Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nemá smysl okecávat prostředí akce, protože to bylo jako vždy pohodlné. Pěkné počasí, dobrý zvuk, slušný výběr hudebních suvenýrů, výtečná sestava na podiu a něco dobrého na čepu i k zakousnutí. Přejděme proto rovnou k samotným kapelám.

Můj vpád do areálu nastal ve chvíli, kdy už měla první kapela své odehráno. A tak se opět stalo, že mi Mallephyr utekli, ačkoliv se na ně v poslední době celkem zaměřuji, neb ke mne doléhá nezávisle na sobě různá chvála a uznání. Tak snad za pár dní ve Volyni nebo na podzim v Plzni to už vyjde.

Bandu Necrotic Flesh jsem z poloviny prokecal s jedním známým, kterého jsem dobrý rok neviděl. A když jsem se soustředil na polovinu druhou, tak se na rovinu přiznám, že mi to přišlo takové nic neříkající. Nasazení dobré, nápady by byly, ale zážitek nějak vyšuměl z hlavy. Prosté a obyčejné, čímž nechci říct, že špatné a odpudivé. Prostě tomu chybělo něco, díky čemu bych si je lépe zapamatoval.

Hellocaustor nasadil svoji typickou obhroublou podobu thrash metalu a po stále stejném, předlouhém intru (už se mi začíná protivit) spustili svou typickou staroškolskýou představu o tomto žánru. Nadávali fandům, nadávali v textech i jiným sektorům a vcelku obstojně drhli divoký thrash. Tahle kapela jede zažitý standard vlastně od svých začátků a nikterak se v něm neposouvá. Jednoduše k tomu asi není důvod. A tak lze opět jmenovat, že fláky jako Thrash Till Death, Příchod kosmického zla, Vražda nebo tradiční cover Tormentor mají úspěch a patřičnou sílu.

Na koho jsem se ale obzvláště těšil, byla Armada. Nekompromisní drtiči tvrdého death metalu zastupující vzdálené Mexiko. Hoši jednoduše přijeli, odehráli svižný set, dali pár pivek a panáků, rovněž několik fotek s fanoušky a zase zmizeli ve žluté dodávce vstříc dalším koncertům, které mají pro letošní léto v Evropě nachystané. Nutné říct, že to co hrají, jim zobu z ruky zcela automaticky. Baví mne tenhle zlej death, kterej občas sklouzne k trochu techničtějšímu vyznění a sem tam nezapomene patřičně zagrindovat. Nasazení, které kapela má, je obdivuhodné a leckteré deathové spolky naší země by se mohly učit ... ale to už opakuju věty, které jsem na jejich adresu vyřkl již několikrát. Armada prostě umí a kladný vztah k ČR dávají najevo i několika naučenými hláškami, z nichž nejlépe vyslovují „pivo píčo“. Copak je to kluci z Inferna naučili…

Svartgren jsem do tohoto momentu neznal. O to více jsem byl potěšen, jelikož jsem objevil black metalovou smečku, která přesně lahodí mému vkusu. Sice škoda, že jde prakticky jen o duo, které právě naživo postrádá ostatní hráče a tím pádem je koncert takový polovičatý. Ovšem hudba, kterou oba pánové produkují, dokáže pěkně chytit za flígr a zamávat. Je to typicky srbská práce s hromadou riffů, výborným frázováním a celkově to prostě odsýpá tak, že se člověk nenudí. Ačkoliv byl pohled na podium de facto nijaký, hudba z něj se linoucí byla o poznání záživnější. A to se počítá.

Naproti tomu Blutsturm hráli sice v bohaté sestavě, ale jejich pojetí black metalu mi přišlo takové až příliš klasické. Ne, že by to bylo špatně, ale jednoduše nastávaly momenty, kdy jsem sám sebe přistihl, že vlastně vůbec nevnímám. Hrubý black jim celkem šel od ruky, jenže postrádal nějakou jiskru, obměnu, závan čehosi novějšího. Naproti tomu mi sedl song, který byl zjevně coverem (originál bohužel neznám), ten totiž dokázal pod podium nalákat opravdu velký počet fanoušků, kteří jej hromadně odzpívali. Co mi však přišlo komické až tristní, byla situace, kdy jeden ze songů obsahoval intro v podobě slavného německého pochodu „Pruská sláva“, na což jeden z fanoušků reagoval zvednutím pravice. Možná by měl zapátrat v historickém původu skladby, která s druhou světovou válkou nemá společného vůbec nic.

Teď přišel na řadu trojlístek největších hvězd celého dne. Prvním z nich byla nepsaná tradice posledních ročníků EHF – Sekhmet. Ti představili nového zpěváka, který na mne nepůsobil dostatečně přesvědčivě a oddaně, jako byl Lord Aegir. Nicméně kapela měla jednoznačně nejbohatší show, při které se podařilo podřezat Ježíše, oběsit katolíka a málem podpálit podium nepřeberným množstvím ohňových plivanců. Zároveň slušně házeli do lidí ostřílené fláky napříč tvorbou, slovy: od Pomsty pekelných legií až ke klipovce Daath. Spokojenost se tedy dostavila.

Na co jsem byl spíše zvědavý, než že bych se vyloženě těšil, byli němečtí pamětníci Eminenz. Možná že je neznáte, možná že jo, ale považuji za dobré se po nich podívat. Doporučuji desku Heretic, kterou jsem si oblíbil z jejich tvorby nejvíce. Pokud se ptáte, proč byste se měli pídit zrovna po někom takovém, tak kromě solidního rozšíření obzorů určitě půjde u lákadlo v podobě historického faktu, že Eminenz dělali předskokana současné legendě žánru Mayhem během jejich nejkultovnějšího vystoupení Live In Leipzig. Živě mne však jejich potemnělý klávesový black víceméně nudil a vcelku netrpělivě jsem vyhledával konec setu. Ostatně už v tuto chvíli šlo o hodinový skluz oproti programu. Eminenz však sázeli jednu pecku za druhou, střídali tempo, náladu, ke konci dokonce zapálili obrovský pentagram, čímž si po delší čas vysloužili pozornost všech očí. Ovšem když dav vylákal přídavek, tak na místo svižné, rychlé vypalovačky nasadili snad čtvrthodinový epos. Trochu přestřel, ale odpuštění se dočkali.

A konečně Infernal War. Jejich aktuální deska Axiom je nekompromisní smršť a věřte mi nebo ne, živě je to snad ještě silnější likvidace. Nezměrnou silou buldozeru hrnuli jeden song za druhým. Agresivita z kapely čišela na kilometry daleko. Neskutečná rychlost a tvrdost. Tohle bylo přesně to, co jsem dlouhou dobu čekal. Těžce vzpomínám, kdy mne dokázala nějaká kapela naživo takhle převálcovat. Opravdu paráda a maximum všeho.

Vzhledem k daleké cestě domů, únavě po peroucím Slunci a báječném setu Infernal War jsem poslední vystupující Propast nechal bez povšimnutí. Dojmy z celého EHF byly už tak dost silné. Takže závěrem snad jen očekávaná věta: za rok opět pod sjezdovkou.