Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Brutal Assault 23 (1/2)

Brutal Assault 23 (1/2)

Sarapis21.8.2018
Řeknu vám to takhle: naposledy jsem byl na Brutalu v roce, kdy se tento fesťák konal v Josefově teprve podruhé, a pokud si dobře vzpomínám, přestal jsem tam jezdit kvůli tomu, že mě to v těch davech a frontách přestalo bavit a začalo srát. Píše se rok 2018 a já se na místě činu objevuji znovu. Brutal Assault (dále BA) zatemňuje léto už potřiadvacáté, de facto začíná už v úterý a lidí se do josefovské pevnosti hrne zhruba dvakrát víc než tomu bylo v roce 2008. Tak co tady ksakru dělám? Inu, červík zvědavosti ve mě hlodal už nějakou dobu a kam se BA za těch deset let posunul, to zjistím jedině tím, že se ho zúčastním. Nezávazně, na pohodu, hlavně žádný stres. A tak je to i s následujícími řádky. Nečekejte tedy popis všeho od A do Z, mezery v programu vyhrazeny! Tak pojďme na to.

Je středa. Odpolední výheň jako obvykle a já si u vstupu vyřizuji nezbytné formality, především výměnu vstupenky za čip, kterým budu platit nákupy. Doba pokročila a od hotovosti jsme to přes žetonový systém dotáhli až k bezkontaktním platbám skrze náramek na ruce. Duch doby dává ruce pryč od hmotných platidel a v Josefově tomu není jinak. Předností i úskalí se nabízí hned několik, ale pravdou zůstává, že na fesťáku je to pohodlí. Procházím areálem a nestačím se divit. Tolik žrádla a laskomin všude kolem. Až se člověku z těch barev a vůní točí hlava a sliny si razí cestu ven. Pomalu přemýšlím, co si dám a po chvíli mám jasno - všechno!

 

Jenže není čas. Už několik kapel jsem svým pozdním příjezdem zmeškal, zejména oželet Armored Saint bylo pro mě těžké, leč nevyhnutelné. Zvědavost mě navádí na Oriental stage v prostoru Octagonu, kde se zahřívá těžký kalibr z Sheffieldu - doomaři Kurokuma. Oni to jsou spíš takoví hlukaři, kteří soupeří s hlasitostí kdo s koho. Výsledek je intenzivní, krutý a vyhýbající se oddechu. První kapela a hned takový rambajs. Nojo, asi to bude bolet. Ale líbí se mi to, má to šťávu!

 

 

V Octagonu ještě zůstávám na Chilany Oraculum. Ti drtí death metal pěkně postaru, jak často slyšíme od kapel z Jižní Ameriky a zpočátku nemám dojem, že bych viděl něco výjimečného. Po závěrečném epičtějším (a barvitějším) songu však musím uznat, že Oraculum jisté kouzlo mají. Ale to už je pomalu čas vydat se k jednomu z hlavních pódií, kde se schyluje ke krvavým hrátkám a briskním vrtulím. Mr. Corpsegrinder protahuje krčisko a Cannibal Corpse rozjíždí svou hodinovou masáž. Jelikož se v novější tvorbě Cannibal Corpse moc nevyznám, chytám se spíš až v závěru setu, ale musím říct, že mě to neskutečně baví od začátku do konce. Kanibalové mají svůj zvuk, vlastní rukopis a to je v death metalu k nezaplacení. Navíc hrají s perfektním nasazením chlapíků v letech. Skrze obrazovku, kde se promítá dění z pódia, lze z detailních záběrů vysledovat, že jejich oheň zdaleka nevyhasl a baví je to. Corpsegrinder vyhlašuje závod v točení palicí a vyhrává. A když v závěru zazní pecky jako Stripped, Raped and Strangled nebo Hammer Smashed Face, dílo zkázy jest dokonáno.

 

 

Ale středeční vrchol je teprve na cestě. Sotva stačím odstanit kousky mozku a vnitřností z trička, na vedlejším pódiu je vše připraveno pro francouzskou Gojiru. Po přímočarých a hrubozrnných CC představuje show Gojiry z vizuálního hlediska pravý opak - dynamická projekce, ohně, výfuky par a omračující světelný park. Není překvapení, jak intenzivně a strojově přesně Gojira hraje, ale přesto z toho jde hlava kolem. Výraz Joea Duplantiera napovídá cosi o krajní nepříčetnosti a životní nasazení jeho bratra Maria za bicími pro změnu vyvolává domněnky o jeho předkoncertních návycích. Průřez všemi úspěšnými alby je nakloněn k poslední nahrávce Magma (naše recenze), vybavuji si songy jako Silvera, Stranded a The Shooting Star a ty měly zdaleka největší odezvu. Gojira je zkrátka v kurzu a zaslouženě.

 

 

Hodin je jak na kostele a únava mě přemáhá, leč zkouším ještě vydržet dávku pálivého maďarského staroškolství v podání Tormentor. Vystoupení vévodí dobyvatel Attila, který srší sebevědomím a publikum má brzy v hrsti. Já však po třech válech prchám do stanu, sajnálom srácok.

