Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V pátek mám v plánu hlavně podvečerní Misery Index a posléze zajímavou produkci na Orientalu, ale zároveň se mi nechce lelkovat půl dne pro nic za nic jako včera. Samozřejmě ládovat se haluškami, zapíjet to Mordýřem a povalovat se po lukách má též svoje kouzlo a v této činnosti jsem rozhodně neřekl poslední slovo, nicméně živá hudba po ránu je záležitost podstatně vzácnější. Slovenské Depresy jsem kdysi poslouchal rád, a tak dopolední půlhodinka melodického deathu je výzvou, kterou nemohu odmítnout. Ve spojení s osvěžujícím zahradním prašanem, který milosrdně přispěchal pokropit vyschlé metalstvo je vystoupení “deprešáků” silnou ranní kávou, kterou si přišlo vyzvednout slušné hejno hrozičů. Jakoby na truc svému názvu pracují Depresy s pozitivní energií a skrze klepačky i melodické mezihry rozsévají uvolněnou náladu s podobnou účinností jako včerejší čištění zubů vychlazeným ležákem.

Zůstávám na náměstí kvůli thrasherům E-Force, kteří nastupují po Depresy na vedlejším pódiu po dvou minutách všeobecného klidu. E-Force jsou minimálně z poloviny jasní veteráni. U bubeníka to prozrazuje šedý vlas a povolené tváře, u zpěváka s basou ošlehané rysy a především fakt, že je to Eric Forrest, který působil ve Voivod. Kytary dřou jako domácí výroba strouhanky a Eric Forrest v nepřirozeném záklonu drásá hlasivky jakoby to bylo naposledy. Kvalitně zvládnuté řemeslo, pro které je půlhodina ideální prostor. Pro představu přikládám odkaz na poslední album Demonikhol (vyšlo v roce 2015 u vydavatele se špičkovým názvem PRC Music).

Jeden z vrcholů festivalu takhle brzo neočekávám, ale on nakonec přijde. Insanity Alert jsou z Rakouska a už podle plachty s Alfem lze vytušit, že existenční otázky se řešit nebudou. Leda tak ve víru moshpitu. Kapela se prezentuje energickým thrash metalem, který plnými hrstmi nabírá ionty z barelů s hardcorem. Vybavuji si starou kazetu S.D.I. a zhruba její obsah Insanity Alert freneticky přežvykují. Největší sranda je se zpěvákem. Nejdřív se objeví v nafukovacím obleku zápasníka suma, v němž odzpívá dvě nebo tři skladby. Pobíhá sem a tam, chytá vlastní flusance a burcuje hlediště, v jehož středu je rozpoutáno hotové peklo. Všelijaké plážové propriety poletují vzduchem, stejně jako polystyrenové tabulky s pokyny mosh nebo fuck this shit, zatímco divoký vokalista cedí skrze potápečské brýle příběh o slimákově pomstě nebo s klepety na rukou štěká krabí přiznání k vraždě. Parádním vrcholem této divoké párty je předělávka songu Iron Maiden, jehož refrén run to the pit, mosh for your life nenechává chladným už ani to pivo, které držím v ruce. Dobrá nálada je dnes zkrátka nezničitelná.

Následující program mi umožňuje vydechnout, dát si něco k snědku a projít si rozsáhlý metal market na Underground Square. Já jsem to tu asi ještě nezmínil, ale nabídku zdejších prodejců mám už od včerejška nastudovanou a prošmejděnou až běda. Místní sortiment dotírá na můj náramek jako tropický hmyz a i když se krotím, kupička ve stanu nenápadně narůstá. Naordinovanou přestávku trávím také v nově otevřeném prostoru Bastion X, kde mimo jiné probíhá výstava českých a zahraničních zinů, zaměřená spíše na počátky undergroundové činnosti. Je tragikomické porovnávat západní začátky s těmi tuzemskými, kde bolševická bota notně přidusila pokrok a přístup ke světu tam venku. I z toho pak pramenily bouřlivé a nenasytné začátky v devadesátých letech se spoustou titulů, jejichž život byl jepičí a sotva si někdo vzpomene. Ještě že se ta bota už rozpadla, i když člověk si nemůže být jistý ničím. Cestou z výstavních prostor ještě kupuji kazetu od Whoredom Rife, které jsem ve středu kvůli Gojira musel obětovat. Už v tom zase lítám.

Odpoledne se rychle přehouplo do druhé poloviny a tentokrát sedím v kině, kde se bude promítat dokument Doom Doc. Předem jsem si nezjistil lautr nic, takže když sleduji dokument o soudobé sludge/doom metalové scéně v Sheffieldu a ne sondu do začátků tohoto stylu na Britských ostrovech, netajím překvapení (aspoň že Bill Ward prohodil pár slov). V Sheffieldu všichni hulí, nosí košile a pěstují plnovousy…. teda kromě pár lidí, kterým to neroste. Například bubeníkovi z Kurukama (hráli ve středu). Ale ten to zas dohání tím hulením. Scéna v Sheffieldu se jeví jako košatá, ale semknutá, všichni se znají a jsou kamarádi, alespoň před kamerou. Určitě stojí za to pověnovat se místním kapelám, které se na koncertech vyšťavují do poslední kapky. Nicméně pointu se už nedozvím, protože Misery Index a silné paže Adama Jarvise už volají…

Jsou tomu dva roky, co jsem Misery Index shlédl v pražské Modré Vopici, kde to byla paráda. Dnes Američané představují snad totožný set, jen jako bonus přibyl nový song, který avizuje desku, na níž se máme dle slov Jasona Nethertona těšit začátkem příštího roku. Misery Index hrají jako z partesu, hlavně mistr Jarvis řezničí jako správný extraligista. Zatímco v Praze jsem musel prchat na autobus, tady zůstávám až do konce a je to blaho. Následně se stěhuji k Orientalu, kde se rozjíždí peklo zvané Eskhaton. Studiově je to bordel a naživo ještě větší. Snáším to asi deset minut…

Další dění pro mě nepředstavuje žádné bezprostřední lákadlo, a tak naslepo vybírám Azarath. Ti mají na Metalgate narváno a není se co divit - polská kapela se tu musí cítit jako doma. Jejich tvorbu vůbec neznám, ale nelze nepochválit tu technickou a brutální death metalovou jízdu. Tentokrát zůstávám až do konce, protože to dává smysl. Poté si mířím oddechnout do prostoru K.A.L., který je vyhrazen pro ambient/elektro/downtempo a další podivné věci, o nichž by se ještě před pár lety na BA mohlo jen spiklenecky šuškat. Své čáry zde předvádí Apoptose, což je německý one-man projekt vydávající své desky v Tescu (s těmi labely je dneska sranda). Po předchozím polském nátěru je zdejší pohovka a dark ambientní hudba učiněnou oázou klidu. Ale není to tak jednoduché a uhrančivé zvuky a melodie společně se starými rodinnými záběry nebo černobílými záběry soustředěných tváří fanatických bubeníků nenechávají mysl na pokoji.

Po deváté prchám na Oriental, kde Aluk Todolo už odstartovali svou exkurzi do jiné reality. Lampa uprostřed připomíná světlo na konci tunelu a během vystoupení šílené francouzské trojky mám dojem, že je ono světlo pro běžného smrtelníka nedosažitelné. Aluk Todolo před chvíli přistáli, předvedou necelou hodinu svých mimozemských čar a pak zase odletí. Nepřetržitý tok okultního jamu zaplavuje vzduch a nezbývá než se sklonit.

Na další přesun nemám sílu a po krátkém oddechu jsem zvědav na Misþyrming. Jejich vystoupení zpočátku kazí výpadek mikrofonu, ale po skladbě se zreverbovaný zpěv přece jen dere přes práh slyšitelnosti. Nasazení Islanďanů je velké, nicméně po čase se ustálená struktura prezentovaných skladeb projevuje na mé pozornosti, takže zhruba za půlkou setu vyklízím pozice.

Ale ne daleko, protože zde má o půlnoci proběhnout speciální vystoupení odložených Obscure Sphinx, což chci taky umrknout. Jenže tempo příprav je lajdácké a zpoždění narůstá. Po 15 minutách úsporných pohybů a hrátek s videoprojekcí si říkám, že to nikam nevede a opouštím lokál. Že bych si nějak pomohl, to se říct nedá, neb Carpathian Forest nejsou zrovna ve formě. Nattefrost se belhá po pódiu, nešetří svými uh! a kapela rutinně hraje něco jako black’n’roll. Zpočátku je to legrace a povzbuzovák, ale brzy to vyčpí. Pak už zvládám jen dvacet minut s Dead Congregation, kteří po předchozích rouhačích zase vrací metalu vážnost, a neodvratně mířím na kutě.

Poslední festivalový den slibuje mnohá splněná přání. Tím prvním je vystoupení Akercocke, kteří si po letech spánku nevysloužili ani o minutu lepší čas než 12:20 a prostor jen půl hodiny. Nepřijde mi to adekvátní jejich velikosti, ale snad se s tím nějak poperou. Léta už jsou na některých členech docela vidět, hlavně kytarista Paul Scanlan působí jako pravý heavy metalový tatík. Poslední deska Renaissance in Extremis (naše recenze) se Akercocke vydařila náramně, a tak zařazení Disappear a Familiar Ghost a jejich skvělé provedení mi dělá radost. Trochu v rozpacích jsem z nezúčastněného výrazu Davida Graye, který sice hraje báječně, ale vypadá jakoby ho to nebavilo. Ale on je to spíš takový distingovaný pán, dýchající výhradně nosem a mezi skladbami začtený do Vergilia v originále. I nadále můj hrdina!

V dalších hodinách mám opět problém s morálkou, jelikož cestou pro balenou vodu usedám ke stánku s Mordýřem a nořím se tam do hlubšího studia. Výsledkem je žádná voda a málem prošvihnutá autogramiáda Akercocke. Druhý bod ale zvládám včas a je z toho i fotka s gentlemanem Davidem, oujé! Od půl páté sleduji koncert veteránů Messiah, kteří měli kdysi našlápnuto, ale v devadesátých letech to zabalili. Teď jsou zpět a mají hezkou plachtu. Poslechově to však není nic extra, kapela nepůsobí moc čerstvě a ve světle výkonů jiných kapel předvádí spíš průměr. Zato koncert Hirax o pár desítek minut později v Metalgate je úplně jiný šálek tělních tekutin. Nezaměnitelný rarášek Katon de Pena lítá sem a tam a hecuje publikum, až z moshpitu lítají třísky. Sauna je narvaná a přesto není o prudké pohyby nouze. Vystoupení plné energie a proklamací o metalovém bratrství trvá 40 minut, ale klidně bych si přidal.

Pozvolna začínám vyhlížet Pain of Salvation, ale ještě předtím sleduji pár skladeb z vystoupení Nocturnus AD. Čert aby se vyznal, co je ještě Nocturnus a co už ne, ale je zřejmé, že tato parta se soustředí na ty nejstarší věci a fanoušci jim zobou z ruky. Obdivuji Mikea Browninga, který vedle dosti intenzivní hry na bicí ještě stíhá vydávat zvuky (zpěv) a moderovat celou show. Kvůli chuti na absintovou limonádu jsem se pak vydal do K.A.L.u, kde ji točí a kde také zůstávám na část bizarního představení Ľahké Múzy. Někteří přihlížející to evidentně nepobírají a já také chvíli váhám, jestli nebude lepší před tou originální čarodějnicí na pódiu prchnout. Ale gotická atmosféra je všeobjímající a zdejší pohovka tak měkká, že se aktivně účastním i závěrečného potlesku. 

