Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pátek 9. srpna

První dobrou zprávou dne byl dopolední příjezd redakčního kolegy Sorgha, jehož kurzívní řádky natáhnou tento díl reportu o slušnou dávku dojmů a postřehů. Tož vítej, brachu! Příjemné shledání nešlo odbýt ničím jiným než nezbytnou snídaní s pěnou v oblíbeném červeném stánku. Nicméně ne na dlouho, protože ranní elán a zvědavost mě táhly na plac, kde se před polednem rozjelo vystoupení lebkounů Dr. Living Dead. Thrash metal říznutý HC ve vyváženém poměru měl říz a hecování hlavního kostlivce nemělo konce, takže přední řady zase kroužily v tornádu humanoidů. Ve světle včerejších dojmů z žánrově příbuzných mlátiček mi to však přišlo malinko slabší. Nejspíš za to mohl občas až moc kňouravý vokál, ale na probuzení to sedlo náramně.

Z dalšího programu jsem chvíli uvažoval o brutalistech Wormed, ale báječně slunný den a dvoudenní hygienický deficit mě vyhnaly do nedaleké Metuje, kde jsem se ochladil, vydrhnul a při tom ještě podaroval místní komáry několika doušky své moravské modré. Což stálo za tu námahu a oběť. Ale zpátky to pak byl trochu stres, protože se blížil čas Vuur.

Spíš než na Vuur jsem byl zvědavý na Anneke van Giersbergen, to nemůžu popřít. Jak jí to zpívá, jestli je to furt kus a tak… V tomto ohledu bylo všechno v pořádku a ani nevadilo, že samotná tvorba Vuur mě kdovíjak neoslovuje. Spíš mně přišlo trochu nefér, že rytmická kytara měla oporu ze záznamu. Kdyby Vuur nezahráli něco z pokladnice The Gathering, asi bych nebyl tak shovívavý. Na druhou stranu musím přiznat, že jsem to vůbec neočekával. Ale oni zahráli hned dvě skladby - On Most Surfaces a na závěr Strange Machines - a i když to podvědomí nemohlo přijmout jako rovnocenný přednes vůči originální sestavě, skvělé to prostě bylo. Po říčním osvěžení přišlo i příjemné mrazení, takže dlouhý program přede mnou už nevyzníval tak maratónsky.

Německé Destruction jsem absolvoval zpočátku spíše z povinnosti, ale jejich drajv mi rozhodně nebyl cizí. Když vypustili pumelici Butcher Strikes Back, bralo to čepice. V horkém odpoledni zabrala i novinková Betrayal a závěrečná pasáž se skladbami Thrash til Death a Bestial Invasion měla sílu německého dělostřelectva. Nečekal jsem nic výjimečného, ale Destruction mě strhli podobně jako včerejší Sodom na svou stranu.

Hned po nich o pár metrů vedle roztočili svůj death metalový kolotoč Immolation. S výjimkou jednoho delšího monologu Rosse Dolana, v němž potvrdil svůj dlouhodobě nadstandardní vztah k festivalu a jeho organizátorům, se mašina Immolation skoro nezastavila. Obvykle po jednom songu následoval nástup toho dalšího. Jakoby toho do nás chtěli narvat co nejvíc. A zatímco Robert Vigna předváděl dynamickou hru s trhanými pohyby evokujícími pokročilé stádium vztekliny, jeho blonďatý kolega Alex Bouks na druhé straně vypadal znudeně jako na autorském čtení burzovního zpravodajství. Zvukově to bylo taky tak nějak napůl, protože z bicích hrála hlavně klepačka na šrot, ale po průvanech přes tomy bylo jen vidu, nikoli slechu. Takže malé mínus na adresu pána za pultem.

Výrazné odlehčení následovalo hned záhy vypuknutím koncertu Anathemy. No, vypuknutím. Lážo plážo koncert s pozvolným průběhem, který byl následován pozvolným koncem. Anathema s dvěma bubeníky ale bez basáka předvedla bezkrevné vystoupení. Danny Cavanagh s vizáží a výrazem Bernarda Blacka přecházel z jedné role do druhé, i vzadu rotovali bubeníci ke klávesám a pak zase zpátky, ale ve výsledku to bylo k ničemu. Skladby jako Thin Air, Balance nebo Natural Desaster jsou křehké a mám je rád, ale určitě se dají zahrát živelněji. Asi nejhorší byl Springfield, to se vlastně nedělo vůbec nic. Reakce publika byla srdečná, ale že se dalo dostat až skoro k pódiu bez jediného šlápnutí na cizí nohu, to taky o něčem svědčí. Pro mě podobné zklamání jako zvukově nepovedení Soilwork.

Po Anathemě to chtělo nahodit motor, takže jsem vykročil konečně do Octagonu na Au-Dessus. Kolona čekajících na Meet & Greet se střetla s odcházejícími z Meet & Greet a samozřejmě i se zájemci o Au-Dessus, takže to prvních deset minut byla hrozivá tlačenka. V chaosu mě drželo jen interesantní zlo vanoucí od pódia a nemožnost se jakkoli svobodně pohnout. Au-Dessus viděli, že je na ně nával (resp. zával) a hráli jako z partesu, dokonce měli čitelný zvuk. Progresivní prvky v blacku je obvyklé zastřešit pojmenováním post-black, ale na rozdíl od mnohých laciných pokusů o vystižení situace to k Au-Dessus sedí. Litevci mě přiměli k tomu, abych si obě jejich nahrávky později prošel důkladněji.

Chtěl jsem zůstat i na následující Zuriaake z Číny, ale lidské hmoty už kolem mě bylo příliš. Loni byl Octagon útočištěm, letos ani zdaleka. Zato uzavřenému prostoru Keep Ambient Lodge jeho veskrze relaxační status zůstal. S absintovou limčou jsem se sesunul k zemi a sledoval uhrančivé vystoupení francouzské dvojice Dihaod. Navzdory popisu na webu Brutalu se žádné týrání zvukem nekonalo, naopak to bylo docela komorní. Škoda, že jsem stihl jen posledních zhruba patnáct minut. 

Po večeři nastal čas na audienci u císaře. V deset hodin se začala sestava Emperor trousit na pódium a vzpomínky na aristokratický black metal rázem ožily. Pamatuji éru, kdy byli Emperor hluboko v ledu a období, kdy se za jejich koncertem dalo vypravit jedině někam daleko za hranice. No a teď se kapela představuje v Josefově už podruhé. Předloni to bylo u příležitosti 20 let alba Anthems to the Welkin at Dusk, letos Emperor přijeli s rozmanitějším výběrem. Nedostalo se snad jen na poslední studiovku Prometheus, jinak zaznělo vše důležité. Vybavuji si kontury Thus Spake the Nightspirit nebo Inno a Satana v závěru. Říkám kontury, protože zvukový závoj tajemna z desek byl naživo ještě neprostupnější, dominovala Trymova palba a kytarový tandem. Potvrdilo se mi, že síla skladeb tkví hlavně v pozorném poslechu studiovek a že naživo to bude asi vždy spíš bordel. Přesto nešlo nic než stát a zírat až do konce na sehranou a jednolitou smetánku norského černokněžnictví.

Na Emperor volně navázali Electric Wizard, což způsobilo významnou obměnu publika. Vyhulené kytary zněly jako z jiné galaxie a dinosauří riffy, které dopadaly na naše bedra měly tíhu světa. Po chvíli mně bylo jasné, že bez zelených krvinek nemám šanci tento hodinový pochod smrti prožít v příčetnosti. Psychotropní účinky Electric Wizard měly za následek značně ztěžklé nohy. S Primordial to bylo o dost lepší, i když zpěv Nemtheangy se dal v prvních minutách jedině odezírat. Náprava na sebe nenechala dlouho čekat a koncert Primordial se zvukově pročistil. Potěšilo zařazení skladby Sunken Lungs z posledního alba.

Chuť na absintovku mě zavála do K.A.L.u, ale zdržet se delší dobu tentokrát nebylo možné. Zpoza letitých trámů vycházel noise pod značkou Prurient, což bych popsal jako prudký nástup tinnitu u člověka, který dosud objímal stromy. Zařadil jsem tedy zpátečku, ale ne daleko - na Obscure stage řádila dobíjecí stanice Iron Reagan. Z hlediska délky skladeb absolutní protipól Electric Wizard. Energické podání minutových položek odsýpalo jako mouka z děravého pytle a vůbec mi nevadilo, že je to spíš HC/punk než metal, tudíž styl, o který běžně ani nezavadím. Prostě jsem se napíchnul a nechal si dobít baterky. Díky tomu jsem ještě nesložil zbraně a vyrazil se krátce podívat na exhumované Hellhammer (s právně nezbytným přídomkem Triumph of Death), v jejichž čele vypouštěl své pověstné ugh! Tom G. Warrior. Pokročilá hodina se už podepsala na počtu (a stavu) přihlížejících, historický thrash black ale dokázal dav rozhýbat. Snad jen kromě těch, kteří nehnutě slintali nad basačkou Miou.

Sobota 10. srpna

Při ranním posezení u snídaně s pěnou jsme s kolegou Sorghem sledovali, jak se do areálu hrnou skupinky lidí s rolemi toaletního papíru a různými WC doplňky. Jelikož nikdo z nich nedisponoval stejnokrojem firmy Toi Toi, dalo se vydedukovat, že svou rubanici brzy rozjedou Gutalax. Nehledě na tunu zábavy, kterou spojení kapely Gutalax a hygienických potřeb v rukou jejich fanoušků jistě vyvolalo (není problém shlédnout na youtube video plující kadiboudy), později to na hlavní třídě vypadalo trochu smutně. Vrstva bordelu působila na dosud špigl nigl fesťáku jako nepříjemné zjevení. Však to také monzun v nejbližších hodinách hezky spláchnul a špindíry potrestal. Ještě před deštěm jsem pozoroval snahy španělských Altarage, kteří mě lákali označením chaotic death metal na nevšední věc. Jenže z toho byla jen show dominantního šroťáku a nadmíru zboosterovaných kytar bez záchytných bodů. Přitom jsem neměl pocit, že pod povrchem se děje něco zásadního. V kápích a za punčoškami anonymizovaní Altarage zanechali vlažný dojem.

Už včera jsem pošilhával po programu Horror Cinema a protože bezprostředně po Altarage jsem cítil trochu volnosti, zvolili jsme s kamarádem snímek Anthropophagus z roku 1980. Béčkové horory jsou symbolem pokleslé zábavy, která s určitým nadhledem skýtá netušené možnosti vnímání. Film Anthropophagus to splnil do puntíku. Režisér by možná nebyl nadšen ze salv smíchu v nejnechutnějších pasážích filmu, ale vzhledem k jeho rozsáhlé a barvité filmografii bych se ani nedivil opaku. Takovou koncentraci žánrových klišé lze nalézt snad jen na albech Sabaton, jen s tím rozdílem, že tohle bych si dal klidně ještě jednou.

Návrat k muzice mi zprostředkovali Exumer. Jak jinak thrash staré školy, ovšem výjimečný v tom, že je v Česku údajně poprvé naživo. Exumer mají kořeny v osmdesátých letech, ale stejně jako mnoho žánrových kolegů měli několikaletý výpadek v době, kdy thrash neměl ve světě dostatečné zastání. Na jaře jim vyšla deska Hostile Defiance, z níž zahráli titulní skladbu. Útočný, suše drhnoucí thrash metal se štěkavým vokálem zde neslyším poprvé, ale nejsem proti. Minimální vývoj stylu byl poznat při srovnání novinkové skladby se starou flákotou Possessed by Fire, nevšiml jsem si však nikoho, komu by to vadilo. Mně už vůbec ne.

V neutuchajícím dešti jsem pak pozoroval all star sestavu Vltimas, v níž soustředěně riffoval Blasphemer, svou bicí soupravu na šroubky rozebíral Flo Mounier a bezedné ego rozhazoval kovboj David Vincent. Plus pomocníci naživo, které neznám. Vincent opravdu vystupoval jako ten nejposlednější týpek do nepohody, ale co naplat, když to bylo všechno tak dobré. Určitě jeden z nejlepších koncertů tohoto ročníku. Barvitá hudba v čitelném zvukovém balení a řádně nakopnutá famózním Mounierem. Až mě mrzely prošustrované minuty ze začátku a nevyhnutelný konec. Dal bych si víc.

Animals as Leaders jsem objevil na prvním albu, pak se naše cesty rozešly a teď se mi ani nechce věřit, že mají na svědomí další tři desky. Fixovaný na debut jsem ostražitě sledoval neskutečné počínání instrumentální trojice mimozemských tvorů, pro které je rovný rytmus jen dávná a mlhavá ozvěna mladické naivity. Rekord v počtu strun na osobu byl dozajista pokořen, stejně tak v míře soustředěnosti a pohybového spoření. Animals as Leaders bezpochyby dávno překročili hranice prog metalu a djentu. Na přímočarý debut ale nakonec také došla řada a v několika kapitolách jsem zavzpomínal, jak jsem byl před lety z té nahrávky úplně paf.

Hned po Animals as Leaders měli přijít na řadu Anaal Nathrakh, ale něco se jim zadrhlo na cestě, tak pořadatelé vymysleli přehození s nočními Combichrist. Skočný industrial metal měl po půl druhé ráno v posledním vzepětí rozproudit zředěnou krev vyčerpaných fans, takhle došlo na vitamínovou nálož o fous dřív. Zafungovala skvěle, Combichrist v čele se zpěvákem Andym LaPleguem cílevědomě útočili chytlavostí a tanečními rytmy na konečky nervů pohybového ústrojí. Nešlo si vybavit paralely s Rammstein nebo s albem Animatronic od… ale vždyť vy víte.

Po Combichrist jsem se chtěl přesunout k Obscure stage, jenže místo rychlého tempa směrem k Ved Buens Ende to byl boj s blátem, kterým jít svižně prostě nende. Déšť nicméně ustával a protože jsem první část koncertu norských avantgardistů ještě pozoroval z venku, společně s ostatními jsem měl možnost sledovat duhu jako kráva. Dělali jsme si srandu, že na konci duhy se norsky řekne Ved Buens Ende. Takže jistě chápete, jak mi spadla brada, když jsem zjistil, že Ved Buens Ende norsky kurva fakt znamená na konci duhy. Vicotnikovi to prostě vyšlo náramně. A hudebně taky. Zvukově velmi vyrovnané a čitelné vystoupení, ty podivné melodie a zvláštní zpěvy, s každým songem jsem se posouval dopředu. Laskomina. I toto patřilo mezi to nejlepší na festivalu.

Mým velkým přáním bylo vidět Antaeus na Octagonu, leč nedopadlo to dobře. Opět tragický nátřesk na nedostatečném prostoru a ještě horší zvukové podmínky. Bubeníkova sypačka byla rychlá a razantní, jenže umlátila vše včetně neidentifikovatelného roje včel, takže jsem se pakoval. Útěchou byli němečtí Tankard. Ti si drží image pivních mozolů, ale byl by to omyl, kdyby si někdo myslel, že k práci přistupují fušérsky. Tankard pálili ostrými, jejich thrash měl šmrnc a jaderný potenciál. Skladby jako Zombie Attack nebo Rest in Bier patřily k vrcholům. A když nás všechny zpěvák Gerre poslal pro pivo, že oni mezitím zahrají baladu, spustili našlapanou Rectifier a publikum měli v hrsti.

Festival pomalu vrcholil, nyní přišla řada na hodinku patologie v podání Carcass. Chirurgická preciznost brala dech, stejně jako nasazení, kterým Carcass sypali jeden song za druhým. Na začátku nádech a jízda až do konce. Exhume to Consume, No Love Lost, Carnal Forge atd. Nemělo to chybu. Po nich jsem si naspořil nějaké síly na americké Midnight, kteří hrají divočejší heavy metal s obstarožním skřehotem. Popravdě nic originálního, ale poslední deska Sweet Death and Ecstasy mě docela baví, tak jsem tento retro spolek zkusil i naživo. Na výtky nebyl prostor, překvapil mě zvuk, kdy jsem dokázal kdykoli rozeznat kytarovou i basovou linku. Vokál byl krapet monotónní, ale jako umělecký záměr proč ne. Pobavila mě image kapely. Černé kápě a punčochy přes obličej, to už tu bylo dopoledne u Altarage a před chvíli u Mgly. Nějak se nám to tu přemnožilo.

Na velké finále jsem se třepal jako ratlík, ale taky už jsem toho měl plné kecky. Funeral doom na závěr festivalu je masochismus, který už má náběh na tradici. Pamatuji si poslední tažení Esoteric, letos to jsou Shape of Despair. Odolných vytrvalců ve dvě ráno už nebylo mnoho, každý měl svůj prostor. Pohřební nádhera se rozjela okouzlujícím opusem Reaching the Innermost, který mě rozebral na atomy a sebral jsem se až na konci. Předepsaných 40 minut uteklo neskutečně rychle, vůbec se mi nechtělo odcházet. Blátivou cestou jsem vrátil kelímek, utratil poslední kačky za nášivky a padl do stanu jako mrtvola.

Odjezd se konal díky Sorghově ochotě a mobilitě už časně ráno, ještě když mi v hlavě zněly poslední ozvěny funusu Shape of Despair. A když jsem se vyplázl v jedenáct dopo doma na pohovce, na okamžik jsem zapochyboval, jestli se Brutal vůbec uskutečnil. Tak rychle to uteklo. A to se děje jen u těch událostí, které mají hladký průběh a hodně sil na čepu.

První díl k přečtení zde.

Redaktorům byla udělena novinářská akreditace pořadatelem.