 

Čtvrteční program začíná nezvykle už kolem šesté hodině ranní u sousedů z Chorvatska, kteří rádi jihoslovanský heavy metal. No, radost z toho má málokdo, ale objektivně vzato k porušení zásady nočního klidu 22-6 nedošlo. Z první poloviny programu mě zajímají brutalisté Broken Hope, ale protože se výprava do Josefova pro vodu značně protáhla pobytem v hostinci U Satana, šance vidět americké bestie v akci rychle vzala za své. Následná koupačka v Metuji má rovněž značně medové tempo, ale kurnik mám dovolenou, tak co bych se hnal. Dnes tedy začínám rarachem Mortiisem. Někde doma bych určitě vyštrachal staré cd Stargate, ale to je tak všechno, čím mě Mortiisova tvorba políbila. Takže nevím, jestli čekat kapelu, nebo jen Mortiise samotného. Bé je správně a na pódiu zvaném Metalgate (třetím největším) se od půl sedmé odehrává něco jako klávesový orchestrální poslech v sauně. Poočku sleduji čas, protože na jednom z hlavních pódií budou od sedmi Green Carnation, ale po nějakých patnácti minutách odcházím zcela dobrovolně, jelikož mě to vůbec nebaví.

 

 

Také Green Carnation mají vlažný start. Mohutný Kjetil Nordhus zpívá moc hezky, ale chybí tomu šťáva. Láme se to zhruba po druhé skladbě, kdy tempo mírně zrychlí a muzikanti přidají pár pohybů navíc. S tím se probouzí i publikum, pro které je to asi nejměkčí produkce dneška. Našlapaná fáze festivalu mi však nedovoluje zůstat déle než na půlku setu a během epické skladby Rain už zase pádím zpátky k Metalgate (no je to trochu z ruky, co vám budu povídat), kde se chystají mnou velmi očekávaní Pallbearer. Saunové klima nedoznalo změny, ale na pódiu se toho děje podstatně více. Hlasitost na hraně únosnosti mně trochu zlobí, ale buď jsem se přizpůsobil já, nebo pan zvukař přimhouřil ouško, po chvíli je to zkrátka ok. Od Pallbearer mám moc rád Foundations of Burden (naše recenze) a s drobnými výhradami beru i loňské album Heartless (naše recenze), plíškuji tedy s povděkem, že se hraje hlavně z těchto desek plus jeden nový song. Watcher in the Dark (asi vrchol), Dancing in Madness nebo Worlds Apart vyznívají perfektně a i přes stále vyšponovanou hlasitost jsou kytary zřetelné a jistý hlas Bretta Campbella jakbysmet. Odezva je velká a já jsem též naprosto spokojen.

 

 

Co s načatým večerem? Dying Fetus jsem prohrál, ale dostal jsem tip na Grave Pleasures, takže zvolna mířím do Octagonu, kde to brzy vypukne. Teď při psaní článku už vím, že ten kunďák s mikrofonem byl Kvohst (ex-Code, Hexvessel atd.), ale tam jsem nevěděl nic, takže mně docela překvapil hlas podobný zpěvákovi The Clash a chytlavý post-punk, který Grave Pleasures sázeli jako zkušení zahradníci. Popravdě řečeno, moc originálně to na mě nepůsobí, ale je to fakt dobré a nebýt výpadku proudu, vydržel bych až do konce. Ke komplikacím dochází dle času přesně v půlce setu. Pár minut čekání vyplněných improvizovaným zpěvem kapely a předních linií nepřináší žádné řešení, takže to balím a jdu se mrknout na Bölzer. Tyto Švýcary jsem měl onehdá na dosah ruky, ale jejich koncert jsem proseděl někde mimo, takže dnes je to premiéra. Cestou potkávám hasičský vůz, který má naspěch, ale v tom mumraji na Underground Square mu nezbývá než trpělivě troubit. Později se dozvídám, že kousek od hlavního pódia vznikl požár, když chytla tráva od pyrotechniky. Bez pekelných plamenů by to asi nešlo, no co už. Pokročilá hodina dodává vzduchu pár procent svěžesti a vláhy dokonce i v pouštních podmínkách u MetalGate a už to není taková lázeň. Ale úplně vepředu se pot mísí s krví a praskají bubínky a pukají boltce, neboť dvojice helvétských ementálů tesá extrémní metal svojsky a přesvědčivě. Utáhnout koncert ve dvou tímto způsobem si koleduje o nálepku legend, která je už jistě u mnohých fans hotovou věcí. Pro mě velmi příjemné překvapení.

 

 

Původní plán byl shlédnout na Orientalu Obscure Sphinx, jenže Octagon pohltila tma a prázdnota doopravdy, takže z polské verze nicoty dnes nebude nic. Stěhuji se tedy k hlavnímu pódiu, kde se odehrává zvláštní představení Laibach. Přiznávám, že jejich tvorbu neznám zblízka. A že mám chuť to pro dnešek zabalit, tím se tajit taky nebudu. Jenže Slovinci jsou tak přitažlivě divní, že zůstávám až do samotného konce. Kombinace hypnotických rytmů, monotónního zpěvu Milana Frase, soustředěných výrazů ostatních hudebníků a leckdy odvážných projekcí vlastně ani neumožňuje odejít jen tak. Hodina tohoto netradičního výletu mně ale stačí bohatě a chtě nechtě to odskáčou Marduk, kteří začínají ve čtvrt na dvě a já u toho nebudu.

 

 

A pokračování příště...



  DISKUZE K REPORTU

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 22.8.18 6:55odpovědět

Ha, Brutal Assault na Echoes! Nejsem zvyklý, že naše tatínskovsky-zodpovědná redakšn jezdí po jarmarcích :) Dobře pane Sarapis!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky