Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Satellites Over Europe je názvem turné kapely Anathema, která na něm představuje v plné kráse svou poslední desku Distant Satellites. Zastávka pro ČR patřila Paláci Akropolis, do něhož jsem vešel krátce po půl sedmé. Dosud poloprázdné prostory se polehoučku začaly plnit věrnými fanoušky této kapely a netrvalo dlouho a v přesně stanoveném harmonogramu počala svůj set předkapela.

Tyrolské trio Mother’s Cake šlo od prvních minut ihned k věci. Během prvního songu přítomným naservírovali průřez tvorbou, kterou mají hoši rádi a kterou proto hrají. Jde totiž o to, že po celou dobu jsem měl zvláštní pocit, že kapela se ještě nedokázala najít v žánrech a jednoduše hraje chvíli to a chvíli zase ono. Výsledný hudební hybrid tak putoval od rockové klasiky, přes grunge až k dnešním post stylům se všemi možnými přídomky. Kdyby byla každá skladba postavena na jednotném výrazu a byla vsazena v určitý styl, zřejmě by to bylo efektivnější, ovšem takhle se neustále přeskakovalo v náladě. Mother’s Cake byli dost zruční muzikanti, zpěvák se zpočátku setu sice chvíli hledal, ale později svůj výraz usadil dobře. Všechny tři nástroje měly co dělat, jelikož jim složitost pasáží jednoduše nedovolovala polevit. Výsledek byl ale překombinovaný - nápadů má skupina patrně mnoho, takže je celkem škoda, že je chrlí všechny naráz ven, třeba do jedné skladby. Mother’s Cake si mohou oblíbit všichni milovníci starších Red Hot Chili Peppers, Jimiho Hendrixe nebo Tool, protože to jsou vlivy, které jsou v jejich muzice opravdu výrazné.

Pak přišla drobná pauza mezi kapelami a sál se začal nebezpečně zaplňovat. Ani jsem netušil, že Anathema má u nás takovou fanouškovskou základnu - když použiji termín „hlava na hlavě“, tak jej myslím opravdu doslovně. Poslední minuty do hlavního interpreta, pak se zhaslo a začal bouřlivý potlesk a hvízdot. V paměti nenajdu asi jediný koncert za poslední dva roky, který by začínal takovým natěšením. Něco podobného jsem zažil snad jen v roce 2007 na koncertě Marilyna Mansona, ovšem s několikanásobně větším počtem fans.

Pozadí pódia zdobilo obrovské plátno s motivem alba Distant Satellites a celkově se svítilo převážně červenou barvou. To kapele stačilo k tomu, aby hrábla do svých nástrojů a rozbušila srdce přítomných na vysokou úroveň. Šestice členů se na pódium naskládala stylovým způsobem. V jednom rohu perkuse s klávesami, v rohu druhém bicí, od zbytku pódia oddělené jakýmsi skleněným paravánem. Důvod bubeníkova odříznutí si vykládám jako odlišný způsob sejmutí nástroje, jinak je mi smysl tohoto oddělení utajen. Vlastně jsem něco takového viděl prvně. V popředí pak byli všichni ostatní aktéři, kteří rozdávali úsměvy a pro dav oddaných posluchačů jimi rozhodně nešetřili. Zejména při pohledu na sourozenecké trio byla jejich radost cítit téměř hmatatelně.

Repertoár byl, jednoduše řečeno, nový. Odehrála se kompletní deska Distant Satellites, a když říkám kompletní, tak myslím opravdu kompletní. Samozřejmě pořadí skladeb bylo zpřeházeno a tu a tam proloženo skladbou starší. Třeba z desky předchozí Weather Systems zazněly úvodní tóny dvojice skladeb Untouchable, nebo z alba We’re Here Because We’re Here zazněla Thin Air. Prakticky se v repertoáru nešlo pod rok 2010 (výjimku tvořila poslední věc v hlavním setlistu, kterou byla píseň Closer z desky A Natural Disaster). To byla z mého pohledu škoda, jelikož se osobně řadím k milovníkům tvorby starší a proložit setlist nějakou ověřenou peckou by pro mne byla rozhodně přínosná situace. Na druhou stranu chápu, že je to turné k desce nové a proto je potřeba představit především ji a tvorbu jí blízkou, což jsou nejmladší zářezy v diskografii. Ani nechci, aby kapela vykopávala songy ze Serenades nebo The Silent Enigma, ačkoliv bych byl štěstím bez sebe, ale drobné sklouznutí si dovolit mohla. Třeba paní Bhutová se těšila na Dreaming Light z již zmíněného alba We’re Here Because We’re Here, ale těšila se marně. K lehké vzpomínce nakonec došlo v podobě přídavku, který byl tvořen skladbami A Natural Disaster ze stejnojmenné desky a taky konečně věcí starší, skladbou Fragile Dreams z Alternative 4, což bylo mým osobním vrcholem celého večera.

Co bylo na koncertě krom skladeb úchvatné, byl především zpěv Lee Douglas, která byla opravdovou ozdobou celého ansámblu. Její hlas se živě zdál být ještě uhrančivější, než jako tomu je při domácím poslechu. Naproti tomu byl hlas Vincenta Cavanagha slabší a přišlo mi, že některé ostřejší pasáže už tolik nedává.

V obecném měřítku Anathema předvedla naprosto famózní koncert s profesionálním přístupem, současně s nadšeneckým nábojem a moje osobní dojmy kazí pouze již zmíněná orientace na nejnovější tvorbu. Celkově byla organizace špičková a jelo se na vteřinu přesně. Dojmy byly silné stejně jako hudba, kterou nám britská legenda předvedla velmi sugestivně. Bylo deset hodin večer a já se tak nějak nebyl schopen vzpamatovat z toho, že je konec tak krásného koncertu a ještě ke všemu bez mých srdcových skladeb. Při zpětném urovnávání dojmů jsem v převážné většině spokojen, jelikož si (kromě repertoáru a kouřících negramotů navzdory zákazu) nelze absolutně na nic stěžovat.

Na koncert byla redaktorovi webu Echoes udělena akreditace pořádající agenturou Obscure Promotion.