Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kde se vzala, tu se vzala věž. Teda The Tower, abych byl přesnější. Kapela, která se odkudsi vyloupla a nyní jejich okénko (v logu) září do zahrad undergroundu. Jejich jméno útočí z různých stran bez cíleného vyhledávání. Osobně jsem se s kapelou poprvé setkal na koncertě Abysmal Grief. Drtivá většina tuzemských metlošů jejich jméno objevila na soupisce jubilejního Brutal Assaultu. V současnosti zas kolují řeči o prvním nosiči, kterým je - prosím fanfáry - kazetové demo! Kdo by si byl pomyslel, že tento formát, podoba a styl ještě bude někdy oživen! The Tower dali vzniknout něčemu, co jedni ctí, jiní tím opovrhují a ti další to neřeší.

Nejsem žádnej hipster s pejzama, abych se přihlásil k tomu, že audio kazeta se mi líbí. Nemusím být za každou cenu alternativní jen proto, abych byl alternativní a tím řekl, že uctívám něco, na co jiní třeba už zapomněli. Já měl kazety vždycky rád. Svého času to byl jediný nosič, který jsem byl schopen přehrávat (CD byla drahá a stejně jsem na ně neměl přehrávač). Pak ale kazety celkem svědomitě vytlačila CD a tehdy vlastně nastal pečetní stav mé sbírky kazet. Dnes už o sbírce ani řeč být nemůže, protože jsem jich přes polovinu kamsi odložil (patrně do věčných lovišť). Teprve nějaké dva roky zpátky jsem zase začal mít touhu si v mém oblíbeném MC formátu tu a tam něco sehnat. Kazety nejsou mou prioritní formou poslechu, ale rozhodně mi nepřekáží. Tolik tedy k objasnění faktu, že jsem nadšen z podoby tohoto dema.

Natočit demo se dnes nějak nenosí. Je tu hodně kapel, které svou první nahrávku vydává za EP a nebo jde střemhlav k debutu. Nicméně demo s černobílým jednoduchým obalem, strohými informacemi uvnitř – to je něco, co tu vážně dlouho nebylo. A hned z kraje připisuji několik kladných bodíků- formát, grafická podoba a celkový vzhled fyzického nosiče je mi po chuti a shledávám jej výtečným.

Ale protože jsou skladby z této nahrávky umístěny naprotipól formátu – na internet v podobě digitálu - můžete se k nim vcelku snadno dostat i vy skrze profil kapely, která kempuje na bandcampu. Teď ale ke slovu přichází to nejhlavnější a tím je hudba.

Když se řekne doom metal, vyvolá to mnoho dojmů a pojmů. Spoustu lidí napadne takový ten asi nejzažitější formát smutných kapel se skomírajícím tempem, v jehož čele dlouhou dobu stálo jméno My Dying Bride. A asi ještě stojí. V tuzemském hájemství najdeme výbornou odpověď Et Moriemur a snad netřeba vyslovovat Dissolving Of Prodigy, které nám důsledně připomíná Pařát (nic ve zlém, prostě fakt). Pak je tu doom funerální, ve kterém se hned letos cachtá hromada kapel od Ahab, přes Tyranny až po Skepticism. Z našeho arzenálu lze pálit jmény V rukou osudu a Quercus. Jenže málokdo tuší, že doom je i dřevnatý, dužinatý a jeho pavučiny jsou spřadeny mnohem dříve, než deathoví Brajdi poprvé zaplakali. Ano, mám na mysli první Sabaťárny, kterým jsou oddány kapely jako Saint Vitus a u nás je tomu pouze v případě The Tower. Respektive neznám jinou českou kapelu, která by něco takového hrála.

Tím jsme si vyznačili prostory ringu, na kterém se bude nyní o přízněn ucházet čtveřice skladeb tohoto dema. Jejich tempo nikam nespěchá, není důvod. Naopak právě ta rychlost dává jasně pocítit svému posluchači, jak moc dobrých nápadů ta která skladba má. Máte totiž dostatek času na to je objevit a zhodnotit. Nic se neskrývá, všechno je upřímné. Vibrování strun je pohlcující a jejich dřevnatá podoba vtáhne do soukolí každého, komu se kdy tento tradiční styl jen trošku zalíbil. Basa doslova přede, takhle výraznou bych si ji občas přál slyšet i jinde, ale to je teď vedlejší. Zde je vidět, že pánové nástroj nemají jen k zhutnění výsledného zvuku kapely, ale zacházejí s ním dostatečně pestrým umem. Kapitolou samu pro sebe je vokál, bez jehož vibrujícího efektu by asi kapela ztratila své kouzlo, ale o to působivěji do kompozice zapadá. A můžu říct, že i jeho použití na koncertech nemá sebemenší degradující účinek. Prostě to sedí.

Nedivil bych se, kdyby se zjevily řeči o tom, že kapela nic nového neobjevila, že hraje něco, co tu už dávno bylo a podobně. Jenže jak to celé hraje - to je zásadní bod, nad kterým je dobré se pozastavit. The Tower totiž není žádnou lacinou vykrádačkou několik let zdánlivě mrtvého žánru. I z těch pár skladeb je dobře cítit, že půjde o muziku hranou od srdce. Muziku, do které je dáno vše a že se při ní autoři dobře zapotili. Cením si zvuku, který demo má, protože dobře odkazuje na kořeny stylu. Je to vkusná připomínka toho, že doom metal není jen o klávesách. Demo je prostě výtečným startem na scénu a pevně věřím, že po vcelku vzletném začátku nebude kapela semleta. Dejte jim šanci a vejděte do věže. Kochejte se její krásou a expozicí dávno zapomenutého času. Na naší scéně jde o velice příjemný úkaz.