Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Svou novou desku Al Jourgensen věnoval bývalému kytarákovi Ministry Mikemu Scacciovi, jehož srdce řeklo dost na sklonku roku 2012. Nerad bych odhadoval, jestli kadence rytmiky tohoto alba nezastaví pár dalších srdcí, anebo naopak jejich tep nezrychlí přes únosnou míru, ale pravda je taková, že nějakou reakci by vyvolat mohlo. Když už nic jiného, je to pořád nová deska Ala Jourgensena a jako taková si trochu prostoru zaslouží. Trapnosti posledních Ministry navzdory.

V rámci prvních dojmů jsem komusi psal, že mi tahle muzika připadá jako dost nepovedený a v důsledku laciný pokus napást se na úspěchu Psalm 69. Snad díky zmíněné rychlosti rytmiky, která zde díky fíglům programmingu narůstá za hranici zběsilosti, snad díky zřetelně industriálnímu zvuku a postupům dost možná podobným kultu Ministry. Obojího dojmu jsem se dosud nezbavil, ale fakt je, že do popředí vystoupily i další chutě a ty prvotní se usadily jako lógr v kafi o něco níž. Pít se to nemusí. Surgical Meth Machine na to jde prostě trochu jinak, i když mluvit jako na wikipedii o psychedelickém rocku a speed metalu bych se neodvážil. Helloween s námi!

V kontextu rychlosti desky působí celkem zajímavě Jourgensenovo prohlášení, že měla být ještě o něco rychlejší, ale že jeho přesun z Texasu do Californie a obdržení Medical marijuana card nahrávku ve výsledku zpomalilo. Je to prostě cvok. A jako album cvoka to celé působí. Zlo Ministry je tentokrát zažehnáno, prostor dostávají místy až ztřeštěné vize a dojmy o tvůrčí svobodě právem nabývají vrchu. Jourgensen jakoby skládal uvolněně, bez tlaku odpovědnosti ke komukoliv a k čemukoliv, bez zábran a obav o obecné blaho. Jakoby popustil uzdu tvůrčímu rozletu a zcela bez zábran servíruje ty nejdivočejší nápady, jaké mu kdy skončily na papíře bez šance uplatnit se na deskách Ministry.

Někde v těchto myšlenkových závěrech končí songy typu Tragic Alert, I Want More a I Don’t Wanna, které boří jakékoliv představy o běžné stavbě skladby a zvukové kultivovanosti, a zachycují Jourgensena zběsilého a zábavného zároveň. Typická je rovněž výraznější absence klasických nástrojů a maximální důraz na strojově-kulometnou rytmiku, elektroniku obecně a samozřejmě na vokální stopy, kterých je vždycky víc a vždycky tak akorát pro hlavní zpravodajskou relaci. Pokud se totiž něco nezměnilo, tak sociálně kritický podtext desky, který tak nějak vyvěrá přímo z osobnosti Ala Jourgensena a těžko si u něj představit něco jiného. Ostatně hostující Jello Biafra ve výborném songu I Don’t Wanna je uhněten z úplně stejného těsta.

Pro vyváženost argumentů je ale třeba napsat, že ne vždy se daří udržet nastavený neřád v rozumných mezích a věci typu I’m Sensitive, logicky Unlistenable či Rich Peaple problems jsou více méně výkřiky do tmy, které omráčí při prvotním setkání, ale s postupujícím počtem poslechů jsou spíš na obtíž. Neboli že celý tem počáteční masakr posluchače velmi rychle ztrácí střelivo a po odeznění počátečního šoku může přijít poměrně rychlé vystřízlivění.

V neposlední řadě stojí zato zmínit i závěrečnou a klipem podpořenou skladbu I’m Invisible, která se hodně vymyká celkovému vyznění desky (takže si z ní velké závěry určitě nedělejte), a která asi nejvíc připomíná skladbu jakože skladbu (nejspíš na oslavu získání marihuanové karty). A pak určitě cover Gates of Steel, jehož originál v roce 1980 vydali Devo na desce Freedom of Choice. To jen pro ilustraci, jak má vypadat cover a co to znamená otisknout do songu svůj vlastní ksicht. Svým způsobem jedinečnou pozici má i dvojice elektronických improvizací Just Go Home a Just Keep Going, ale větší význam pro desku jako celek nemají.

Rád bych na závěr napsal něco definitivního, ale v případě téhle desky váhám. Na jednu stranu Jourgensen působí uvolněněji, méně spoutaně a ve výsledku v dobrém smyslu zábavně, na straně druhé mám občas dojem, že prezentovaný zmatek je jen samoúčelný zmatek. Když k tomu přidám sice časem ustupující, ale přesto zřejmý pocit těžby z Ministry (konkrétně ze zmíněné desky Psalm 69), a otázku ohledně životnosti prvotní závratě, vychází mi album sice slušné, ale určitě ne výborné. Víc po mě nechtějte.