Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tvorbu finských zasmušilců Swallow the Sun sleduju od jejich počátků. K plnému vychutnání jejich atmosférického doomu s prvky gotiky mi někdy ke spokojenosti chyběl kousek a jindy jsem mlsal s obrovskou radostí. Nutno dodat, že mě Swallow the Sun (StS) plně sedli až nyní. Juha Ravio se vypořádává se smrtí své lásky Aleah. Její úmrtí je ztrátou pro celou scénu. Umělecký dopad Aleah byl, je a bude velice křehkého, ovšem nezměrně výrazného charakteru. Do bolesti skladatele se dokázala ponořit celá kapela a výsledkem je nejéteričtější a nejpodmanivější nahrávka, pod kterou jsou podepsaní. Se svojí stopáží je zároveň i tou nejkratší, což vůbec nevadí, protože krásně plyne…

Jsem doslova očarován dokonalostí zvuku. V těch nejtišších místech je krystalická průzračnost nejslyšitelnější. Dá se říct, že právě díky zvuku vyzní dokonalá výstavba kompozic. Skladby jsou plné bohatých aranží. Mají dramatický spád, byť se povětšinou jen tak tiše vlní. Ostré hrany a hrubý vokál zazní jen občas a jejich protiklad vůči jemným liniím způsobuje vzlety a pády přesně tak, jak se nesou vnitřní boje pozůstalého. V emocích skladeb se střídá bolest, zoufalý vztek, citlivé vzpomínání i odevzdané smíření se skutečností.

When a Shadow Is Forced into the Light má navazovat na monumentální trilogii Songs from the North I, II & III, ale mnoho styčných bodů nevnímám. Připadne mi, že mezi těmito alby stojí natolik významný mezník, který nedovolí spojit nic před a po. Juha Raivio nezmění svůj rukopis a Mikko Kotamäki má natolik charakteristický projev, že si StS nespletete s nikým. Přesto je z desky znát mohutný posun stran osobního přístupu k nejsmutnějšímu žánru. Náhle už to nejsou pouhé poetické představy či ztráty, které lze vzít zpět. Nejen tím, jak člověk stárne, jsou podobné situace vážnější a osudovější. Pouze ten, kdo nahlédl do svého nitra takto otevřeně, může vetkat do svého umění osobní zpověď a neznít lacině či pozérsky.

Zralost a tvůrčí svoboda může být hlavním znakem novinky. Určitým mostem mezi všemi stránkami podstaty StS tehdy a dnes je bezesporu úvodní a titulní kompozice. Ta posluchače vítá dobře známými okamžiky a následně jim představí nová zákoutí, která doposud neznali, nebo je stydlivě schovávali. Píseň je tlačena do obou stran emočního spektra. Je hlučná i tichá… Mikko grandiózně křičí, až mráz nahání husí kůži, ale mnohem častěji se svým hlasem kreativně pracuje a pouští se do odvážnějších barev svých možností. Pro mě však velikost nahrávky začíná s následující, křehkou The Crimson Crown. Pokaždé mi nahání slzy do očí. Přeneseme-li se od niterního souznění, je dobré si všimnout bohatosti nápadů skladby. Přes tichou a jemnou náturu udivuje dramatickými vzlety i pády. Juha Raivio si zde vyhrál s akustickými vyhrávkami proloženými drásavým sólem. Opět mě šokuje Mikko, kam až se se svým hlasem dokáže dostat. The Crimson Crown naznačila charakter zbytku díla. Upon the Water i Fireflights jsou toho svědkem a odpovědí, ale být takové album celé, mohlo by být časem nudné. Proto je vítaným zpestřením taková Stone Wings. Má odlišnou auru než ostatní písně a ke slovu se opět dostává nejen odevzdanost, ale i vzdor. Do křehkých osidel vás vláká Clouds on Your Side, kterou složila právě Aleah. Ovšem tato perla se vrací i k těžkému doomu a hlubokému growlu. Svým způsobem a odlehčením je tato skladba vzpruhou a stejně tak i další Here on the Black Earth jakoby naznačovala, že s katarzí nemáme počítat. A závěrečná Never Left tento dojem úžasně potvrzuje. Náznaky k nekonečně surovému žalu jsou evidentní, nicméně nabízí světlo kdesi v dáli…

Kriticky je zřejmě vhodné přiznat When a Shadow… jisté mantinely. Swallow the Sun neopustili, i přes neustálý růst stran instrumentální zdatnosti i pěvecké volnosti, hranice svého projevu. Nyní tedy potřebovali k vyjádření notně zjemnit, nicméně stále zůstávají tím doomovým interpretem, kterého máme rádi od prvopočátku kariéry. Když budu úplně nejkritičtější, uslyším časté opakování pěveckých linek i některých melodických motivů. Já ale nechci být nejkritičtější a pro jednou si chci prožít upřímné album od začátku do konce. Myslím, že z mých slov je znát, že jsem Raivioho zoufalství prožil spolu s ním. Nebývám slepý a vidím kaz tam, kde opravdu je. Zde jsem zaznamenal pouze bezvýznamné kazíčky. Je možné, že mnoha lidem bude nová podoba StS připadnout příliš jemná a osobní. Já však slyším pestrou škálu nejen emocí, ale instrumentální i tvůrčí šikovnosti.