Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Řadit se mezi skalní fanoušky, či se tlouct do prsou za perfektní znalost repertoáru kapely Foo Fighters, to rozhodně nehodlám. Zároveň ale musím uznat jistou oblíbenost a občasné ustálení některé nahrávky v domácím přehrávači. A nesmím opomenout fakt, že je mi Dave Grohl sympatický ať už jako hudebník, nebo jako člověk obecně. Ostatně jeho vlastní kapely, projekty či občasná hostování vždy zaručí kvalitní výsledek a bavit se můžeme už o dávné legendě Nirvana, následujících Foo Fighters či jednorázovém a přesto vynikajícím štěku Probot. Pokračovat by se dalo dozajista dál a hlouběji, ale výpověď tohoto článku půjde jiným směrem.

To, že lístek stál, kolik stál… nějak neřeším. Prostě velká kapela, tak pořadatel holt zatlačil na pilu. Důvodem takového překvapení bude rovněž i fakt, že halové koncerty přeci jen zas tak často nenavštěvuji (tohle byl prakticky můj třetí). Místo konání bylo zvoleno pro O2 Arenu, jež mě ovšem překvapila vnitřní velikostí, kterou jsem upřímně čekal větší. Ne že by to bylo něco malého, pořád se sem vejde odhadem 20 tisíc lidí, ale před časem viděný Rammstein v Edenu ... to bylo opticky skoro dvakrát větší prostranství. Konec konců byl jsem za to rád, neboť bylo výrazně lépe vidět na podium. Na druhou stranu, zase mi přišly vnitřní prostory stadionu lépe řešené, zejména co se týče jistého zázemí s občerstvením apod. Jenže kvalita záchodů byla dost tristní. Na oko sice fajn, ale ten puch… to nenajdete ani v té nejhorší nádražce, fakt že jo! Pivo za 40,- do kelímku o objemu 0,4l… dejme tomu, ovšem kvalita byla snad ještě horší než ty záchody. Třeba jsem věčně nespokojenej kibic, ale když už máme tu hojnost (mini)pivovarů, tak proč se spokojit s takovým cajchem… Brečet bych ještě mohl u nabízeného merče, který sice nabízel rozličné věci, ale cenově se šplhal do naprosto nereálných částek. Příklad LP desky za 900,- myslím hovoří jasně. Nuže pojďme raději k dění na podiu.

Předkapelou byl svérázný americký stoner – Red Fang. Kapela, která si mě získala svojí divokou deskou Whales And Leeches. A právě z ní zahráli hned úvodní song rovněž na začátek. Skladba DOEN je sama o sobě dost energická, veselá a prostě baví a vždycky mě hodně potěší. Jenže to ji musím slyšet pořádně a ne v tak zpraseném zvukovém kabátu, který zvukař kapele oblékl. Prakticky celý set měli Red Fang zvuk jak z prdele. Kytary téměř neslyšitelné, vokály houkavé jak do plechovky a dunění basy s bicími nástroji se sjednocovalo v nic neříkající válec. Nevím proč, ale přijde mi to jako jakási tajná praktika všech těhle megaakcí, kde ta předkapela prostě musí být horší, protože… co kdyby náhodou zahráli lépe než headliner?! Vážně škoda a těžké zklamání. Ti, kdož Red Fang dosud neznali, si budou myslet, že kapela neumí a stojí za prd. Jasně, nějak výrazně špičkově zase nehrajou a jejich desky nejsou mezi těmi, které člověk, tak nějak potřebuje, ale jejich hra je uvěřitelná a jednou za čas mě to baví – třeba v práci. Takže je mi líto, že to takhle dopadlo, ostatně po pátém songu jsem odešel z hlediště… tohle se nepodařilo, zda záměrně, či nikoli, si raději netroufám odhadovat.

Na zpočátku tmavé podium nakráčel sám mistr Dave s kytarou na krku a drnkal si cosi do rytmu. Později své úvodní věty překroutil v první sloky textu Times Like These z mé nejoblíbenější desky One By One. Po chvilce nakráčel zbytek kapely a mohutný nástup byl vesměs efektní, avšak ne nečekaný. Dvě postraní a jedna velká obrazovka uprostřed skvěle umožňovaly pohledy na podium těm nejdále sedícím přítomným, což mělo samozřejmě výtečný výsledek. Zvuk se pochopitelně zlepšil a byl krásně čitelný a čistý, avšak v zadní části přeci jen okleštěný o specifickou akustiku této haly. Ale jinak vše v pohodě, to bez debat. Světla všelijak divotvorně poskládaná a zářící, ale nic rušivého nebo jinak nepříjemného, takže opravdu vizuálně akorátní a hezká šou. Jako druhý song kapela vystřelila mojí úplně nejvíc oblíbenou věc – All My Life, kde už Dave nějak nedával ten uřvaný závěr skladby, ale jinak na pověstné energii a feelingu skladbě nechybělo zhola nic. Když ji dohráli, skoro jsem si říkal, že můžu jít domů, hehe.

Zmínil jsem Daveův vokál a ještě si k němu něco přisadím. Celkově mi totiž přišlo, že některé refrény a naléhavější pasáže už tolik nevyzpívá. Tohle bylo hodně znát třeba v takové The Pretender. Na druhou stranu mě to nějak neuráželo a aspoň člověk věděl, že nejede žádný boční záznam a vlastně bylo vidět (i slyšet), že i přes jisté indispozice je do výkonu vkládáno naprosto vše. Ale nebyl to jediný neduh, který koncert v sobě schovával. Asi jsem moc navyklý na klubové akce a možná se na mě objevují známky podivínského jezevectví, ale ty stadionové moresy mi prostě vadily. Skoro každý druhý song byl vždy ukončen drobným tichem – lidi začnou řvát a tleskat – a pak se do toho ještě jednou kapela opře, s tím krásným grandiozním zakončením konkrétní skladby. Jako efekt to má, sem tam to člověk pochopí, zvláště při nějaké vypalovačce, ale že by mě to nějak zvedalo ze židle… Natož, když se takový model neustále opakuje a de facto působí až otravně, ne-li přímo jako umělé natahování délky koncertu. Pak mi v hlavě utkvělo roztleskávání, či rozjásávání publika bubeníkem. On zakřičel éééo, a pak to všichni opakovali, pak to zakřičel znovu ale jinak dlouze a děj se opakuje. No, myslel jsem, že tyhle blbůstky se děly na koncertech někdy v devadesátých letech a znát je můžu jen ze DVD záznamů, ale živě mě to nijak zvlášť neohromilo. Zase chápu, že kapela občas potřebuje nabrat sílu a tyhle přestávky jsou hudebníkům prospěšné, ale ten výsledek drhne. A pokračovat budu dále – průpovídky mezi skladbami je něco, co oživuje koncerty a zároveň jim i ubírá. V případě Foo Fighters jsem nabyl pocitu, že mi to víc vzalo. Za prvé – nerozumím, za druhé – stejně všichni reagují jásotem, ať se říká, co se říká, za třetí – celková délka proslovů vydá dozajista na dva další songy. Ale dost už, já chápu, že si ve větších médiích přečtete, jak to bylo ohromující a bezchybné, takže nebudu kazit status koncertu skutečnými hloupostmi, které jen otravují. Jsme přeci jen nadšení fanoušci, co za ty prachy snesou fakt všechno… třeba i vejce.

Nasazení ansámblu bylo perfektní a i z dálky snadno uvěřitelné a plné radosti. Vlastně všichni se tak nějak pořád usmívali, zářili nadšením a prostě bylo vidět, že je to baví a že nehrají jen proto, že musí, ale proto, že chtějí.  Ale rád bych je viděl na poslední zastávce téhle půlroční štace (Praha měla štěstí na celkově čtvrtou zastávku), která proběhne 12. prosince v Salt Lake City. Tam už ta únava podpis mít jistě bude. Prostřední fáze koncertu mi přišla poněkud méně záživná, přesto ale vlastně výborná. Protiřečím si proto, že jsem se ve skladbách už tolik neorientoval (vzpomeňte si na úvod reportáže) a taky z prostého důvodu, že většina hitů Foo Fighters má formu jisté šablony, takže se písničky vesměs prolínají a splývají (a do toho ty proslovy, představovačka atd.). Výborná zase říkám proto, že je to vlastně moje chyba. Kdybych lépe znal repertoár, jistě bych se více chytal a tím pádem si to více užíval, protože nasazení bylo pořád stejně uhrančivé a pevné. Všechno báječně jelo na maximum, koncert šlapal a ten spád byl citelný. Vážně dobré provedení bez zbytečných opičáren, ale čistě jen rocková lehkost s patřičnou dravostí. Muzikálně věru uchvacující.

Přídavek neměl žádnou podobu, na kterou jsme nějak zvyklí. Kapela prostě slezla na kraj podia – uklonila se, pak poodešla stranou, kde dala hlavy dohromady jak fotbalový mančaft a po krátké poradě zase zaujala svá předem určená místa. Velkým překvapením pro mě osobně bylo hostování mistra Jaze Colemana v druhém songu. Dave tohoto charismatického muže uvedl slovy, že pro něj hodně znamená, že má výborný vokál a tak. Když jsem viděl tyhle dva pány na jednom podiu, hlavou mi problesklo jediné – teď musí zahrát něco od Killing Joke z druhé eponymní desky z roku 2003. Sakra, vždyť jsem obrázek toho žlutého alba měl i onoho večera na tričku, tak jakýpak copak! Jenže, smolík… Z eponymu Killing Joke se sice hrálo, ale z toho úplně prvního, takže zazněla skladba Requiem. Jako fajn, mám to rád, ale zaznít mohlo skutečně něco vydatnějšího. Každopádně pánové mě probrali až nezdravě dobře, takže si všechny dosavadní neduhy rázem smazaly. Pak banda zahrála ještě jednu vlastní věc a další loučení. Během něho si Dave uvědomil, že mají v záloze ještě jeden song a tak nadšeně odběhl k mikrofonu a oznámil, že zapomněl na tohle. Tak přišel vlastně takový druhý přídavek a pak už definitivní konec.

Celkově čtenář snadno sečte dojmy a asi pochopí, že stoprocentně nadšený jsem asi nebyl. To je fakt, ale mám k tomu své důvody. Když ovšem pomineme tyto a jiné neduhy, nevidím nic, co by mě nutilo na celý koncert házet jakoukoli špínu. Kapela ukázala, co mohla, zahrála, co jsem chtěl, tak co. Koncert to byl povedený to jo, ale třeba nedávné vystoupení Master’s Hammer v klubu… jasně – jsou to jablka a hrušky, ale…