Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Obligátní pivko, omrknutí merche a pódiovky a sotva polykám poslední zlatavý hlt, už se na pódiu srocuje první dnešní účinkující. V osm hodin, přesně podle harmonogramu rozjíždí řečtí Fallen Arise svou půlhodinovou show. Na prostoru značně stísněném nedotknutelnou výbavou hlavních hvězd bojuje šestičlenná kapela o každý centimetr, navíc jsou všichni poskládáni v řadě vedle sebe jako při identifikaci pachatele. Zpočátku jsme svědky boje se zvukem, kdy kopáky neslušně přehlušují kytaristku i oba pěvce (jeho i ji). Je to tedy trochu bordýlek, z něhož vyčnívají i dramatické etudy robustního klávesisty, který hraje prim při rozvíjení melodických témat. I když se zvuk po čase srovnává, postupně mi dochází, že zde něco nehraje. Zaprvé není moc slyšet basa, zadruhé kytaristka nehraje takřka nic jiného než akordy, čímž přispívá k celkovému jalovému dojmu. Navíc šablona skladeb je pořád dokola a klávesové motivy jsou jen opakované variace téhož. Po první třetině mě to bohužel přestává bavit. Žánrová příslušnost ke gotickému metalu se moc neslučuje s očekávánou náladou večera a také je zjevné, že Fallen Arise nejsou v optimální sestavě. Za odvahu poprat se o pozornost i v nepříznivé situaci náleží kapele uznání, ale upřímně řečeno mně tato řecká půlhodinka nijak nenadchla.

Po krátké pauze se ve 20:45 na jevišti objevují brazilští Armored Dawn. Jen pro zajímavost - tyto Brazilce má rádo 600 tisíc uživatelů Facebooku, což je zhruba 15x více než v případě Fates Warning. Že by 15x lepší zážitek dnes večer? Začátek vystoupení tomu moc nenasvědčuje. Kapele nezbývá, než vytvořit počtem i rozestavěním podobnou výstavu, jakou jsme mohli vidět před malou chvílí. Zvukař se zpočátku chová macešsky ke zpěvákovi, kterého není moc slyšet, ale v průběhu třetího songu se situace lepší. Struktura skladeb se jeví stejně jako u Fallen Arise jednoduše, ale stylově se pohybujeme v energičtějším heavy metalu, který zní jako něco mezi Rhapsody a Running Wild. Mnohé refrény zní jako pirátské popěvky, takže opět mám pocit, že to k dnešnímu headlinerovi moc nepasuje, ale snažím se na to nemyslet. Hodně pozornosti na sebe strhává bubeník Rodrigo (též působí u brazilských thrashers Korzus), který hraje suverénně a sebevědomě, což podtrhuje zapálenou cigaretou během poslední skladby The Rose Tattoo (cover Dropkick Murphys). Zkrátka umí a ví o tom. Armored Dawn sklízí lepší odezvu než jejich předchůdci a s obecenstvem se loučí po necelé půlhodině.

Pro hezky zalidněné Metro tak nastává čas čekání a vyhlížení hvězd. Přiznám se, že jsem očekával k prasknutí narvaný klub, ale mým odhadem 200 lidí naplnilo prostor rovněž důstojně, zvlášť když se publikum postupně posouvá kupředu a v napjatém očekávání po očku sleduje rozebírání dnes již nepotřebného vybavení. Ve 21:45 se objevuje Bobby, mává svými lopatami a záhy jej následují všichni ostatní, kteří nesmí chybět při rozjedu skladby From the Rooftops. Jako poslední přichází Ray Alder a squadra je kompletní. Aliance kvalitní současnosti s léty ověřenou minulostí je potvrzena následující Life in Still Water z alba Parallels. K této hity napěchované nahrávce se v průběhu vystoupení vrátíme ještě několikrát a společně s novinkovým albem Theories of Flight půjde o nejvytíženější zdroj progresivní slasti. Zazní The Eleventh Hour i famózní Point of View. Ale ani k ostatním pamětihodným deskám své kariéry se Fates Warning neobrací zády a své favority v setlistu najdou i příznivci méně chytlavých a více progresivních alb Perfect Symmetry, A Pleasant Shade of Grey či Disconnected. Kapela míchá koktejl z různých poloh svého hudebního putování, takže slyšíme epické skladby jako One Thousand Fires a The Light and Shade of Things, přímočaré Firefly a Through Different Eyes nebo ponurou A Handful of Doubt. Jako jeden z přídavků mi dělá radost Monument z alba Inside Out.

Už od začátku je jasné, že Fates Warning jsou v perfektní formě. Rytmický motor Bobbyho Jarzombeka mám tu čest vidět naživo poprvé a docela mě překvapuje, jak nenápadně a soustředěně tento chasník působí. Celý koncert je zastavěn hradbou z bubnů a činelů a plně ponořen do své práce vnímá okolí jen povrchně. Když se občas zaměřím na některé party jeho hry, musím se štípnout, jestli náhodou neležím doma u věže. Taková je to věrnost. Jako živel se projevuje Joey Vera, jehož obličejové grimasy a spontánní pohyby jsou zárukou zábavy i pozitivní nákazy. Místy mám pocit, jakoby nehrál on na basu, ale basa na něj. Ryzí radost z hraní v každé vteřině. Mike Abdow nahrazující Franka Arestiho vypadá jako vykulený student z prváku, ale na kytaru hraje mistrovsky. Být v tandemu s kapelníkem Matheosem musí být pořádná hokna, navíc Mike přebírá většinu sólových partů, přesto vyzařuje klid. Na Matheose moc nevidím, ale kdykoli na něj obrátím svou pozornost, mám pocit, že tam místo něj někdo postavil jeho sádrového dvojníka. Být na spartakiádě, tak remcám, od ředitele úřadu pro ovlivňování veřejnosti ale nelze očekávat tanec, musí zachovat jisté dekorum. A Ray Alder? Sympaťák se zlatem v hrdle nezůstává nic dlužen svému mladšímu já, ale pokud je na tomto večeru nějaká kaňka, týká se právě zpěvu.

Respektive jeho nazvučení. Je poměrně běžné, že se zpěvákům dodává nějaký prostorový efekt, ale tentokrát to bylo značně přes čáru. Trochu zvýraznit refrén nebo nějakou významnou část skladby, proti tomu nic, ale napasovat delay na celý koncert a ještě s takovým intervalem, s tím jsem se ještě nesetkal. Bylo hořce úsměvné, když si v ojedinělých chvílích pan zvukař odskočil, nebo se někam zakoukal, v důsledku čehož jsme měli možnost slyšet pár desítek vteřin přirozený hlas zpěváka. Náprava výpadku se pak rovnala ráně do hlavy. Nemám potřebu polemizovat, kdo co a jak, ale mírné zklamání prostě popřít nemůžu. Zamrzí to o to víc, když bylo slyšet, že Alder nemá problém se popasovat se svými náročnými party.

K dokonalosti dnešního večera chyběl malý kousek. Špičkovému vystoupení amerických progerů poněkud podrazila nohy snaha o monumentálnost. Přesto vidět a slyšet best of Fates Warning v originálním balení je zážitek hodný zapamatování na dlouhá léta. Což je stejně pozitivní důsledek jako vědomí, že tato kapela po více než třiceti letech existence ještě zdaleka nepatří do hudebního důchodu.

Za fotky patří poděkování Prckovi.

Autorovi reportáže byla udělena novinářská akreditace agenturou Sweet & Loud.