Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Wobbler - From Silence to Somewhere

WobblerFrom Silence to Somewhere

Jirka D.11.12.2017
Zdroj: CD-R v papírové pošetce (# KAR133CD) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Návrat do 70. let v té nejčistší a nejuvěřitelnější podobě, návrat k art rocku a kapelám, které psaly hudební dějiny. Wobbler všechno tohle zvládají, jen přichází o trochu později.

V materiálech, které dorazily společně s tohle deskou, se mimo řady jiných věcí píše, cituji: a prog rock fan’s wet dream!, což není dobře anebo to aspoň není vhodné. Naštěstí je to jedna z opravdu mála blbostí, která má spojitost s jinak výborně zvládnutou, v pořadí už čtvrtou nahrávkou téhle norské kapely. Znáte Wobbler?

 

Wobbler band

Předně je třeba říct, že abyste mohli poznat Wobbler, musíte nejdřív hodně nazpátek do historie a poznat především Yes, Gentle Giant, Gabrielovskou éru Genesis, rozhodně King Crimson, přibližně i Jethro Tull a The Moody Blues. A samozřejmě i další představitele sedmdesátkového prog / art rocku, protože Wobbler hrají se vším všudy právě tuhle muziku. Nejsou žádná nová vlna progu, žádní Porcupine Tree, ani současně znějící chytrolínský rock. Wobbler jsou anachronismus, jsou neskutečná kopie všech výše uvedených kapel, ale jsou taky dost šikovní a naprosto ví, co dělají a proč to dělají, jen se prostě narodili o čtyřicet let později.

A napíšu k tomu ještě jedno - už fakt dlouho se mi nestalo, že bych si novinářský promáč pustil s chutí dvakrát po sobě. Tak.

From Silence to Somewhere je nejen název desky, ale i první skladby, která svým hracím časem jednadvaceti minut patří spíše k opusům, které dělali … právě třeba Yes. A ano, tahle skladba je hodně Yes, i hlasová poloha Andrease Prestma se hodně blíží Jonu Andersonovi, a klidně položme na stůl desku a skladbu Close to the Edge (1972). Pravda sice je, že pocit zcela přirozeně poskládané velko-kompozice v případě Wobbler nemám a místy mám spíš dojem, jakoby na sebe navazovaly dvě různé skladby, nicméně i přesto je tenhle otvírák desky slušná nálož, která by řadu podobných napodobitelů měla dohnat zpátky do zkušebny.

Ve všech ohledech došla asi nejdál nejkratší skladba na albu (když tedy pominu dvouminutovou klavírní mezihru Rendered in Shades of Green), tedy skladba Fermented Hours. Pod tím nejkratší si představte deset minut rytmicky skvěle našlapaného progu made in seventies, ze kterého je slyšet velká hráčská i skladatelská vyspělost souboru. Je z ní rovněž slyšet v podstatě až hračičkovství a obrovský smysl pro detail, který na první poslech může působit až přehnaně a zbytečně, ale u kterého nelze dojít k jinému závěru, než že místo každého jednoho má svůj zásadní význam. Prostě a jasně - nějak takhle má znít výborná kopie staré klasiky v roce 2017! haha

 


Nicméně hudebními odkazy na minulost to celé nekončí, právě naopak teprve začíná. Patina starých časů je prakticky všudypřítomná, od akusticky zahraných bicích, přes dnes ojedinělé poskládání zvuku do sterea, až po dlooohou plejádu originálních analogových klávesových nástrojů, jejichž výčet by vystačil na tlustý odstavec textu. Záliba Wobbler v originálních vintage nástrojích je evidentní a pro zvuk alba rozhodující. A propox - zvuk alba. Navzdory době a módě zvuk nepodlehl dynamické popravě a opět po dlouhé době zesiluju poslech nad rámec běžného dne. Zvuk se povedl, oproti oněm zmíněným klasikám a třeba originálním sedmdesátkovým deskám je výraznější basová linka, což je jev rozpoznatelný třeba i na digitálních remasterech oné klasiky a posun více méně logický. Přiznávám, že občas bych ten spodek lehce ubral, ale jinak se zvukem nemám vůbec žádný problém. Jak dlouho jsem to už nenapsal? Přesně tak, hooodně dlouho…

Výsledek recenze prostě vyplývá tak nějak sám od sebe a komu to není jasné, nečetl pozorně. Tahle deska je kus mistrovské práce hnané nadšením pro věci minulé a pro archiválie, jejichž kouzlu lze podlehnout velmi snadno. Možná i právě proto hodnotím vysoko, navzdory druhé a nezbytné části hodnocení, která musí přiznat už výše přiznané, totiž že Wobbler jsou jen převlečení a o dost mladší Yes a jejich doboví souputníci. Přebírejte, jak umíte, hodnoťte, jak chcete, je to na vás.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Canoppy / 11.12.17 14:56odpovědět

Za mě ne Yes; za mě jsou Wobbler první tři alba King Crimson (a to nejenom kvůli použitému mellotronu, ale hlavně kvůli pochmurné náladě a celkovému vyznění nahrávky). Skvělé dílo. I předchozí alba Wobbler jsou výborná.

Jirka D. / 11.12.17 18:32odpovědět

V pohodě, nehádám se ani trochu. Mám Yes víc v uších, tak asi proto to přirovnání. Díky za komentář.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky