na pořadu dne je spíše klídek a jistoty, které potěší, ale nenadchnou ... a člověk se pak vždycky raději vrátí k ověřené historii. Ještě že tu je.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Coornelus / 10.4.18 11:52

Stone Temple Pilots jsou hlavně "Core", "Purple" je furt ještě klasa a ostatní věci s Weilandem jdou, ale pak mi vždy stačil singl k tomu, abych věděl, že tahle kapela bez Scotta nemůže fungovat. Jinak hlavně "Core" je první liga s prstem v nose :-)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Coornelus / 10.4.18 11:52odpovědět

Stone Temple Pilots jsou hlavně "Core", "Purple" je furt ještě klasa a ostatní věci s Weilandem jdou, ale pak mi vždy stačil singl k tomu, abych věděl, že tahle kapela bez Scotta nemůže fungovat. Jinak hlavně "Core" je první liga s prstem v nose :-)

Jirka D. / 10.4.18 12:13odpovědět

Core mám rád, to je fakt, a po uvedených dvou albech v recenzi je tohle hnedka číslo tři, protože návratový eponym je úplně něco jiného. A jak píšeš, bez Scotta to už asi nikdy nebude ono.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky