Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tak nám přibyl další věčný festival. Vedle Enter The Eternal Fire a Eternal Hate Fest se na světlo světa vyklubal již druhý ročník Eternal Noise Misery. Znáte-li ještě nějaký, napište jeho jméno do komentářů. Ovšem složení návštěvníků bude z devadesáti devíti procent rozdílné, ačkoliv se všechny týkají surové a úderné muziky. Nyní si povíme o tom, jak se dovádělo v budově Pražanům jistě dobře známé Eternie. Ta totiž skrývá velký potenciál a akce zde konané dostávají zvláštní přidané hodnoty už v podobě prostorů konání. Budova disponuje dvojicí podií, které nemají šanci se vzájemně rušit (jedno je ve sklepení a druhé na půdě, přičemž je odděluje přízemí a dvě nadzemní podlaží) a zároveň tak dovede uspíšit harmonogram, jelikož se dlouho nečeká na zvučení a přípravu podia. Tím jsem se dostal vlastně k tomu, že Eternal Noise Misery využívá kompletní nabídky budovy Eternia/Underdogs, což návštěvník jistě ocení.

Tenhle festival dokázal do jednoho odpoledne (první vystupující začínal v 16.45) nacpat dvanáct kapel. To díky jejich hudebnímu zaměření, které s časem nakládá velmi rychle, což dokládají i slova textu písně od kapely Kulma: „Až budu mít čas, pak budu hrát sludge“. A ještě než přejdeme k povídání o hudebním programu, rád bych upřesnil/urovnal jednu věc – na festival jsem šel především ze dvou důvodů, jednak jsem o něm od kolegů z Fobia zinu slyšel spoustu chvály a jednak mě na soupisce velmi zaujalo jedno jméno. Zbytek kapel jsem prakticky neznal (respektive některé jsem vídal na plakátech, ale poslechovou čest jsem dosud neměl), takže následující dojmy budou čisté, prvotní, bez přípravy předchozích poslechů.

Hned u vstupní brány se setkávám s kamarády, přičemž je jasné, že nuda dnes nebude. Míříme do místnosti s merchandise, kde už svůj bohatý stánek rozbalil Ossie, kterému rozšiřujeme sortiment o tiskoviny, zejména o poslední čtyři výtisky prvního vydání a několikero kusů druhého vydání magazínu Telepatie. Zdá se, že prvních 300 ks je tímto definitivně vyprodáno. Poté si pročísneme vlasy a kontrolujeme jejich stav, neboť na půdě Eternie (stage zvaná rampa dle skateové u-rampy v pozadí) se už chystají lazebníci Kulma.

Kulma byli pro začátek těžcí. Doposud ztuhlá těla přítomných se neměla k tanci, ani po několika výzvách ze strany zpěvačky. Svižný hardcore/punk prořezával vzduch a pozvolna ladil vnitřní receptory hudebního rozpoložení. Braník mi v rukou začal více hořknout a obdobným způsobem přiostřovala i kapela. Krátké a úderné kousky měly potenciál rozdmýchat slušnou rotyku, leč nestalo se. Nicméně kadeře byly správně připraveny k dalším procedurám, které ještě následovaly.

Lycanthropy ve sklepení Underdogs trochu podtrhli typický navlhlý zápach podobných suterénů. Chlad neošetřených kameno-cihlových zdí se podepsal i na zvuku kapely. Její kytara byla totiž zvukově položena kdesi hluboko pod vrstvou zbytku. Ačkoliv se asi v polovině setu podařilo bzučící distorzi o něco lépe vytáhnout, pořád šlo o zvuk, který do svižného grindu moc nepasoval. Zaujala mne však vokální nabídka zpěvákova, který tak střídal asi trojici roztodivných hrdelních poloh, a to bezprostředně po sobě. Se nedivím, že se ani nedokázal příliš otevřít k proslovům mezi písničkami. Jinak všechno sedělo na správných místech, takže nemůžu říct, zda bylo něco vyloženě špatně. Bavil jsem se.

Sedem minut strachu je slovenskou odpovědí na bláznovinu Seven Minutes Of Nausea, alespoň tak jsem si to vyložil. Ovšem zatímco Australani jsou schopni hrát desítky songů během jedné desítky minut, Slováci na to jdou jinak. Byla to souvislá grind-noisová nálož, která vybuchla v prvních vteřinách a po čistých sedm minut šířila detonační účinky po okolí. No… čistých sedm… stopoval jsem to a bylo to asi šest a něco málo vteřin. Nicméně, kapela dokázala zaujmout i velmi svérázným nástrojem, kterým byla dřevorubecká pila, na kterou se hrálo pomocí smyčce. Ihned se mi vybavila scéna z Jirotkova díla Saturnin, kde tento svérázný sluha na příslušný nástroj rovněž hrál (scéna, kterak se vypravěč se svým sluhou zbavují nezvané návštěvy ze svého hausbótu). V každém případě dali vystupující do svých pár minut slávy opravdu vše.

Ancient Emblem se stali jednou ze tří hvězd, které mě ten den opravdu dostaly. Říkal jsem si, že tohle se musí líbit prostě všem. Jednoduše proto, že hrají od každého něco. Tu zaduje chrastivý death, támhle se ozve syrový black, jinde zas lomozí crust a všechno se to v náležitě masivním metalovém kotli tmelí a spojuje, až je výsledek opravdu vydařený. Byly tam jasně zřetelné prvky Darkthrone (cca v období 2003 - 2006), což bylo hodně agresivní období. Možná právě pro ten uhelný odér black metalu jsem si kapelu zapsal. Nechyběl ani punkový feeling, který dostával tělo úspěšně do pohybu. Jé, tohle jsem si fakt užil a doufám, že se pánové ze Španělska ještě někdy v ČR zastaví.

Vorgär začali ničit přítomné zvýšenou hladinou zvuku, respektive zvukař to tak učinil. Tento jev se mi v danou chvíli nehodil do krámu a tak jsem po pár kouscích, které mně ve výsledku ani moc neoslovily, odešel. Možná za to mohly předchozí velmi silné dojmy, možná zmíněná hlasitost, ale jisté je, že na tak velké ploše kapel prostě nejde, aby se mi líbilo všechno. Děkuji za pochopení.

Sick Destroyer zahráli opravdový grindcore se všemi Carcass a Nasum. Takovéhle výplachy mám fakt rád, ale jak se říká, všeho moc škodí (kromě blacku haha). Bavilo mě to asi do poloviny setu, pak už se to začalo svým způsobem opakovat. V každém případě tahle muzika živě prostě funguje a pokud budu mít šanci si je dopřát ještě někdy někde – vyhýbat se nebudu.

Pressor byla skupina, která se potýkala s jakýmisi vodičovými problémy. Basák tam furt šumoval s kabelama, že i zvukař přidal ruku k dílu. Přesto jejich muzika se dokázala obejít i bez hutnění tlustých strun. Ale přece jenom to bylo takové houpavé. Respektive jsem se chvíli bavil, chvíli moc ne a tak to šlo celou dobu, kdy jsem stále přemítal o tom, zda tu zůstat či jít dál (podobnost s coverem The Clash od Hudby Praha čistě náhodná). Ale něco do sebe to mělo, to zas jo. Jenže v hlavě se už mysl těšila na dalšího vystupujícího.

Gospel Of The Future, to jest to jméno, které mne dokázalo vylákat. Aby ne, vždyť jde o kapelu, která svého času zalepila žánrovou díru, kterou tuzemská produkce obcházela (a v podstatě se jí ani moc nevěnuje dodnes). Children Of Chaos jako úvod pro pamětníky a pak už jen novější repetetivní kusy. Monstrozní zvuk a těžký dekl litiny upadl na hlavy přítomných. Bez povšimnutí nesměly být bicí, které svými rozměry podtrhly masivní výraz skupiny. Roztáhlé kompozice a hlubinné dlouhé tóny dokázaly skvěle hýbat s tělem. Uhranutí bylo okamžité. Ještě cca před půl rokem jsem nevěřil, že tuhle bandu uvidím živě. Nyní mám vážně radost z toho, že se pořadatelům tohle povedlo přitáhnout. Zážitek dne!

Repuked sklízeli celkem slušné ovace a i přátelé z Fobie se neostýchali s kladným hodnocením. Já si nějak nebyl jist tím, jestli mě to tak moc baví. Ono to skvěle šlapalo, mělo to správný směr a jejich chrastivý švédský death klouzal dobře. Možná jsem se měl jít podívat blíž (stál jsem na zadních vyvýšených plošinách), ale bál jsem se o své uši, které už občas varují. Nicméně křivého slova říci nemohu. Poctivá práce hrubého deathu ze Skandinávie měla správný výraz a plně účinkovala. Tím se uzavřela horní stage, jelikož čas se vyšplhal na desátou večerní.

Undergang s vyblitým logem budou nejspíš pro mnohé již kultovním pojmem. Já je viděl prvně a hned na kraji se přiznám, že to byla na pomyslných stupních vítězů ta třetí pozice. Ačkoliv svou činnost kapela započala v roce 2008 (jak praví metalové archivy), nabyl jsem dojmu, že rodný list musel ansámbl obdržet o dvacet let dříve. Ta jejich muzika prostě pasovala do těch devadesátkových hnusných death metalů, kdy se to zvracelo do mikrofonů hlava nehlava a tvrdý riff střídal druhý. Chytlavost tu nechyběla, správná řeznická kuráž jakbysmet a všechno zabalené do skvělého zvuku prostě dělalo z koncertu jedinečný dojem. Naprosto skvělý zážitek.

SxOxTxE je prazvláštní zkratkou pro maďarskou grindovou rozvědku. Ta nenechala nic náhodě a hned od kraje pálila jeden rychlopalný song za druhým. Pár se jich vydržet dalo, ale pak už toho grindu, deathu, hardcoreu a dalších podobných odnoží bylo moc. Takže jsem vynechal i posledního interpreta jménem Jano Doe a společně s kolegy odkráčel pryč.

Akci jako takové nelze nic vytknout. Všechno běhalo v uvedených časech zveřejněných rozpisů, žádný kolaps, žádný zádrhel. Možnosti klubu byli rovněž skvělé, ačkoliv se muselo neustále běhat po schodech – mělo to svoje skvělé kouzlo. Všude naprosto pohodlný přístup k baru (v Underdogs dokonce se skvělou nabídkou Poutníka Bitter na čepu), čisté záchody, zejména nahoře v Eternii byla jejich podoba vážně skvělá, což jsem snad ani nečekal. Takže není absolutně žádný důvod ke stížnostem, snad jen pořadatel si posteskl, že očekával vícero platících hlav, jelikož se nedostal z červených čísel. Škoda, snad příště, kdy se jistě opět uvidíme.