Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Tiamat - Amanethes

TiamatAmanethes

Ruadek7.10.2012
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: Ipod / Koss Porta Pro
VERDIKT: Zatím poslední deska Tiamat je částečným návratem do časů minulých a částečnou stagnací a nic víc. Netleskám, jen uznale kývám hlavou nad příjemně složeným materiálem, které se dobře poslochá, progresivitu však nijak nevykazuje.

V roce 2008 vydali Tiamat další album, které mělo být (dnes tolik populárním) návratem trochu zpět, tedy do zlatého období Wildhoney. A jak se to vlastně s těmi návraty u velkých skupin má? Inu složitě. Každý návrat trochu smrdí ztrátou invence, menším množstvím nápadů a taky tím, že je to možná poslední řešení, jak ještě napsat pár dobrých skladeb, které nám třeba zbyly v šuplíku z let minulých. Někdy je to nostalgické, někdy tragické a někdy to dopadne dobře.

 

Cesta Tiamat je velmi zajímavou cestou, ať už u vás skončila tato skupina ve zlatých letech okolo Wildhoney (či Clouds) a nebo někde dál. I oni mají mnoho etap, kdy každou tu etapu má ráda trochu jiná skupina fanoušků a není často jednoduché zůstat se skupinou a jejím směřováním po celou dobu. Kluci měli death metalové začátky, pak se začalo tvořit v doom metalovém duchu, kde se skupina našla, poté přišla etapa elektrifikace a experimentů (spolu se všemi velikány bok po boku – tedy někdy kousek potom, co Metallica práskla dveřmi od sklepa a hára spadla na podlahu) a v rozmezí 1999 – 2003 se kapela postupně vzdalovala kamsi k větší jednoduchosti, ztrácela na důrazu a na síle. Nápady tam byly stále a stále bylo znát, koho to posloucháme (i díky Edlundově hlasu, který je zcela nezaměnitelný faktor), ovšem cosi desku za deskou postupně mizelo.

 

Síla Amanethes je skutečně v onom drsnějším hávu, v ostřejší a syrovější poloze. A nápadů je tu celkem dost. S odstupem času mohu říci především to, že deska je trochu slepenec těch dvou zásadních období, kterými si Tiamat prošli. Jednak se tu ozvou ostré sypačkové hrany staré tvorby (Equinox of the Gods, Raining Dead Angels) opatřeny výraznějším refrénem z doby pozdější (především ta první jmenovaná). Ten zbytek se pohybuje někde v meziprostoru mezi alby Skeleton Skeletron, Judas Christ a Prey. Celkově Tiamat víc řežou do kytar, když řezat mají – už úvodní ostřejší jízda The Temple of the Crescent Moon nastíní, jakým způsobem se skupina ubírá v současnosti. Když je potřeba zvolnit, tak se zvolní a nahoru se dostane Edlundův zpěv, který to bez problémů táhne.

 

Amanethes nemá problémy s vatou (nijak zásadně), kterou mi přišlo že se na minulých třech deskách vyplňovala spousta hluchých míst. Ty pomalejší kusy - Meliae s výraznou, příjemnou kytarou a cajdákovým tempem; Circles, duet a opět hodně zajímavé kytarové hrátky v tom nejlepším rockovém duchu - protínají rychlejší a všechno tak postupně plyne. V cíli u poslední Amanes, opředené zajímavou klávesovou linkou, se ocitneme docela rychle a v hlavě nám zůstane podivný mix několika záživných refrénů a nahořklé temné atmosféry. Bohužel ani trochu víc. Vyjímek je několik – Equinox of the Gods se svým nástupem a výborně načasovaným refrénem, docela mě chytla příjemná vtíravost takových těch klasických Tiamat ve skladbě Lucienne a nakonec úžasná instrumentálka Amanitis (překrásný motiv). Občas trochu zamrká stín konceptu A Deeper Kind Of Slumber (Meliae se svým kytarovým sólem v duchu art rocku). Víc na tomto albu pro mne nevyčnívá, přesto jsem vlastně spokojen.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky