Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

1969, z mnoha důvodů zřejmě dobrý i špatný ročník. A taky milník. Jako by se právě tehdy vymkla celá hippies komunita a nevázaný styl života kontrole. Celé to překročilo mez, samo sebe a odehrály se okolnosti, které tomu významně napomohly. Tak je to aspoň bráno a uváděno. Tak dobře, zkusme se na rok 1969 znovu podívat z trochu jiného pohledu. Toho obskurnějšího. Z pohledu vyluhované podzemní teatrálnosti, jenž opouští své sklepní místo a míří ke hvězdám. Zkusme propojit živočišnost konce šedesátek se současnou podobou kazatelů temného soundtracku. Noční seanci s psychedelií, kozlí hlavy se zvony a kotletami a v neposlední řadě ducha tehdejší doby s do stran přesahující elektronikou. Pojďme se spustit s hříšným diskem The Devil & The Universe. Tentokrát to bude odvaz a pařba.

 

Oproti předchozímu albu Folk Horror jsou kozlí architekti opravdu poněkud na divoko, ale i tak hledejme v jejich hudbě pořád víc magie a hvězdných výprav do podvědomí, než nějaké bláznivé orgie v zajetí nekonečných lánů květinových radovánek. Ano, novinka Endgame 69 je reakcí na hnutí hippies, na časy psychedelie a svobodných duší malujících si světonázor podle svého. Hudebně se ale nadále striktně držíme elektroniky, goatwave a pulsujících nálad. Od EBM přes ambient a filmovou hudbu, až po orientální dotek východních kultur. Z podzemí se docela snadno vymaníme až někam k psychedelickému popíkování a drze punkující vibraci na pražci sitáru. Tak The Devil & The Universe po svém definují a nahlíží na world music. Když k tomu přidáme časté návštěvy různých koutů naší planety a působení tamních inspirací, má tahle definice velmi reálný základ.

 

Folk Horror byla tma převlečená za ranní mlhovinu a kalné výhledy do nejasných obrysů anglického venkova. Endgame 69 je tanec na hrobech hippies, impulzivní jízda, kterou nesvírá syrový chlad pohledů do zahrad tajemně se tvářících aristokratů, ale kterou pohání svérázná party. Endgame 69 je rozprostřená a na poměry kapely velmi odvázaná psychedelická terapie. Je to přesně ten typ radovánek, kdy i mysticky působící kozlí maska má své vrtochy. Koná pod vlivem omamných látek a její původně strašidelná image se vymyká kontrole, neb se mění v ryze satirickou.

 

 

Vždyť také v každém rituálu a při něm samovolně spuštěném hromadném sexu může být čas na trochu legrace. Rázem je pohled na tohle trio zase o dost veselejší. Všeobecný nadhled je z The Devil & The Universe cítit od nepaměti, ale nyní je očividně na svém vrcholu. Útrpná sterilita je stažena jako ocas do pozadí, pojďme se otevřít a odvázat. Pojďme nasát co nejvíce vlivů a nechat jimi expandovat naši hudbu. Řekli si kozlíci a spustili.

 

Kromě skladby 1969, která je z dílny The Stooges a jejich rtuťovitého frontmana, jde o autorskou koláž trojice kozlích mozků Dayour, Pfister, Elsbacher. Sny na strop představivosti malující dvoudílná kompozice Dream Machine ostře kontrastuje s údernými songy Satanic (Don´t) Panic a Altamont Apocalypse. A když se duch orientálního světa Turn Off, Tune Out, Drop Dead rozpustí v až krautrockově pojaté hypnóze Spahn Ranch, ve které dostanou prostor hammondky, je to přesně o tom, že kozlíci si hrají, přelévají a významně kynou z různých pozic svého pořád dost tajuplně světélkujícího pohybu. A viditelně si to užívají. Já si pak nejvíce užívám samotný konec alba, kdy mrazivě mystickou orientální hymnu Kali´s Tongue, kterou považuji za vrchol alba, střídá další tmavý kousek Revelation 69. Nemohu se nabažit. Otevření, ale pořád hodně temní. To bude ta finální a správná charakteristika do časů hippies namočených The Devil & The Universe.

 

Nové album mi hodně sedlo. Možná jsem byl v rámci toho minulého až příliš skeptický, každopádně mi pořád zní nepřekvapivě a místy až fádně. Dnes je vše jinak, vlastně úplně naopak. Každá minuta Endgame 69 je pro mě větším požitkem a oživením. Kapela se potkala s mnohem větším tvůrčím arzenálem a umí to prodat. Váhání je pryč, dveře jsou dokořán. Vstupme tedy.