Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jak jsem poslední dobou black metal zanedbával, tak aktuálně tento deficit doháním, jak můžu. Nejen při domácím poslechu, ale taky v návštěvách koncertů. Celkem vhod a vlastně vyloženě do rány mi přišel středeční koncert tří black metalem svázaných kapel. Dvě z nich aktuálně jedou svoje tour po Evropě a není jimi nikdo jiný než Francouzi Necrowretch a banda Infernal Execrator ze Singapuru. Toho času byla sestava doplněna o tuzemský support Naurrakar a událost zasazena do doupěte Exit-us.

Nějak se mi nedařilo v internetové pavučině vyhledat program a plán hracích časů. V éteru visela jen kusá informace o začátku v sedm hodin večer. Měl jsem trochu fofr a tak jsem ihned po příchodu z práce vyměnil svršky a zase vesele vykráčel na tramvaj, která mne po pár minutách dovezla přímo před klub. Už podle zvuků připomínajících zkoušku mi bylo jasné, že od sedmi se určitě hrát nebude a myšlenku později utvrdil i počet hlav, které se v klubu pohybovaly. Víc jak polovina byla tvořena kapelami a jejich přáteli. Koupil jsem si zase Braníka (protože prostě nevím, co jiného dělat) a sedl si ke stolu, přičemž jsem po očku sledoval puštěnou stanici Rebel, kde v tu chvíli běžel nějaký pořad zaměřený na tuzemskou rockovou klasiku (Pražský výběr, Stromboli, Plexis…). Do toho se ze spodu linuly tóny osmahlých Infernal Execrator, čímž vznikal zajímavý kontrast. No nic, po nějakém čekání šli zvučit Naurrakar a když se vrátili, aby se mohli patřičně nalíčit, vytušil jsem brzké spuštění večerního programu.

Sešel jsem do nejspodnějšího patra a poslouchal Nokturnal Mortum, kterak z reprobeden válí Valkýru. Už dlouho jsem si tenhle kousek nepouštěl a musím říct, že stále jde o set sakramensky silný song. No nic, po chvilce už přišel čas samotných Naurrakar.

Hned z kraje musím říct, že zvuk se opravdu nepovedl. Bicí a vokál likvidovaly sluchovody, přičemž kytary si člověk takřka domýšlel. Ke konci setu už to bylo lepší nebo jsem si sprostě zvyknul. Ostatně zaslechl jsem po koncertě Agaresovu hlášku, že je to black metal a to je přece bordel. Vlastně má pravdu, tak není co řešit. Skladby Naurrakar už stejně znám téměř zpaměti a tak jsem jen vnímal jak na mě tahle, v současnosti jedna z nejlepších blackovek domácí scény, zapůsobí. Je to pěkná šleha a třeba skladba Epilog lidstva (kterou jsem si velice oblíbil) má velké kouzlo a sílu v živém provedení. Nejinak tomu je i se staršími kousky, ale i s těmi ještě horkými. Nukleární apokalyptická lyrika měla vskutku ničivou sílu. Šlo o báječný set, při kterém se na nic nečekalo a jen se sázel jeden kus za druhým. Škoda zvuku a taky toho, že je to možná i poslední koncert, kde jsem v řadách kapely viděl stát vokalistu Agarese, který aktuálně smečku Naurrakar opouští (možná je za tím vytíženost v Sekhmet). Z toho plyne, že kapela vyhledává nového zpěváka.

Vcelku rychle na to vběhli na podium pro našince exotičtí Infernal Execrator, ale než spustili první song, uběhlo celkem dost minut. Nejdřív měla kapela problém s kytarovými aparáty, později s mikrofony na bicí soupravě. Nějak jsem zádrhel nepochopil a v duchu doufal, že koncert skončí tímhle tempem ještě před půlnocí. Naštěstí to nakonec netrvalo tak dlouho a nepříjemnosti byly vyřešeny. Pak banda spustila první song a bylo vymalováno. Tam, kde předtím kytary chyběly, byly nyní zase výrazné a opačně byly utlumeny zase bicí. No, zažil jsem už horší akce a po nějakém čase jsem si na to prostě zvykl. Na kapelách z těchto exotických krajin je zajímavé to, s jakým nasazením hrají. Jejich hudba je neurvalá a agresivní ad absurdum. I tihle hošani, kteří se před koncertem tlemili u fotbálku, šlápli na plyn a nepovolili až do samotného konce. Nejen tempo a razance, ale i kytarová složitost byla vskutku úchvatná. Sledovat oba kytaristy, jak sjíždí hmatník a ani vteřinu nedrží stejnou pozici, bylo uhrančivé. Kontrast divokosti a složitosti dával ve výsledku originální zážitek, který se jen tak neopakuje. Za zmínku určitě ještě stojí, že závěrem kapela zahrála cover od Impiety, což je asi nejznámější kapela z jejich země.

Pak už tu byl čas jen pro Necrowretch. Ti sálali podobnou energií jako jejich společníci na štaci. Stejně živelný black / death metal jen s trochu jiným způsobem vnímání a provedení. Necrowretch nebyli sice tolik draví jako jejich předchůdci, ale zase z nich smrdělo více hnusu. Zejména vokál byl náležitě zvrhlý. Osobně jsem však nejvíce sledoval bubeníka Ilmara, který mlátí do baterie ještě v mých oblíbených Chaos Echoes. Jejich způsob hry byl vesměs založen na hodně špinavé bázi a stejně tak i styl prezentace byl takový potemnělý, protože si vyžádali zhasnutí světel v první řadě (svítící jim do tváří). V takto ponurém prostředí pak daleko intenzivněji působily jednotlivé sypanice a tak nějak odmítavé vystupování. Mělo to šťávu, dobrý spád a člověk se nenudil, ale z mého úhlu pohledu musím jednoznačně říct, že singapurská krev na mě udělala dojem větší. To i přes fakt, že proti nemám jediné negativum. Prostě parádní večer, sice se slabší účastí, ale báječným průběhem, který nakonec skončil přesně v jedenáct.