Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Další povedený ročník je za námi a nastává čas s troškou nostalgie hodnotit, bilancovat a shánět desky objevených talentů. Taky není od věci podumat nad průběhem léta, půlka už je nenávratně v čoudu.

V základech se letošní Beseda nijak nelišila od těch předchozích. Topolový hájek v Tasově, parkování na poli, sucho a teplo. Dramaturgie se tradičně zaměřila na méně, případně zcela neznámé projekty a kapely. Hodně byly vidět muzikanti od sousedů, ale našla se i návštěva z USA nebo ze Španělska. Program byl bohatý, kromě hudebních vystoupení probíhala každoroční soutěž talentů a od muziky bylo možné si odskočit na nějakou přednášku nebo čtení. Zepár novinek se přesto našlo.

Prvním a příjemným zjištěním byla změna pivovaru zajišťujícího přísun tekutin a to hned ve třech stupních síly. Panující tropy tak šlo přežít s příjemnou chutí na patře. Hospůdka na hřišti zaregistrovala tragický průtok vody v nedaleké Veličce a dojala mě napuštěným bazénem. No a v programu se objevila stage C.

Kdo má uši k poslechu a oči k dívání nemohl ignorovat fakt, že se Beseda ještě silněji vytočila směrem k alternativním žánrům a v názvu obsažený bigbít se stal vedlejším prvkem, skoro undergroundem. Co jsem tak během víkendu slyšel, nemálo lidem tahle skutečnost vadí, což je možné brát jako oprávněnou kritiku, ale taky jen jako jeden pohled na věc, kterému se staví do cesty návraty spokojených kapel a fanoušků. Odhadoval bych, že těch bylo letos míň, nacpaný plácek před pódiem byl spíš malým svátkem. Těžko říct, čím to bylo. Možná slevnili zájezdy do Afriky, která se vylidňuje, pro někoho bylo moc horko…

Jako v minulých letech ani letos nebylo mnohdy lehké si vybrat cíl svého zájmu, ale v tom bloudění nacpaným programem pomáhala skutečnost, že se už nehrálo na „áčku“ a na „béčku“ zároveň. Jakmile skončila jedna scéna, začalo se hrát na druhé, tudíž se dalo pendlovat mezi oběma a nic vám neuteklo. Další novinkou byla stage C, šapitó postavené nedaleko „áčka“, kde se odehrálo nemálo zajímavých akcí, hlavně v noci. Byla to domovská scéna autorských čtení, přednášek a elektronických pokusů. Už loni tam probíhala nějaká alotria, ovšem letos došlo k oficiálnímu povýšení na stage.

Místo vypisování většiny se zaměřím na vypíchnutí menšiny, která mi utkvěla v hlavě.

Jako každý rok přijela návštěva z USA a přivezla dávku blues. Tangled Eyes byli výborní, kyprá zpěvačka měla hlas, který zdaleka nezaostával za představou gospelových matrón v kostele a s violou v rukách vkládala tklivé momenty do bručící kytary, která vládla všemu krom bicích. Klasikou byl Zdeněk Bína se svým triem, i u něj se prostor hezky zaplnil. Naproti tomu Korben Dallas, o kterých je momentálně hodně slyšet, mě moc neoslovili, hlavně zpěv mi neseděl. Příjemný rock zahráli polští Wovoka a s projektem Metronom Blues dojel Rhys Braddock. Jak mě tahle hudba nudila při sjíždění ukázek na Bandzone, naživo to vypadalo úplně jinak. Nesmíte chtít Gerdu, protože tady jde o zcela jiné hodnoty.

Zajímavé chvíle přichystali Palindromes svým jemným rockem. Zatím jsou u demáčů, které po hraní rozdávali a chystají se na debut. Takže sledovat! Příliš pozornosti se upíralo na španělské Seward, o kterých byly slyšet hotové báje, jak jsou jedineční, že o nich nenajdete skoro žádné info, protože nemají web, facebook apod., prostě paráda. Já už si jejich přetaženou alternu rád nechám ujít a spokojím se se dvěma sety, které během víkendu odehráli. To si radši dám garážové The Complication, kteří vyhřátý vzduch trošku zašpinili.

Naopak výtečně zahráli Nod Nod. V tom nejlepším čase, v plně rozvité noci, spustili svůj zatěžkaný, pomalý rock vybičovaný na hranu zoufalým Verčiným řevem. Bylo to silné a patřilo to k tomu nejlepšímu, co jsem viděl. Bylo toho moc jako vždy a chtělo to kvalitní tečku před okupací spacáku. Tou pro mě byli skvělí Mulholland Blue z Prahy, kteří zavírali šapitó. Hudba na pomezí folku a akustického rocku v živelné podobě, rytmická kytara a čarovná basa, na krok od pódia prostě boží.

A jak se právě jim hrálo jako jedněm z posledních, mezi nocí a ránem?

MB: Měli jsme z toho trochu obavy – ještě dopoledne v sobotu jsme totiž měli zkoušku, takže jsme ten den příliš nevyspávali. Pro jistotu jsme si tedy kolem půlnoci šli dát šlofíka do auta. Taky jsme si zprvu, jak přišla pozvánka na festival, říkali, jak to v tuhle dobu bude s diváky – budeme vůbec ještě pro někoho hrát? Ve stejnou dobu měli navíc na „béčku“ hrát Purist. Nakonec to ale všechno dopadlo dobře: energii jsme měli a posluchače taky.

Znali jste Besedu už dřív?

MB: Nikdy jsme na ní jako posluchači nebyli. A ani si nevzpomínáme, že bychom o ní někdy slyšeli.

Jak se tady cítíte v rámci svého žánru?

MB: Úplně v pohodě, byť si svým žánrovým zařazením nejsme úplně jisti. Schválně: kam bys nás zařadil? :)

Musím odpovědět? :-) Radši se ještě zeptám, jestli jste přijeli jen na vystoupení nebo tady trávíte čas i jako posluchači?

MB: Přijeli jsme po setmění v sobotu večer a slyšeli jsme Von Spar, Iru Mimosu a pár písniček od Chiki Liki Tu-A.

Co se vám osobně líbilo?

MB: Bára byla nadšená z hlasu Iry Mimosy, Michalovi se nejvíc líbili Chiki Liki Tu-A.

Tak takové to bylo anebo mohlo být.