Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

A ten sdílí i kvalitu nápadu nastřílet tam celé album přesně v tom konceptu písní, v jakém bylo uvrženo v tento trudný svět. Obecně mám pocit, že tento přístup volí čím dál více kapel (za poslední dobu jsem takto viděl třeba Sólstafir, Rotting Christ, Au-Dessus, Ultha či We Lost the Sea), což za sebe kvituji, protože u mnoha projektů je celé album zkrátka jedním příběhem o několika kapitolách, které na sebe navazují a vytrhávat pak jednotlivé písně z jejich kulis jako výběr z hroznů jim nemusí svědčit, ba je dokonce může devalvovat. Pro kapelu to takto navíc přináší i vyčuranou možnost, jak si po vydání posledního alba střihnout dvakrát turné po kontinentě, aniž by se musela zatěžovat novým materiálem. Zkrátka první je turné k nové desce, druhé koncepční a pokud múza na nové album nedorazí ani poté, lze to střihnout třeba ještě se smyčcema nebo unplugged. Hrozná pohoda ta muzika. Každopádně jakkoli jsem v posledním albu Alcest Kodama kdovíjaký ucelený hudební systém nenalezl (a chyba je určitě na mé straně), na celé to vyprávění jsem se tuze těšil.

U klubu Futurum má navíc člověk v jistém smyslu záruku, že hudební zážitek nebude zkalen barovou indisponovaností, protože točený Excelent má tendence rozházet mi i v menším množství čakry na celý den kupředu a zachránit to něčím tvrdším lze také s vykřičníkem, protože nabízené pálenky od Golema dle mě měly být již dávno zahrnuty do Ženevských konvencí. Fujtajxl. Přesto pro tenhle podnik mám slabost. Na světě je již dlouho, zažil jsem tam jedny z určujících hudebních momentů, nízký strop jej dělá útulnějším oproti konkurenci, celkově potemnělá atmosféra klubu utváří spoustu zašívacích koutů a jedna z mých oblíbených pubertálních vzpomínek patří tomu, když jsem o patro výše klapal zpruzeně střevícemi na tanečních, zatímco pod nohama znatelně duněl koncert Deicide.

Duch Země vycházejícího slunce neměl sympatický klub Futurum v hrsti jen skrze koncept desky Kodama, ale také prostřednictvím předskokanů Vampillia. Vyznat se na bandcampové stránce kapely vyžadovalo před koncertem značné soustředění a toleranci rozsypaných čajových lístků, ale stejně jsem si toho nakonec moc nepustil. Takže krátce po osmé hodině to v řídce obsazeném hledišti byla docela velká neznámá. Tandem klávesistky a houslistky (trochu jako matka s dcerou) obstaral křehký začátek, který po pěti minutách přešel do excentrického řádění sedmihlavého (?) draka. A zhoustlo i publikum. Zatímco tklivý úvod hrál na citlivé struny v těle, bezprostředně následující děj mě trochu iritoval rozevřenými nůžkami mezi crustovým nářezem, shoegazeovým vrněním a funky hrátkami. Ale možná to byla jen otázka jednoho songu, protože později tasila Vampillia samé trumfy. Hopsavé veselí šlo do háje a jemné nitky akustických nástrojů se proplétaly už jen s hrubými provazy hluku, které by spálily dlaně i zkušeným rybářům z Ósaky.

O zpěváka jsem měl trochu strach. Křivil obličej, dával si políčky a vyháněl plíce z těla. Ale byla to show a v momentech, kdy vyskočil na záda jednomu šťastlivci (tyvole, to jsou moje záda!) nebo vyhrabal štafle, aby vydávil své emoce na obecenstvo pěkně z výšky, nebylo pochyb o tom, že ta energie musí ven a bez divadla se to neobejde. Stejně jako bez gymnastiky vyjádřené stojkou v kýblu. Tou završil padesátiminutové vystoupení pro změnu basák a i když to napoprvé moc nevyšlo (a asi to i bolelo), nakonec jsem musel konstatovat, že Vampillia byla hudebně a svým nasazením i pojetím koncertu velmi zajímavá a v kontextu našeho regionu i velkoryse exotická.

Vampillia je v lecčem typický zástupce hudebního žánru ‘japonsko’ a to se vyznačuje nejen netypickou činorodostí, ale hlavně neuchopitelností pro každého, kdo má rád ve věcech jasno. Už jen ze scrollování po členech kapely na jejich stránkách se mi udělal tenisový ukazováček a vůbec nepomohly ani hudební ukázky, nad nimiž jsem kroutil obočím ještě pár hodin před koncertem. Každopádně naživo celý ten mumraj zněl daleko tvrději, čemuž napomáhal hardcorový projev zpěváka, který mě svým burcováním davů až připomínal Maxima Realityho z Prodigy. Tedy trochu lezl na nervy. Navíc jsem čas od času měl problém pochopit, co po mě vlastně kapela chce, protože zatímco teskně vily housle do hlubokého klavíru a člověk se na chvíli propadl do tichého lesa zapomnění, zpěvák se tam zběsile mlátil mikrofonem do hlavy nebo hrozil pěstičkou stropu. Hřejivý každopádně byl jakýkoli moment, kdy se obrátil zády k publiku, čímž nechal zazářit parádnímu superhákáči, který měl nakreslený na tričku. Jasně, že to nebyl asi ten špatný hákáč a tak, ale i přesto mě to vždycky tak nějak pobavilo. Do Eternie na koncert bych asi ale raději takto oháknutý nevyrazil.

Jakkoli místy projev Vampillie budil dojem cirkusu Humberto, kdy se lezlo po štaflích, skákalo po hlavě do popelnice či mávalo na požádání rukama jak na Divokym Billovi a tedy by to mohlo vyvolat pocit, že kapela tímto šaškováním se snaží zakrýt nějakou hudební nedostatečnost, nebylo tomu tak. Jasně, mělo to mnoho propozic školní kapely, kde se sešlo sedm lidí, z nichž každý poslouchá něco jiného, ale to neznamená, že by někoho napadlo se snad místy odmlčet na úkor někoho jiného. Po valnou většinu času se žádný z členů kapely neflákal, všechno hrálo přes sebe a přesto to drželo určitou skladatelskou koherentnost a sílu. V těchto místech jsem začal obdivovat, kam se posunuly schopnosti (a i technika) zvukařů. Není to tak dávno, co nebyly kluby schopný nazvučit pořádně ani Stíny plamenů a nyní se naživo dějí takovéto kejkle a já si můžu užívat naprosto čistýho mixu, ve kterém slyším každý nástroj čistě a zřetelně. Velká paráda. Tak jako tak si do budoucna Vampillia mojí pozornost vysloužila. Během koncertu došlo snad na všechny živé hudební žánry, které tu prolezly třeba celým songem, tu se o ně jen na pár sekund zavadilo. Slyšel jsem sludge, hardcore, crust, ale i jazz anebo folk. Kdyby se ještě míň nesmyslně konilo, tak bych se na hudbu dokázal soustředit víc, ale kdo jsem, abych kapele kecal do toho, co je baví. Byla to dobrá práce.

O úplný začátek vystoupení Alcest jsem přišel kvůli mylné domněnce, že se desetiminutový skluz předkapely promítne i do zbytku večera. Naštěstí jsem špacírování po venku moc nepřetáhl a v konečném důsledku mě to stálo jen asi půl minuty z titulní skladby a lukrativní flek na parketu, který jsem vyměnil za zvukově optimální stínění zvukaři ve výhledu. Pro čtyřčlennou výpravu Alcest bylo pódium mnohem prostornější než když se na něm tísnila smečka (drobných ale hbitých) Japonců a Japonek. Nejsem zcela znalý poměrů v sestavě Alcest, ale na basu určitě hrál Indria (mimo jiné Glaciation) a druhou kytaru obsluhoval a překvapivě dost vysokých pěveckých partů obstaral Zero. Dvojice Neige a Winterhalter představení nepotřebuje, bez nich by to prostě nešlo.

A ono to šlo. Slibovaná kompletní Kodama byla fuč než bys řekl shoegaze a se závěrečnou instrumentálkou Onyx, puštěnou z mixu jsme plynule otočili list zase pěkně po japonsku zprava doleva. K prezentaci alba Kodama nelze říct jediné křivé slovo (čert vem nějaké ty playbackové berličky, nebylo jich moc), stačilo se trochu uvolnit, zapomenout na kudrnatou kštici bezprostředně přede mnou a byl jsem uvnitř alba jako ostřílený cestovatel v zemi za zrcadlem. Skoro totéž bych mohl říct i o následujícím vývoji večera, ale některé kapitoly ze života Alcest neznám podrobně a vlastně to největší mrazení mě potkávalo jen během skladeb z alba Écailles de Lune, za což si ale samozřejmě můžu sám, že... Překvapilo mě zařazení křehké Sur l'océan couleur de fer, ale když na pódiu stanula houslistka z Vampillie, bylo jasné, že dojde k netradičnímu zvelebení. Tato spolupráce jen dokreslila pohodovou atmosféru večera a uvolněnost, s kterou Alcest dávali a my brali.

