Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Defigurheads - Chaos & Cosmos

The DefigurheadsChaos & Cosmos

Jirka D.30.5.2018
Zdroj: CD-R v papírové pošetce // promo od 312music
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Ohlédnutí za rockovou klasikou zůstalo pouze jako zajímavý záměr, protože jeho provedení vyvolává řadu nepříjemných hnutí mysli.

Francouzská kapela The Defigurheads patří k těm několika málo, které má pod svými křídly vydavatelství 312 music, od něhož nám sem tam přijde něco k recenzi. Po pravdě jsem do dneška nepřišel na to, zda je v tom upřímná snaha prosadit většinou celkem nezajímavé a občas i docela tragické interprety, anebo čistá škodolibost a pokus znepříjemnit někomu život dost možná za nějakou historickou křivdu. Asi to stejně není důležité. Každopádně po nějakém čase došel další balíček a jeho obsah patří k těm odvážnějším.

 

The Defigurheads fungují jako klasické power trio krátký čas a kromě aktuální long-play desky Chaos & Cosmos zatím vydali pouze čtyřskladbové EP Yuri’s Got A Dream, a to vlastním nákladem v prosinci 2014. Jejich muzika většinově čerpá z klasického rocku konce 60. a řekněme první poloviny 70. let, přičemž jmenovat jakákoliv jména (a pár mě jich napadá) by mohlo vyznívat jako pokus o srovnání, což jednoznačně odmítám. Kvalitativní rozdíl mezi klasickými kapelami a tvorbou tohoto spolku nelze totiž vůbec popsat.

 

 

Zásadním problémem Chaos & Cosmos je zpívající kytarista Florent Jean Gaston, který se podle všeho vůbec nestydí ani v nejfalešnějších momentech svého výkonu a doposlechnout takovou Misery představuje díky jeho přednesu čiré utrpení. Naprosto nenacházím omluvu pro nikoho, kdo už jeho zpěv někdy slyšel a nechal ho zpívat dál alespoň bez malého upozornění na to, že všechno má své meze. Stejně tak nerozumím, kdo tuhle desku podpořil v rámci crowdfundingové kampaně, která podle všeho z velké části financovala post-produkci v LA (Lior Goldenberg - mix, Maor Appelbaum - mastering), ale stalo se. Mimochodem tahle profi-produkce představuje vzhledem k dost garážovému náběru desky kdesi na farmě další z nesmyslů, se kterými se posluchač během svého poslechu setká.

 

Vlastní hudba je takový jednoduchoučký (hard) rock, který mě nějak výrazně neuráží, jakkoliv přiznat mu jakýkoliv otisk osobitosti či nápaditosti nelze. Líbí se mi místy příjemný závan do amerického blues / southern rocku a pak taky místa, kdy Gaston zmlkne a jede se čistě instrumentálně, ideálně s trochou větru v zádech (Serious Disease). Kromě jeho zpěvu jsou totiž souvisejícím průšvihem hodně slabé texty, které otráví i trochu v angličtině zorientovaného posluchače. Bohužel (bohužel pro The Defigurheads) právě zde je naplno slyšet, že ambice

o několik světelných let přesahují možnosti.

 

 

Jejich omezená potence se projevuje i ve stavbě jednotlivých skladeb, které většinově nejsou nijak dlouhé, ale i tak několik z nich propásne ideální okamžik kdy skončit a pokračuje navzdory přirozenému očekávaní (Schrödinger's Cat). Obzvláštní pochoutku pak představuje pokus

o velké finále již jednou zmíněné Misery, která jako celek ohromuje pouze odvahou něco takového vydat a pustit do světa. Desku nezachraňuje ani psychedeličtější ladění instrumentální skladby Ten Minutes..., ani to, že po nějakých 42 minutách skončí. Je to moc a bylo by toho moc i při poloviční délce.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky