Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Má aktuální návštěva byla bohužel pouze dvoudenní, přesto se vám pokusím co nejlepším způsobem popsat, zda jsou Colours ve formě či nikoli. A jelikož Echoes dle mého názoru už zdaleka nejsou jen kytarově orientovaný zin, mohla by určitá doporučení obohatit progresivní ucha nejednoho čitatele.

Tak především, Barvy jsou festivalem často zcela neznámých interpretů z celého světa a mnoho nečekaných vrcholů festivalu už jsem si užil při zcela neznámých skupinách. Rád vzpomínám na Afričany Mokoomba ze Zimbabwe s jejich odzbrojujícím afro-beatem nebo na Hazmat Modine, hrající blues s takovou vervou, až jsem málem protančil mokasíny. Ale to byly minulé ročníky, tento současný sliboval více důrazu na rockovou hudbu a na první čistě elektronické spolky. A to všechno v poměrně velkých jménech.

Areál festivalu, víceméně klasický pohled

Program pro mě začal spojením balkánské dechovky a jedné z tanečních ikon, proslulé v rajcovním spojení world music a divokých beatů. Dechovek jsem naživo shlédl už opravdu hodně (jak balkánské, tak třeba belgicko-francouzské) a musím uznat, že experimentování s novým výrazem tradičních Transglobal Underground (věhlasných i díky tomu, že s nimi začínala Natacha Atlas) je v něčem zajímavé. Hodinové vystoupení obsahovalo vokální duety obou hlavních pěvců, poměrně netradiční remix s dechovými nástroji Temple Head (asi nejznámější skladba od Transglobal). Celkový dojem byl sice kladný, ale nijak dech beroucí. Spojení obou skupin je naživo občasně příjemné, občasně utahané a nemá zabijácký drive a strhující energii jako třeba Fanfara Ciocarlia (nejrychlejší dechovka světa). Elektroniky pomálu, jinak excelentní hráčka na sitar zanikala do zhruba poloviny vystoupení, než jí dali konečně prostor. Potěšily perkuse, ale to už je prostě očekávaný nadstandard u Transglobal Underground.

Fanfare Tyrana Meets Transglobal Underground

Mladí punkeři The Bots byli návratem do sedmdesátek, kdy špinavý punk s falešným zpěvem ovládal ve své revoltě kdejakou garáž. V dnešní době jim patří palec nahoru za odvahu, za nasazení a za příjemný návrat do časů minulých. Nejspíše proto, že nejsem živoucí pamětník, a hudbu možná nemohu úplně pojmout, přišlo mi vystoupení poměrně šílené. Jen kytara a bicí. Bicmen měl řepu jako právě rozkvetlý květák a frázujícímu kytaristovi pískal nástroj, dokud jej nezkrotil ještě větším řevem. Skladby krátké, nijak zapamatovatelné, ostatně jako celý zbytek vystoupení. Nejspíše mi prostě chybí léta, abych tohle mohl docenit.

The Bots

Na hlavní hvězdu festivalu byl kotel okolo 20 000 lidí. To byl asi jednak rekord prvního dne a druhak docela opruz pro ty z nás, co si to chtěli nějak užít. Výhodou Colours je jejich pověst, velikost, rozpočet a jméno. Takže si mohou dovolit pozvat i ty z větších skupin, co sem jinak moc nejezdí a udělat jim tu (doufám) příjemnou zastávku na turné. Sigur Rós sem přijeli s novou deskou Kveikur, která se zdá být syrovým návratem do hromového rocku (kdosi to tu prý recenzoval). Skupina své vystoupení pojala víceméně retrospektivně, a zahrála víceméně všechno provařené (chcete-li singlové), co má za sebou. Dvanáctičlenný ansábl dle mého posouzení předvedl jednu z nejlepších show, jakou dnešní rocková kapela může svým divákům nabídnout. Strhující, intenzivní, podmanivou. Svou hudební řeč doprovázejí obrovskou projekcí, roztaženou za jejich zády, to vše ve vysokém rozlišení a speciálně pro živá vystoupení (takže neuvidíte jen záběry z klipů ale i něco navíc). Jónsiho smyčec jezdící po strunách kytary je záležitost svérázná, tvoří prakticky polovinu zvukové hradby skupiny. Jeho hlas pak prostě pozvolna proniká vším okolo. Naživo skutečně silný a trochu nezařaditelný. Industriálem načichlé skladby z Kveikur protkávaly ty jemnější z Valtari, z Takk nebo z Með suð í eyrum við spilum endalaust. Celý koncert byl ukončen „Závorkami“ – tedy jednou z nejepičtějších skladeb, jakou tito hoši mají, Untitled 8 (kdo nezná, nechť pozná). Koncert překrásný, lidí mraky. Jediným negativem je fakt, že na Colours jezdí teenageři, co si nutně potřebují všechno důležitě nedůležité sdělit právě v čase vystoupení. Nejlepší jsou poskakující dívenky, které se při první skladbě ptají, na co že to jdou a že tuhle skladbu znají a že je v nějaké jiné verzi. Přeřvávání koncertu v hádkách o to, s kým si dali pivo a čí kamarád viděl tohle či ono naživo. Pak prostě utíkám, nadávám a má to sprostý efekt: uteču jen k další partě hlučícího mládí v rozpuku. S tím samo sebou musím počítat, když jdu na festival s touto kapacitou. Někdy to ale  vadí hodně.

Sigur Rós startují někam do vesmíru

Přes okolnostmi narušený zážitek z hudby Islandu odcházím spát a těším se na druhý den. Nejsem na Tata Bojs, které baští právě přesně tahle ukřičená generace. Pomalu pronikám do nitra Ostravy, dozvídám se, že místní doprava OPĚT nepočítá s návštěvníky festivalu a tramvaje jezdí jednou za hodinu. Úsměvné, leč tradiční. Samosebou to otravuje jak Ostraváky, tak festivalové návštěvníky.

Druhý den si užívám Pipes and Pints a uznávám, že jim to prostě šlape. Jejich profil nám tady někde lítá na stránkách, takže se více rozepisovat není třeba. Snad jen, že živě jsou neskutečně energičtí a že se divím, že překrásné dudy tohle mávání ze strany na stranu ještě dávají. Rozhodně zahraniční projev (tedy potřebná sebejistota a show), hodně vzdálený většině českých kapel (ale svítá). Upřímně i přesto se mi jejich vystoupení po cca 5-ti skladbách slilo v jeden podobný rytmus a usoudil jsem, že tohle je potřeba asi vychutnat jen se žejdlíkem piva.

Pipes and Pints

Poměrně velkým překvapením asi nejen pro mě byl beatboxer DubFX. Ten si vystačil sám se sebou a rozjel nekompromisní beaty pouze za pomoci svých úst, které velice přesně sesmyčkoval dohromady, aby vrstvením na sebe dokázal prakticky na počkání zhotovit kompletní taneční podkres. Do toho zpíval (uznávám, že jeho hlas je úžasný), rapoval a pronášel věty, které smyčkoval do rytmů a podkresů. Na to, že vystupoval okolo páté odpolední, kdy do lidí především pralo slunce, přilákal k hlavní stage dobrých deset tisíc lidí. Tuhle improvizaci umí předvádět v rodné Austrálii na ulici, stačí si vyhledat jeho performance na YouTube. Na mě příliš rapové, přestože jsem si tohle poměrně užíval.

DubFx

To Russkaja (nikoli Ruská produkce, jak by mohl název svádět) předvedla, že spojení Putinova folklóru s rakouským skáčkem prostě funguje. Viděl jsem tyto bohatýry podruhé naživo a opět perfektní. Pánové slintali na houslistku, dámy zaplétaly dready v rytmu kozáčka.

Russkaja

Jedna z dalších hvězd ale už byla skoro na scéně a tak nebylo proč otálet. Asaf Avidan byl v příjemném rozpoložení, popíjel whisky (popíchl popíječe festivalového piva, že je to trochu klišé, dá se popíjet i něco krapet jiného) a vlastně ji popíjel i zbytek tlupy. Hlas načichlý tragédií, číro připalovalo slunce a fotografům se leskly kulky na optikách (fakt). Avidan sténal, běhal po podiu jako cvok, zpíval i v leže s nohama nahoře. Zaznělo víceméně vše, co zaznít mělo (i provařená houpačka od The Mojos). Tady moc nebylo co řešit, jeho hlas ovládl areál a ti, kdo na něj čekali, museli být naprosto spokojeni.

Asaf Avidan

Má poslední zastávka bude u Bonobo. Tento downtempový projekt ze stáje Ninja Tune byl naživo velkým lákadlem pro většinu publika, což mělo negativní vliv na přervaný kotel pod podiem. Tady si dovolím tvrdit, že by jim hlavní stage slušela podstatně víc. Bonobo projel všechny zásadní věci ze své diskografie, svůj prostor dostala i nová deska The North Borders. Skutečně velmi příjemná byla živá rytmika (Simon hrál na basu), propojená s rafinovanou elektronikou, do které se Bonobo postupně dostával přes všechna svá alba. V The North Borders vidím vrcholné dílo jeho tvorby, naživo podpořené zpěvačkou s – jak jinak – sametovým hlasem (od Bonobo už vzešlo nejedno velké jméno, jako například Anomie Belle).

Bonobo

Report uzavřu menším zhodnocením úrovně festivalu a možná i zamyšlením. Areál je už druhým rokem indrustriální, Vítkovice jsou nesmírně atraktivní místo. Pořadatelé si s tímto areálem minulý rok ještě nevěděli moc rady a celé mi to přišlo takové narychlo uspořádané a nevychytané. Tento rok chválím, a to silně. Ačkoli mouchy zůstaly (ale který festival je nemá), jmenovitě málo záchodů (a jejich ne úplně dobré rozmístění), málo pitné vody nebo pro mě poněkud zvláštně vyřešené rezervace do Gongu (nemíním si předplácet místo ještě před začátkem festivalu, navíc za těžké peníze – dvojici to vedle lístku na festival může stát až okolo 500 – 600 korun navíc). Extrémně rušivý je nešťastný stan Tanec pro život, který svou „hyperprodukcí“ v duchu tanečního mainstreamu ruší probíhající koncerty na hlavní stage. Stanové městečko nehodnostím, protože v něm nespím (a raději už nikdy nebudu - poslouchat přes tenkou stěnu stanu "punkovou" dvojici, jak řeší svůj sexulání život do pěti do rána, tak to už skutečně nikdy víc).

Chválím jídlo a pití. Pivo jsem tento rok poprvé vynechal úplně (Radegast mi nikdy nechutnal a trendová pšenka Fénix mi stačila jednou). Čajové stánky a nakopáváky, kterým kafe nemůže konkurovat ani vzdáleně, potěšily. Vegetariánské stánky, jako byla Govinda, jsou pak perfektní alternativou pro stravu, po které nejde za hodinu všechno spodem ven. Barvy víceméně sází na každoročně se opakující stánky, občasně prohozené za nové. Nic extra zdravého, ve všudypřítomném prachu (v tomto roce opravdu hodně prachu) to ale stejně vyjde trochu nastejno. Barvy tento rok oslavily 33 000 návštěvníků a já si kladu otázku, zda už to není trochu moc. Prozatím to snáším ale mamutí rozměry by mi v budoucnu neseděly a myslím, že bych nebyl sám, kdo by prostě přestal jezdit díky množství lidí. Velký festival zaplatí velká jména, ale pro mě je to především festival těch menších jmen, která často neznám a překvapí mě. Tento rok jsem byl sice jenom dva dny, ale žádné menší jméno jsem neviděl. World music ubývá, což se mi sice nelíbí, ale každý ročník sází na jiné složení skupin. Stále je na co se dívat.

Nakonec zbývá festival pochválit. Stále je na co se těšit a pro mě už mnoho let neexistuje jiná letní festivalová událost, která by se byť jen vzdáleně přiblížila kvalitativnímu hudebnímu složení tohoto festivalu.