V něčem lze říct, že existuje-li náladově nějaký protipól Vampillie, je to Alcest a jakmile zazněly první tóny titulní Kodamy, tak doposud rozveselené srdce se jak na povel poslušně zasmušilo. Samozřejmě bylo nejdříve nutné ztlumit houkačky módní policie, protože vytahaná batikovaná košile a lapače snů kolem krku Niegeho daly jasně najevo, že chlapec se zřejmě našel zase někde o krok dál. Nyní jeho přivřené oči a nepřítomný pohled nebudovaly iluzi o nejnešťastnějším člověku na Zemi jak tomu bylo dříve, ale naopak působily jako reminiscence Woodstocku v jeho největší síle. Tak jako tak, když člověk kouká na tu jeho sladkou, bledou, jehněčí tvářičku s očima, jež jakoby na sebe vzaly všechnu tíhu světa, nemůže se přestat bavit nad tím, že ten samej jeliman kdysi bubnoval do rytmu alba Aryan Supremacy od Peste Noir.

Jestli z mého pohledu na něco naráží onen nápad odehrát celou Kodamu živě, tak je to akorát fakt, že se tím vlastně vystřílí většina nábojů již prvním songem. Titulní song je totiž vyloženě trestí současných Alcest. Je jak z mysli se vytrácející krásná vzpomínka, opět prodchnutá tíživou melancholií, kterou budují opakující se výrazné klávesové linky, ke kterým se po zbytek alba již nevrátíme. Mrzí mě akorát, že přes kouř a ústřední trojici nešlo vidět na bubeníka, protože práci s bicíma jsem vždy na Alcest obdivoval nejvíc. Tu její schopnost nebýt v klidu ani v těch nejtrudnějších pasážích, neustálé přechody a rytmické nápady na místech, kde by si ostatní vystačili jen s virblem a jedním-dvěma činely. Bavil mě kytarista a doprovodný zpěvák, který vypadal jak cosplay Lemmyho Kilminstera bez bradavic, ale když otevřel pusu, tak z ní vyšel takový hlásek jako konipásek až mě to ze začátku rozesmálo. Každopádně oba s Niegem (od kterého jsem to však čekal) předvedli naprosto bezchybné výkony a to při odstínech jejich vokálu nemůže být nic jednoduchého. U Niegeho navíc člověk musí neustále obdivovat tu bravuru přecházet ze silného a kvalitního growlu do čistých linek bez odkašlání, což muselo chtít asi drahně dřiny a odříkání.

Jakmile do ticha zavál poslední tón Kodamy a po něm následující několikáté (a zjevně upřímné) poděkování za obecnou přízeň kapele, které se jí zde od publika dostává, začala druhá půlka večera již s výběrem písní z předchozích alb, ale za sebe musím říct, že to bylo jako bych si naházel drobný do jukeboxu. Slovo měly písně zejména z mého nejoblíbenějšího alba Les voyages de l'âme, které pro mě mají téměř až osobní rovinu, takže jsem se tak trochu nasral, když určité pasáže v oněch písních kapela musela shodit olckulovým roztleskáváním publika, které každopádně považuju obecně za iritující koncertní přežitek, který má možná smysl někde na Mötley Crue, ale u intimnější a temnější muziky pořád nemůžu setřást obraz do rytmu tleskajícího publika na novácké estrádě, když hrálo Šlapeto nebo jiný podobný póvl. A Alcest tohle zapotřebí nemají. Obzvláště při až rodinné atmosféře jinak vydařeného koncertu, kde hudebně všechno bylo jak mělo být a víc. Jsem holt stará měkota, ale já bych na tuhle bandu plaček mohl chodit každý týden.

Na koncert byla redaktorovi Echoes poskytnuta akreditace pořádající agenturou Obscure.