Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nevím, proč jsem měl kapelu Torc zafixovanou jako čistě pohanský black metal. Tedy ne, že by z této odnože pánové nečerpali, ale jejich hudební výraz je někde jinde, než jak by se při vyslovení této hudební škatulky mohlo zdát. Tak nějak jsem si v hlavě vykresloval podobenství s kapelami folkovějšího ducha. Ale nechme stranou povídání o tom, jaké Tóny Annwnu nejsou a mrkněme se na to, jaké skutečně jsou.

Když už jsem načal přirovnávání a srovnávání, lehce na ně navážu. Z tvorby kapely je jasně cítit onen tuzemský rukopis. Je to taková zvláštní indikace, která nemá charakteristiky, ale zkrátka je to z ní poznat. Stejně jako spolehlivě poznáte kapely ze severu, západu, východu a podobně, tak i dobře rozeznáte českou nahrávku. To skutečně nemyslím nijak hnidopišsky, ale prostě jako holý fakt o tom, jak „naše“ muzika zní. Nejednou se mi totiž při poslechu vyvolávaly asociace k zavedeným spolkům na black metalové scéně. Nejvíce jsem z nahrávky však přeci jen cítil tvorbu Pergamen (zejména období kolem Nechutného divadla). Dále pak lze vystopovat souznění s Trollech a samozřejmě i stopy kapely Sezarbil, coby spolku jehož členové tvoří tři pětiny tělesa Torc. Na druhou stranu musíme brát v potaz existenci svébytného žánru, kterému dala kapela vzniknout. Tím je tzv. blackcore, jak jej ostatně sama nazvala. Možná vás takové slovní spojení posadí na zadek a věřte, že i mně se při tom protočily oči.  Ale předsudky stranou…

Onen blackcore je vlastně zajímavým spojením hardcore šlapavého tempa s kytarovou prací black metalových stoupenců. Hned v tomto bodě bych rád vypíchl a podtrhl právě kytary, které mají skutečně úžasný ráz. Bohaté melodie, složité aranže, nenudící vzlet a samozřejmě příjemná tremola, která mají všichni příznivci blacku tolik rádi. Jsou tu však jisté chvíle, kdy se víc muzika staví do role hardcore harcovníků a tou kterou pasáží se snaží o navození dojmu takové atmosféry. Jsou to především různé šlapavě založené pasáže, kde si kytary dávají jen úsečné postupy. Ruku v ruce s tím jde i způsob frázování ve zpěvu, který tak odkazuje na jistou agresi hc scény. Do jaké míry takový model funguje, se z nahrávky nedaří úplně vyčíst. Věřím, že síla takových momentů bude určitě v koncertním provedení, ovšem takhle doma mě to nikterak ze židle nezvedá a spíše naopak – vytrhává z nálady. Zejména skladba Apel se mi pak jeví jako nejslabší kus, kde je právě hardcore v převaze. 

Fajn, takže už víme, že kapela je silnější v black metalovém zvuku a hardcore sice umí, ale funguje jen slabě. Na druhou stranu nedokážu úplně přesně říct, zda už jsem někde něco takového slyšel. Jasně, aktuálně je celkem časté kombinovat hardcore a black, ale současný trend vychází spíše z řad hcčkářů, kteří svou dravou hudbu koření black metalovými prehistorickými zásadami. Opačný směr vývoje, tedy od blacku k hc, je zas něco originálního s čím jsem se doposud nesetkal. Na tomto místě lze kapelu stavět do role originální a ojedinělé. Je dobré si zároveň uvědomit, o kterém hardcoru je vůbec řeč. Nejvíce totiž z desky cítím vliv klasické NYHC vlny, kde bych mohl jmenovat například Biohazard, nebo Pro-Pain, přičemž obě jmenované s metalem tak trochu koketují. Ale těžko stavět mantinely kolem něčeho, co si samo zvolilo vlastní cestu – blackcore.

Vývoj recenze mne sám navádí k odůvodnění toho, pro koho je vlastně deska určená. Primárně zaručeně pro posluchače black metalu. Těch styčných bodů a dějových linek je tam přeci jen požehnaně a nutno jedním dechem dodat, že jsou chytlavé a silné. Však takovou muziku nehrají nějací novicové, nýbrž ostřílení hráči, kteří za sebou mají úctyhodné zářezy, ať už si vzpomeneme na zmíněný Sezarbil, či dávnou historii v nedoceněném spolku Svardenvyrd. Své si najdou i pohanští spoluobčané, avšak žádné folkové juchačky tu nenajdou. Jde čistě o ryze pohanskou tyranii, kterou bychom mohli srovnat s Fearbringer nebo Forefather (především díky skladbě Cesta). Nejhůře na tom asi budou ti hc milovníci, kterým bude nejspíš překážet hromada black metalových riffů, které druhá strana bude naopak velice velebit. Zmínil jsem to již, jednou a zmíním to i podruhé, ale ty kytary jsou vážně třída. Jen bicí mi přijdou trochu uměle sejmuté, jako by jejich rezonance končila bezprostředně po úderu. Postrádají dynamičtější rozlet a větší prostor, který by dokonale podtrhl blackcore agresi. Nicméně to je jen drobná vada na kráse, neboť z celkového pohledu lze Tóny Annwnu hodnotit nadprůměrnými body, což je na debutové dílo, víc než pozitivní.

Ještě bych se rád zastavil u obalu, který zdobí kresba tuzemského kreslíře, který si říká Moonroot. Možná to nevíte, možná tušíte, ale jeho tvorba je plná detailů a snese ta nejpřísnější měřítka. Opravdu talent, který má slušně zaděláno na slibnou kariéru. Však samotný motiv obalu je dílem parádním, kde záhadně vystupuje červená rytina na kmeni stromu keltským písmem (nebo se tomu alespoň podobá). Inu, provázanost Torc s pohanskou minulostí není úplně odnímatelná, však o tom svědčí už název kapely. Dále lze zaručeně vyzdvihnout bohatý booklet na pěkném křídovém tvrdém papíře se všemi texty, fotkami a faktech o natáčení alba. Nahrávka opravdu povedená a svým způsobem ojedinělá.