Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kdybych měl začátek článku vztáhnout na sebe, tak zrovna od Ulver jsem si desku podobného ražení vždycky přál slyšet. Časem jsem na podobné úvahy tak trochu rezignoval, protože vlčí svět byl přece jen jinde a i když byl stále velice proměnlivý, neboť není úplněk jako úplněk, byly to především experimenty, kdo řídil kroky kapely a dělal jí prostor pro vlastní hudební sebevzdělávání a pestrou nabídku možností. Pokud tedy termín "pestrá" smrskneme na pohyb v elektronické hudbě s příklonem k hudbě filmové či rockovému retru. Jak znít, jak se etablovat v různých pozicích, jak se zvukově posouvat a po čase, s čerstvě nabytými zkušenostmi, se zase vracet. A Ulver se léty činili, to musí uznat každý. A já se dočkal...

A o čem vlastně je, co jsem tak toužebně očekával? Je to jednoduché, vyrostl jsem na osmdestátkovém synthpopu a jednou jsem ho chtěl slyšet i v podání Ulver. A teď ho mám před sebou a užívám si ho plnými doušky. Ale nebyli by to Ulver, aby svému pojetí popíkové elektroniky nedodali punc vlastní originality a experimentálních postupů, protože jinak by to ani nešlo. Ty jsou jim natolik vlastní, že obejít se bez nich by se rovnalo nečemu zcela neobvyklému. Není pop jako pop a není smečka jako smečka. A tahle norská ráda přemýšlí.

Ovšem položit si otázku na téma experimenty vs. pop, to by byl špatný začátek. O tom to vůbec není. Naopak, tyhle dvě původně rozdílné pozice se na albu vzájemně následují a doplňují. A vítězem se pak stává sama kapela, neboť si s nimi hraje jak potřebuje, láká do svých vyzývavě nastražených pastí a zrovna tak svádí i k těm, které nelze vidět pouhým okem. Album The Assassination of Julius Caesar jako celek pak dokazuje, že cesty se střetly a za jejich trajektoriemi nezůstalo nic, co by mělo šokovat. Žádné vytrhané koleje, ani slehlé stromy podél nich. Nic takového, vše proběhlo hladce a přirozeně. Ale zrovna tak neplatí, že je tahle deska souborem hitů, kterým sluší temnější odstín trochu víc jak ostatním a fungují na první či druhý poslech. Ne, tak to není. Chytlavých a osvěžujících momentů má ale spoustu, to ano. Jen je třeba je nechat naplno rozehrát a postupně se k nim prokousat. 

Novoromantika, ozvěny tehdejších kapel, ale pořád především sami Ulver. Tak vnímám The Assassination of Julius Caesar já. Je to trochu zjednodušený a zkreslený pohled, ale v podstatě je jediný správný. Je to další krok trochu jiným směrem, další experiment ve vlastním světě, který se umí přizpůsobit prakticky čemukoliv. Jinými slovy přístupně písničková synthpopová varianta jak vnímat vlčí teritorium zase z jiné stránky. A také album, kde se zatraceně hodně zpívá.

A jak jsme u vousáče Rygga zvyklí, hodně dobře. Některé nahrávky, které jsou svou povahou samozřejmě úplně jinde, jeho zpěv vynechávají. Mají proč, nehodí se tam, nebyl nutný. Ale přesto... já pořád tvrdím jedno - vynechat, ať už z jakýchkoliv důvodů, takový vokál, jakým disponuje právě Kristoffer, to je jednoduše hřích. Osobně jsem jeho velkým fanouškem a pokud je jakákoliv možnost si jeho hlas vyslechnout, snažím se být nablízku. A novinka po této stránce představuje skutečné žně. A co víc, do takto pojaté hudby se jeho vokál neskutečně hodí. Duran Duran, Alphaville, Ulver... Ha, všude tady je přece zpěv, který dostane každého. Ta osmdesátková bublina mě ve spojitosti s Ulver prostě baví. Oni se v ní sice úplně nedrží, pořád se drápou ven, ale stejně je to marné. Taky tam patří... 

Ale zpět na zem. The Assassination of Julius Caesar poslouchám už několik týdnů a přestat s tím jen tak nemíním. Ono to totiž ani nejde. Jsem na stejné vlně, ve stejné smečce. Otáčet se do minulosti a větřit, kde mi Ulver příliš nedávali a jak jsou dnes unikátní ve své přístupnosti, se mi ale taky moc nechce. Jedno vím však jistě. Novinka je albem, které budu mít v souvislosti s kapelou pověšené hodně vysoko. Mám k tomu své důvody. Let's dance!