Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sorgh: Dlouhé čekání došlo ke svému konci a nastal večer, kdy měli v Brně zahrát výborní Obscura a hlavně tributní sestava Death DTA. Myslím, že hlavně pohrobci Death přitáhli nadprůměrnou pozornost a naplnili sál skoro po strop. Masa lidí k takovému koncertu patří, ale na druhou stranu jsem zaregistroval nervozitu a několik konfliktů mezi fanoušky. Bohužel se opět našli blbci, kteří házeli dopředu kelímky s pivem a při divokém reji bourali řady klidnějších posluchačů. Dalším nešvarem byly desítky vztyčených rukou s mobily, které všechno točili. Tyhle případy si koncert asi moc neužily, ale zase se na něj můžou opakovaně dívat doma, že? Bobby Koelble věděl, o čem mluví...

Co je třeba pochválit, bylo profesionální načasování. Obscura začali hrát přesně v osm a během třičtvrtěhodinového setu rozpálili sál do běla. Kapela čile komunikovala s lidmi v sále a hřála se v přízni domácího publika. Největší pozornost samozřejmě patřila novince Ákroasis, ale došlo i na starší desky Cosmogenesis a Omnivium. Jejich složitý death smíchaný s jazzovými prvky je naživo stejně parádní jako na deskách. Basa byla hezky výrazná a její sebevědomá hra brala dech.
Jejich set utekl jako voda, až mi to bylo líto.

Garmfrost: Obscura ve funkci zahřívače obstála na výbornou. Jejich status neustále stoupá a zde předvedli, že kvality ze studia umí přenést i na koncertní pódia. Sršelo z nich nadšení i vášeň. Technický um nezastnínil radost z death metalu a schopnost zajímavého představení. Setlist byl složen hlavně z posledního alba „Akróasis“, ale v menší míře se dostalo i na „Cosmogenesis“ a „Omnivium“. Těžkotonážní death metal byl s lehkostí střídán jazzovou fúzí nebo vzletnými melodiemi. Zejména jsem si užil parádní „The Monist“. Tam ty proměny deathu v jazzík vyzněly nejlíp. Taktéž jsem s povděkem kvitoval zařazení úderky "Ode to the Sun" nebo rozevláté vichřice "Sermon of the Seven Suns" . Čisté vokály zněly z playbacku, což si mohli odpustit, ale kdo by to za Steffena zpíval, že... Ten si vystoupení evidentně užíval a nešetřil úsměvy i v davu mezi fans. Ze začátku sice nebyl moc slyšet hluboký growl, ale to je asi tak vše, co bych panu zvukaři vytkl. Nebo ano, mám výhradu k Obscura - hráli příliš krátkou dobu. Hehe.

Sorgh: Nicméně to hlavní mělo teprve přijít. Death DTA, kapela složená pro živé hraní, pro šíření odkazu někdejších Death. Kromě zpěváka se každý z nich podepsal na nějakém jejich albu. Na koho jsem byl nejvíc zvědav, byl Steve DiGiorgio a Gene Hoglan. Ani v tomto případě nedošlo k nějakým prostojům a kapela začala hrát chvilku před půl desátou. A jelo se. Během hodinu a třičtvrtě dlouhého setu jsme se podívali jak do hluboké historie, tak i na poslední natočenou řadovku. To mi udělalo obzvlášť radost. Slyšet naživo Spirit Crusher nebo Bite The Pain je zážitek nad jiné. Pozdnější tvorbu mám obecně raději.

Nejvíc se pochopitelně hrálo z Individual Thought Patterns, jak už název turné napovídal. Nahlédlo se i na Symbolic, prach se sfouknul i z úplně starých desek, které v paměti nedohledám. Steve se ukázal jako hlavní tahoun show. Neustále mezi skladbami mluvil, vyvolával Chuckova ducha a připomínal, že jsou nositeli jeho odkazu. Zajímavé bylo, že střídal dva nástroje, a to šestistrunku a třístrunku, do které bušil jak do mandlu. To byl pěkný, dřevěný nástroj s nezvyklým prostorem mezi strunami. Jako nesmírní pohodáři se ukázali i Bobby Koelble a Gene Hoglan. Ten to měl těžce v paži, mydlil svoje hrnky jakoby nic a nezaujatě sledoval dění okolo. Jedině zpěvák Max Phelps působil trochu jako studený čumák, ale pěvecky i herně to odvedl skvěle. Samozřejmostí byl i přídavek na závěr, tedy několik přídavků. V jendom z nich rozehráli skladbu Heaven And Hell od Black Sabbath a z ní plynule přešli do nářezu jako hrom. Jedním slovem požitek sledovat tyhle machry.

Garmfrost: Ten večer patřil Death DTA. Sestava kultovních Steve DiGiorgia, Gene Hoglana a Boby Koelblea slibovala nevšední zážitek. Z výběru zpěváka jsem byl mírně řečeno rozpačitý. Také mi ze začátku vystoupení moje výhrady dávaly za pravdu. Nejistý projev bez emocí a potřebného tahu na branku potopil úvodní „The Philospher“ o pár tříd níže. Naštěstí se mladík otrkal velice rychle a už ve druhé skladbě řval jak na lesy. Jak vystoupení postupovalo, jeho hlas se blížil Chuckovu natolik, že zavřít oči, máte pocit, že vám nezpívá Max ale sám Chuck Schuldiner. Zvuk byl podle mě hezky vyvážený (na poměry Flédy každopádně) a stejně tak i setlist. Zazněly jak písně z „Individual Thought Patterns“, dle kterého bylo nazváno turné, tak skladby napříč diskografií. Dostalo se tedy jak na progresivní krásu „Symbolic“, tak i na dvojici stařičkých nářezů „Zombie Ritual/Baptized in Blood“ spojených v jeden celek. Překvapilo mě zařazení asi dvou písní z posledního alba Death -  „The Sound of Perseverance“. Jestli se nemýlím, z této desky se dříve v rámci Death DTA nehrálo. Po cca dvou hodinách jsem nemyslel na nic jiného, než na nesmrtelnost prastarých skladeb, které nezestárly. Steve se ukázal jako výborný bavič a místy, kdy rozjeli duet povídání s mistrem Hoglanem, jsem si připadal spíše jako na country estrádě než death metalovém koncertě. Zábava musí bejt.