Švédští Pain of Salvation mají překvapivě exkluzivní čas. Už jejich přítomnost zde je poněkud nečekaná, ale pro pestrost kapel to je jedině dobře. Pětice muzikantů nastupuje, svaly venku, Daniel v teplákách a úvodní slovo o tom, že nás přišli rozsekat v tom nejlepším slova smyslu i bez lebek a kostí (zřejmě narážka na předchozí Belphegor odvedle). Přiznávám se, že očekávání se mísí s obavami. Ale brzy není co řešit. Full Throttle Tribe a Meaningless z poslední desky (naše recenze), pásmo skladeb z The Perfect Element (Used a Ashes) a nečekaná a krásná vzpomínka na One Hour by the Concrete Lake - Inside Out. Tohle si tedy nechám líbit! Výběr pokračuje návratem k tomu nejnovějšímu skrze Reasons a nakonec On a Tuesday. Vystoupení je velmi dynamické a barvité, možná doprovodným vokalistům bych přidal volume, ale to je jen drobnost. Pain of Salvation se své role zhostili nejlíp jak mohli. Pomalu začínám uvažovat, že si dám repete v Bratislavě...

Sepultura je údajně sázka na jistotu, což nemůžu posoudit, protože jsem s ní naživo ještě neměl tu čest. Mám plán, že si souběžné koncerty Sepultury a Goblin rozdělím na půl, ale brazilská legenda mě od začátku přikovala k zemi. Setlist se drží hlavních bodů, kterými jsou poslední album Machine Messiah (naše recenze), nahrávka Against (1998), která má prostor především jako symbol dvacetiletého výročí nástupu Dereka Greena do Sepultury, a samozřejmě staré pecky Refuse Resist, Rattamahatta a Roots Bloody Roots. Na pódiu se pořád něco děje, občas si D. Green odskočí na rampu zabubnovat na kotel a bubeník Eloy Casagrande? Agresivita, s jakou hraje, mě přivádí k myšlence, že peklo nejsou čerti, oheň a horká voda. Peklo je narodit se jako Casagrandův činel.

Koncert Danzig začíná krátkým upozorněním Tomáše Fialy, že se nesmí nic točit, jinak bude průšvih. Mnoha léty ověnčený Američan Glenn pak nastupuje rázně a i oficiálním kameramanům dává opakovaně najevo, co si o nich myslí. Po nadmíru energické Sepultuře to je ovšem trochu sešup dolů. Úvodní skladby jsou nevýrazné a kapela statická. Že se to později rozjelo díky starým flákům, to se dozvídám až z druhé ruky, protože mě to těch dvacet minut zkrátka nebavilo, což ovlivnilo moji docházku.

Co mě však baví, je Wardruna. Severské etno se spoustou netradičních nástrojů nejdřív vyvolává pochyby, jestli se to dá na metalovém festivalu vydržet po avizovanou dobu 70 minut, ale Wardruna je uhrančivá a na konci si vychutnává bouřlivý potlesk. Hudebníci jsou zjevně zaskočeni a dojati touto odezvou, ale není se co divit - zdejší publikum je otevřené.

Na následující Perturbator a jejich futuristickou konstrukci světel koukám jen pár minut, protože si chci pošetřit síly na poslední Esoteric a na toto elektro jaksi nemám náladu. Esoteric jsou mágové, kteří si s relativitou vnímání času pohrávají jako pes s vlastními kulkami. Mám pocit, že dnes zvolili odlehčenější variantu týrání časoprostoru a svými záhrobně pomalými tempy zatloukají hřebíky do našich rakví citlivě a s láskou. Osobně se nemůžu ubránit mrazení v zádech. Esoteric jsou skvělí a v myšlenkách mě vrací na stejné místo před deseti lety, kde jsem s nimi rovněž končil festival. Zdá se, že kruh se uzavřel.

Hodnocení na závěr? Přijel jsem sice až ve středu odpoledne, ale všechno jsem si užil do sytosti. Festival vystupuje jako vyspělá značka, na níž je spoleh a která se o své zákazníky postará. Prvotřídní servis, různorodá nabídka jídel a služeb a bohatý program, kde si každý našel to svoje a často i něco navíc. Genius loci josefovské pevnosti taktéž dělá svoje, člověk se cítí bezpečně, je mezi soukmenovci a když zapálí svíčku a hodí cigaretu pod Lemmyho oltář, je to jakoby podepisoval dohodu, že už nevynechá jediný ročník. Střízlivým pohledem to sice není nic jiného než konzum, ale jednou za rok pořádně vypnout a nechat se obsluhovat není na škodu. Za mě Brutal Assault 23 na jedničku.

1. díl reportu zde