Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jeden by si už řekl, že těch projektů a kapel kolem mága BST je nějak moc a že se začne vykrádat, že mu dojde dech a nezbude než duchaprázdná zbytečnost. Zatím podobný čas nenastal a fans francouzské černoty dostali další lahůdku, nazvanou prostě VI. BST zde lehce ustoupil do pozadí a věnuje se „pouze“ baskytaře. Hlavní slovo má jeho souputník z Aosoth INRVI, se kterým si vyměnil nástroje a tento se ujal vedle kytary i řevu. Musím podotknout, že MkM má v kapele zdatného konkurenta, protože to, co INRVI předvádí na „De Praestigiis Angelorum“, nevychází snad ani z lidského hrdla, ale chřtánu obludy.

VI ale nestojí jen na této dvojici a třetím do party není nikdo menší než vytížený bicmen Blastum, známý hlavně z Merrimack nebo z koncertních štací Antaeus či Osculum Infame. Už jen výčet členů VI by mohl zaručit nevšední zážitek, ale víme, jak to chodí a mnohdy takto hvězdně složená sestava nenabídne, co se od ní očekává. Navíc BST letos vydal album dalšímu z projeků The Order of Apollyon, tudíž bych únavu i pochopil. Avšak nic podobného nenastalo.

Kapela víc než slušně navázala na sedm let staré EP „De Praestigiis Daemonum“, jehož název tvoří s letošním debutem zajímavou přesmyčku. Slyšel jsem slova o spojitosti s Deathspell Omega nebo Antaeus. S druhými jmenovanými jsou tyto úvahy pochopitelné, s prvními jen díky síle v disharmonicky poskládaných riffech. Upravme tedy rovnítko na fakt, že fans Deathspell Omega projekt VI potěší. S tím, že v hudbě VI neslyším tolik transcendentálního transu, chorálů, výpravné stavby písní. O to je „De Praestigiis Angelorum“ větší nářez s likvidačním dopadem. Mohlo by se dokonce říct, že VI je nejvíce klasický black metal ze všeho, čeho se zúčastnění pánové dotkli. Zároveň dodávám, že mu je na hony vzdálený. Už máte jasno? Heh!

Podmanivý dojem z alba bezesporu umocňuje krásné dílo vyhledávaného umělce Alexandera L. Browna, které vás jak vybranými odstíny, tak námětem doslova vtáhne do kruhu okřídlených a roztančí s vámi ďábelský tanec, ze kterého se nedoporučuje vypadnout. Zmínil-li jsem výše méně duchovna než v případě Deathspell Omega, nemínil jsem tím, že neexistuje. Jen nehraje tak mocnou roli. Je součástí, důležitou součástí kritické filozofie, dotýkající se smrti a kupodivu i sociálních témat. Teď jsem slyšel to hrknutí v některých z vás, jak vám proběhlo hlavou – cože, sociální témata? Ne, aktivisté by z VI neměli radost, na to jsou příliš cyničtí a v temnotě ponoření, aby hájili jakákoliv práva. Řekl bych, že bez lidí bude Zemi lépe.

Nejvýraznějším faktorem nahrávky bude zřejmě Blastum. Jeho fajnová práce s bubny musí uchvátit každého milovníka rytmické řezničiny. Je rychlý jako ďábel, který se zbláznil do neustálých změn v rytmu a šílených přechodů. Kopáky jsou na můj vkus dost vytaženy, ale předpokládám, že tento jev je zvrhlou choutkou producenta BST, který si podobně „vylepšil“ už „The Sword and the Dagger“. Celkově můžeme říct, že se zvuk alba nese ve stejném duchu jako ostatní nahrávky, které zvučil právě BST. Jedná se tedy jak o originální práci, tak o konzervativní přístup, což vypovídá o zajímavém spojení - progresivní skladatel vs. konzervativní zvukař. Stále slyšíme bahnité kytary s totožnou barvou efektů, stejně zahuhlaný řev a ony vytažené kopáky. Nechci hanit dílo mistra, jen poukázat, že i bůh má v povaze podivné zvrhlosti.

Skladby samotné jsou šťavnatě výživné, zajímavě gradující a opravdu extrémně vyhlazovací. Přitom se nesou v silně atmosférické duchu, kdy znalci francouzské dekadence a mixu disharmonických vazeb spolu s podmanivými harmonickými melodiemi neřeknou ani popel, ale začátečníci mohou lapat vzduch, jak kombinace protichůdných přístupů zapůsobí násilně. Myslím, že i stopáž kolem tři čtvrtě hodiny je rozumná a osmero skladeb zde nemá šanci kontrolovat čas, jak rychle vše uteče. Nebudeme hovořit o milníku ani o albu roku, ale dovolím si tvrdit, že v historickém sledu jednou obstojí. „De Praestigiis Angelorum“ si mnozí nejen zapamatují, ale mnohé i ovlivní.