Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sledování produkce německého one man projektu The Ruins Of Beverast činí radost těm, kteří své hudební vnímání rádi zaboří hluboko do osidel temného doom metalu a jeho zčernalého souputníka, a trvá to už bezmála patnáct let. Během nich se formovala jeho tvář, Alexanderovy schopnosti vtisknout mu co nejvíce svojský výraz, a dosavadním výsledkem je páté album Exuvia. Minulost tělesa patřila jistým srovnáváním se švédským kultem Bathory a jeho atmosférickým choutkám v mytologickém severu, ale tato sounáležitost byla věnována pouze hudební rovině. I ve zpovědích The Ruins Of Beverast hledejme oslavu pradávných rituálů, smysl pro představivost a jeho následné hudební ztvárnění v rovině kruté metalové symfonie, ve které vládne temnota a její ostrý jazyk. Za ta léta ovšem zmíněné srovnání ztratilo na svém významu. Není ho totiž třeba. The Ruins Of Beverast se za všechna ta léta vyprofilovali v předního interpreta metalového extrému tím, jak umně velebí hnus, zvrácené myšlení i fantaskní výjevy přetvořené v pozemský život, zcela sami a bez postranních vlivů. Exuvia je albem číslo pět, albem, které mělo ukázat, že kroky projektu vedou správným směrem.

A myslím si, že vedou. Novinka je po stránce přirozenosti soundu, péči o jeho atmosféru a celkové zpracování konceptu po hudební stránce, o notný kus dál. U minulých alb se mi stávalo, že jsem při jejich poslechu občas propadl pocitu, že v určitých momentech zní až příliš zdobeně, jako by víc načančaně v místech, kde už to nebylo úplně potřeba. Šlo však jen o tiky drobně rušící soustředěný příjem, jejich neoddiskutovatelná kvalita v mém celkovém přístupu k nim nijak neutrpěla. Směrem k novince jsem pak podobné pocity zcela zažehnal. Natož nuance zpochybňující dřevní pravost, která byla přece vždy tím, co určovalo řád a celkové uchopení The Ruins Of Beverast.

Skrz šamanský rituál svlékněme svou kůži a odejděme na věčnost, neb hříchy všech pokolení padají na naši hlavu. Vláda nad světem nechť patří původním obyvatelům, divoké zvěři a jejich čistým, nezkaženým duším. Odejděme v mukách, všichni do jednoho. Zalykejme se nenávistí, neb i ona vyprovodí nás na onen svět, kde upadneme do věčného zapomnění.

Exuvia je v podstatě klidné album, tedy aspoň na poměry souboru. Je hypnotické, sevřené, mírnější než předchozí nahrávky. Přesto je v něm ten typický vztek, jen víc schovaný pod povrchem. Tvorba této kapely (nebo projektu, říkejme tomu jakkoli) byla vždy o detailech, o vyvážení „zla a dobra“ tak, aby měl člověk dojem, že ono zlo má navrch a klenuté atmosféry mu jen dodávaly nadpozemskost, přičemž jej svým podáním stejně držely v bahenní lázni těžké obskurnosti. Byly zvrácené, těkavé a zlověstné.

Skvostně zpracované detaily jsou pak tím, co dělá tohle album tak dobrým. Alexander měl vždycky smysl pro dlouhometrážní děsivost a nasbírané zkušenosti jej zpracováním aktuální nahrávky katapultují ještě o stupínek výš. Nepamatuji se, že bych na některé jiné metalové nahrávce slyšel prvky indiánské kultury původních obyvatel kontinentu, načež aby byly vkomponovány do ostře kontrastní metalové řeže (a nebavme se teď o rychlosti). A nejde jen o ně, berme je spíš jako zajímavost, i když ve vztahu k charakteru alba jako určující jeho smysl.

Povedlo se i zpracování vokálů. Alexander sám nadále dokazuje, že je schopen vyloudit ze svého hrdla kreace, které budou blízké jak člověku, který si libuje v gotičtějším (nebo epicky výpravném) pojetí, ale potěšen bude i ten, jemuž je nejlépe v přítomnosti zrůdných praktik podsvětí. Blackmetalový výškrab krku má autor stále velmi hezky zvládnutý, každý místní felčar s čerstvě dokončeným vzděláním by se jistě zaradoval, kdyby byl jeho pravidelným pacientem právě tento pán. Zkušenost k nezaplacení. Vedle Alexanderova proměnlivého zpěvu je ke slyšení i ženský vokál, který ten hlavní na albu tu a tam doprovodí. Zazní i v (citlivě potlačeném) operním zabarvení, nechybí ani temné chorály. A jsme zpátky u těch detailů. Vše do sebe zkrátka zapadá, Exuvia je dotaženým albem, konceptem, který vyvolá pouze pozitivní ohlasy a který nutí člověka o daném příběhu neustále přemýšlet a představovat si jej, a někde na bázi fantazie snad i prožívat. Tento příběh je totiž silný.

Ve smyslu přístupu k této desce mi nedá, abych nevzpomenul úhybný manévr, který jsem ve vztahu k ní učinil. Moc si jej chválím. Důvod je prostý, včas jsem si orazil, abych se po pár dnech mohl znovu nadechnout. Dát si pauzu od těžké nahrávky, ze které jde tolik podnětů, které musí hlava zpracovávat, bylo tentokrát navýsost důležité. Exuvia mi v jistém období začala vadnout před očima, a bylo to jen tím, že jsem už nebyl schopný přijímat její důležité vzkazy, nebyl jsem správně nastaven. Týden až dva nechat u ledu a potom se vrátit. Účinky? Vynikající.

The Ruins Of Beverast mají na svém kontě hodně vydařených alb, to bezpochyby ano. To poslední mě nakonec přesvědčilo o tom, že tahle děsivě plazivá hmota podlézající nános špíny více žánrů, je z hlediska skladatelského rukopisu tím nejdotaženějším. Že je to možná až příliš superlativů po celou dobu článku? Možná, ale já jsem skutečně mile potěšen, že řemeslo, které The Ruins Of Beverast léta hlásají, dospělo právě do této podoby. Opravdu ano.