Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Vukari - Aevum

VukariAevum

Bhut12.10.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps) / bandcamp
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Atmosférický black metal s příměsí sludge není samo o sobě třeba kdoví jak velkým lákadlem. Jenže, když vám řeknu, že ta kapela to prostě fakt umí, není od věci se tomu trochu věnovat. Takže Vukari na Echoes již potřetí a opět s pozitivními pocity.

Možná, že už se vám to také stalo. Jednou jste si všimli nějaké kapely, která na vás udělala celkem slušný dojem. Jenže uběhlo pár měsíců až let a povědomí se jaksi vytratilo. No a pak se ta kapela ukázala znovu. Opět udělala solidní dojem a děj se opakuje. Nějaká doba je fuč a s ním se dostavila určitá fáze zapomnění. Aktuálně se nacházím opět ve fázi, kdy ke mně potřetí promlouvá dvakrát zapomenutá skupina Vukari a opět na mne působí velmi svědomitě. To díky aktuální desce Aevum. Tak ještě než její echo vyprchá, zkusme se jí věnovat.

 

Vukari jsou kapelou, která své americké kořeny zapustila do kombinace sludge a blacku. Jenže vliv tamější scény infikoval jejich způsob vnímání tvorby, a tak se dnes dá více hovořit o kaskádovitém blacku, který přesto tu a tam mrskne hroudou bláta. Už na desce minulé byl citelný odklon od sludge směrem k černotě. Tentokrát se dá hovořit téměř výhradně o blacku. Současná tvář skupiny však svůj výraz staví především na svižnosti bicích nástrojů, kdy zde najdeme jen opravdu málo momentů, kdy jsou převody dvojšlapky v klidu. Zkrátka blast beaty budou po prvním poslechu ten hlavní dojem, který vám v hlavě zůstane. Až pak začnete odkrývat celkový bubenický um a teprve poté se začnete věnovat ostatním nástrojům. Bicí tuhle nahrávku vskutku ovládly, přesto že nejde o kdovíjak dechberoucí muzikantství. Prostě to zní dobře a úderně. Takže až dá ucho pokoj paličkám, začne se věnovat strunám. Ty jsou hezky podmanivé a melodicky přívětivé. Jejich sympatická barevnost je drobátko zastřena post-metalovým prachem. To dodává albu na určité melancholičnosti, což je efekt, který mi na Vukari vždy přišel originální a je to určitý charakter, který propojuje všechny jejich tři desky. Je to moc hezké slyšet první skladbu a hned si uvědomit důvod, proč jste si kdysi tuhle kapelu vlastně oblíbili. Jenže proč to povědomí tak uvadá?

 

 

Je to prosté. Vukari fungují teď a tady. Poslech desky je veskrze příjemný a nemá mnoho nezdarů, které by zapříčinily nevoli k další reprodukci. Jsou dobří, ba co víc, jsou skvělí, ale ta trvanlivost má bohužel klesající křivku. Ne, že by interval nahrávek co tři roky byl nějak obzvláště dlouhý, ale v záplavě hudebních proudů jde přeci jen o velký rozestup. Nakonec i ta hudba nelze pevně hodnotit sty procenty, protože svá úskalí jednoduše má a konec konců i takový osobitý styl, který Vukari hrají, lze přirovnávat k dalším a dalším. Sice jsou skutečně svérázní a hrají perfektně, umí to s atmosférou, umí zahrát svižnou rubanici i pomalejší pasáž, ale pořád jsou jedněmi z mnoha. Na vině možná bude neudržitelný zával podobné produkce. Ovšem nelze neuznat, že kapela v tom dokáže solidně plavat a v mnohém předčí ostatní. Není tu totiž žádná vyloženě blbá písnička, žádné vatové vycpávky, co by snad uměle roztáhly stopáž. Skupina se neztratí ve složitějších chvílích ani nezní nanicovatě, když jen tupě hrne rychlostní palbu. A proto je mám rád.

 

Co dělá vždycky perfektní dojem, je nástup první skladby. Ta zdejší má jisté prvky intra, avšak ne takové, aby jej bylo možné oddělit od hlavní skladby. Takže se vše hezky pozvolna probouzí a nenápadně rozjíždí, přičemž dokáže naprosto ideálně nastavit potřebnou náladu. A ta roste příjemně a i dalším skladbám se daří udržet správné rozpoložení. Takže tu máme album, které je pevně semknuté a drží pohromadě. Zároveň se o sebe nijak zvlášť neopírá, takže i jednotlivé vály dokážou fungovat samostatně. Komu nakonec desku doporučit? Snad všem, kteří rádi šlapavý black s příměsí toho amerického ducha. Zároveň i těm, kteří rádi sludge, jelikož ani ten zcela nevyprchal a v mnohých momentech hraje prim. Dojmy jsou jednoduše milé a jsem zvědav, zda se Vukari zase ohlásí v roce 2022. Do té doby se budu snažit udržet povědomí o nich jako čerstvé.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 24.4.19 18:01

Jojo, fakt to tam je. Dám si to ještě několikrát. Jakkoli promo žvást "A Thousand Sufferings is combining black and doom metal to bring you the ultimate experience of discomfort and misery. " zní jak reklama na francouzský auto a potřebu zařadit na album cover na Ghost Riders taky nějak nedávám.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky