Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Letní festivaly bzučí éterem, trávníky trpí pod neprodyšnou celtou a ubodáni stanovými kolíky nesměle polykají nejedno rozlité pivo. To já jsem fajnovka a na spoustu festivalů seru, a když už někam jedu, tak stan netahám. Zkrátka se lépe cítím v tmavém mnohdy vydýchaném klubu, než pod open air střechou. Myslete si, co chcete, je to prostě tak. Nicméně přesto přináším alespoň částečné svědectví o tom, kterak letos dopadl Enter The Eternal Fire fest ve Volyni. Ten se totiž konal po páté a nabídl vskutku zajímavou soupisku. Tak vzhůru na to.

Program začal už v pátek, kdy se na podiu prostřídalo sedmero kapel. Jenže já, jakožto poctivý pracující a majitel náležitě rozvržených dovolených, jsem nebyl schopen se z práce vykopat dříve, než s úderem páté hodiny. V pozdním odpoledni jsem nastartoval svůj vůz a za dvě hodiny večeřel u tchýně, kde hořekuji nad tím, že do Volyně to mám ještě hodinu cesty. Tam bych dorazil cca kolem desáté večer, uzřel tři poslední kapely a zase usedal za volant. To proto, že jsem neměl v plánu nocovat v areálu i nejbližším okolí a druhý den do dvou odpoledne lelkovat po Volyni. Proto nakonec volím zbabělý manévr a se ženou trávím večer v Sušickém pivovaru. Do prosluněného areálu prvorepublikového koupaliště vcházím až během tónů první kapely následujícího dne.

Dark Angels mě svou melodikou lákají už z dálky. Vozidlo zanechávám u nádraží, neb vím, že zde je místo vždycky a procházka do areálu není nikterak dlouhá. Po vstupním odbavení se de facto ihned za branou střetávám s redakčním kolegou Sarapisem a trávím v této části areálu první část programu. Ostatně je odtud dobrý výhled, zvuk je tu taky v pořádku a ještě k tomu vypadám důležitě, protože postávám u kapelního merče coby příležitostný prodejce (pro zajímavost se jednalo o Depths Above). Ptáte se, proč ty kecy okolo, když tu mám plkat o Dark Angels? Ptáte se správně, to proto, že jsem jejich set nijak výrazně nevnímal a viděl jen poslední dva/tři songy, takže nemůžu sloužit.

Murder už jsem před časem viděl v Plzni, takže jistá očekávání tu byla. Tahle banda kolem několika Srbů a Honzy Kapáka dává tušit, že možná přijde i Kozeljnik. A to se také stalo. Kapela jede hodně na krev, je tam moc agrese, je tam velká živelnost a divokost a taky patřičná nepříčetnost zakukleného pěvce. Jenže pod slunným žárem v otevřeném prostranství to nevyznívá tolik, jako když se hladíte lokty v klubu. Nicméně set to byl perfektní a věřím, že naplno rozproudil hudební nadšení tohoto dne.

Desire For Sorrow uhánějí kupředu. Za svou existenci, kdy si je pamatuji od jejich první desítky koncertů v poplivaných pražských klubech, které dnes třeba už ani neexistují (Exit-us), urazili velký kus cesty a našli výraz, který je jim blízký. Už to psala asi miliarda lidí, ale jejich zvuk je hodně podobný tomu od kolébky špíny, či Graveworm a dalším podobně melodickým blackers. S překvapením sobě vlastním můžu tvrdit, že mě to chvílema celkem chytlo, takhle pěkně live, sluníčko, pivko... Prostě v tenhle okamžik bylo vše na svém místě a vlastně jsem neměl jedinou výtku. Kapela šlape, to co dělá, dělá velmi dobře a tak jim to přejme. Doma se jim asi věnovat nebudu, ale to není vlastně ani jejich vina. Na druhou stranu jsem celkem rád, že upustili od rudých praporů a podobných pódiových rekvizit, takhle se pak člověk soustředí víc na muziku a ne na kýč.

Bound To Prevail jsou Malťané, jejichž na oko zajímavější krajané vystupovali den předtím (Martyrium). Bez rozmyslu rozpálili moderní death metal, který byl hodně tlačen na sílu a nějak mě nedokázal zaujmout. Sice všechno bylo tam, kde být asi má, ale ten způsob tvrdosti mi přišel hodně naivní. Když to srovnám s death metalem, který jsem před pár dny uzřel v Praze…, rozdíly snad netřeba popisovat. Ale jinak fajn, žádné vyloženě iritující prvky, jen se to jednoduše míjelo s vkusem. Evidentně banda přijela společně s tlupou kolem divy Mikaely, která se nebála ukázat poslední trendy maltské latexové scény pro letní horké dny. Pokoukání pěkné, ale doma by mohlo být zle.

Hidden Intent jsou z Austrálie, odkud nám přivezli tradiční thrash. Prvním songem byl cover Orion od Metallicy, to zřejmě proto, že hodlali touto strategií nalákat fanoušky blíže k podiu, o což se ještě staral kytarista, který seběhl z podia do vzdálenějšího davu mezi občerstvením a vyzval přítomné k účasti pod podiem. Chvíli mě to i bavilo, ale nakonec tenhle thrash metal brzy omrzel a taky jsem měl plné ruce práce s přehrabáváním nabídky Magick Disk Musick a Monster Nation, takže jsem ty klokany ani moc nesledoval.

Nervochaos byli zase z Brazílie a na tomto místě bych rád vypíchl to, kterak byl festival vskutku mezinárodní a proložený kapelami z opravdu zajímavých koutů světa. Tihle pánové už mají za sebou přes dvacet let fungování kapely, která pilně nahrává, čímž o sobě dává průběžně patřičně vědět. Byl to death metal, který mi celkem sedl. Dokonce jsem i uvažoval o koupi nějakého toho zajímavého kousku do sbírky, ale už jsem byl o dva tisíce chudší u sympatických tuzemských prodejců. Nicméně dojem zanechali pozitivní. Nápaditý death metal s pár zajímavými momenty i s těmi trochu jalovými. Mohu povrchně říct, že to byl lepší průměr, čímž bych si to nerozházel ani na jedné straně barikády, ale někdy to tak prostě je a tohle byl ten typický příklad.

Stíny Plamenů už jsem nějaký čas neviděl a tak jsem vklouzl do hlubšího nitra jakéhosi kotle (ono se celkově moc nedivočelo). Odtud jsem si báječně užíval skvělé blackové riffy a divoké kanalizační historky, které Morbivod sypal z hrdla s takovou kadencí, že jsem se až divil, že se nezaškobrtl. Inu, praxe. Hrálo se Lesk mrtvých požárů, Ústřední hřbitov, Litinový teror, Tajný plán (tuším-li správně) nebo třeba skladba, při které jediné bylo povoleno se zasmát – Flexibilní stoka. Samozřejmě ještě něco k tomu, ale tohle mi utkvělo (snad dobře) v paměti. Tenhle set jsem si báječně užil. Stíny mám hodně rád a kombinace kvalitního humoru a řezavého blacku je mi rovněž vlastní. Tohle nemělo chybičku.

Ultra-Violence z Itálie jsem někde prokecal, protože si z nich nevybavuji nic navíc, než že hráli klasický thrash metal. Jo, už vím! Po letech jsem potkal kamaráda Aleše i s celou jeho fajn rodinkou, takže jsme chvíli povídali v ústraní v jeho stanovém orlím hnízdě. Z kapely jsem tedy mnoho neviděl.

Aeternus jest pojem, který ne každý ocení. Já se na ně těšil velice a byli jedním z největších lákadel letošní soupisky. Už jen fakt, že tohle byl zcela exkluzivní koncert norské legendy. Žádné stažení z tour, ale letenka – bus – Volyně. Třeba vás nemusí studiově tahle kapela úplně brát, ale věřte, že naživo to klape výtečně. Průsečík blacku a deathu s vynikajícím vokálem démonického charakteru. Toto vystoupení mělo jedinečnou atmosféru, sice to nebylo kdovíjaký zlo, ale ty melodie a správný ráz jednoduše makaly na sto procent. Těžko se to přenáší ve slova, ale já byl spokojen.

Enthroned si zase zajeli zadovádět z Belgie. Opět bez nějaké štace a návazné šňůry. V tomhle bodě si pořadatelů hodně cením a chválím, chválím, chválím. Ovšem syrový black kapely mi ten večer nějak nesedl. Zvuk se možná chvíli hledal, aby se později ustálil, ale to by nebylo to nejhorší. Zkrátka mi to přišlo nějaké polovičaté, že tomu zkrátka ještě něco chybí. Ale co? Všechno jelo skvěle, kapela očividně nic neodbývala, jen mě to nevzalo tolik, jako když si doma pouštím zejména druhou polovinu jejich diskografie (míněno od roku 2004). Ale co, to byl jen můj nejapný pocit, který vůbec nemusí reflektovat skutečnost, že to byl parádní koncert. Asi to bylo tím, že už na mě padala únava a vidina nočního cestování za volantem.

Depths Above jsem prostě nemohl nechat ladem. Od zvukovky stojím opřený o bariéru v první lajně a hypnotizuji podium. Po malé chvíli hypnotizují oni mně a to za pomocí výtečného blacku s patřičnou dávkou okultní nálady. Pánové v mezinárodním složení přehrávají kompletní debutové dílo Ex Nihilo a do tmy areálu vypouštějí opravdu zvláštní a vzácnou sílu. Střídají se tu rychlejší pasáže i s těmi komplikovanějšími. Vítězí The Descent se svou basovou linkou v úvodu, kde to prostě hrne krev do hlavy. Závěrečná Ex Nihilo s patřičně masivním zakončením rovněž nenechává mysl usnout. Po celou dobu se něco děje a je co sledovat. Když pak banda dohrála, tak se alespoň od té hrstky přeživších dočkala upřímného potlesku a od jedné dvojice vytrvalců jsem i dokonce zaslechl, že jde prý o „best band on festival“. I mě to hřeje, protože tohle je muzika, která mě fakt baví.

V čase 02.09 vyjíždím od nádraží a před třetí parkuji na chalupě u rodičů, kam zcela vysílen ulehám k okamžitému spánku. V sobě trávím skvělé pocity z tohoto velmi povedeného festivalu. Sám sobě si nadávám, že nenavštěvuji pravidelně všechny ročníky a všechny dny, jenže jsou věci, které zkrátka ovlivnit nelze. Musím velice smeknout před odvahou a ochotou dovézt do Volyně exkluzivní sety zahraničních kapel, které mohou být v žánru legendami. Hořkou pravdou je, že ne každý účastník toto ocení, že... Například, když jsme s kámošem z Kašperek odnášeli gramodesky do vozů, tak jsme potkali jednoho bigbíťáka, který si to štrádoval z areálu pryč, že je prý ve Čkyni pouť a hrajou tam Labyrint z Vacova, což je klasika. Inu, proč nedat přednost zábavové kapele z vedlejší vesnice, která hraje po okolí co měsíc, před jedinečnou soupiskou unikátních a kvalitních kapel z celého světa. Je to sranda někdy. Do budoucna se hodlám s návštěvností polepšit, sice vím prd, kterak to nakonec vyjde, ale jak říká u nás v práci obchoďák - slibem nezarmoutíš.