Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsou věci, které pohromadě nikdy nebudou dávat tak úplně smysl - kapusta a šlehačka, ananas a pizza, revizor a charakter či Japonsko a sexuální střízlivost. Opatrně se do této skupiny může zařadit i bizarní kombo kapel, jež spolu táhnou světem, jako by se nechumelilo, a to švédští gothici Draconian s rakouskou post-metalovou tíživostí Harakiri For the Sky. Zatímco druzí jmenovaní jsou typickou tváří současné vlny metalového smutnění za asistence dlouhých stopáží, kytarových stěn a úderných rytmických pádů, jejichž nejúspěšnějším zástupcem je nejspíše belgická Amenra, Draconian stojí na straně z mého pohledu trochu přesluhujího subžánru gothic doom metalu s akcentem na dívčí vokál, jež slavil největší úspěch zejména po přelomu milénií. Ve stejných barvách pak doprovázeli tuto dvojici mládežníci Sojourner, kteří navzdory svému rozpuku jeli už totální devadesátkové mauzoleum, jak stvořené pro zahřátí srdéčka každého historického šermíře.

Asi bude vhodné tedy hned ze začátku vnést do situace jasné světlo - zatímco Harakiri For the Sky zde zastupovali určitý způsob hudební tvorby, který mě zajímá a užívám si jej, ostatní dva jmenovaní pro mě stojí na úplně opačné straně oceánu a přijdou mi jako anachronická zastydlost. Tím však neříkám, že komu se to líbí, tak je kretén a měl by se zabít, spíš by mě upřímně zajímalo, co všechny zúčastněné strany shledávají natolik vzájemného, že spolu drncaj již druhé turné. Takhle museli pravověrní fanoušci gotického metalu poslouchat moje arogantní pochechtávání, zatímco jejich milovaná kapela úspěšně sypala staletá hudební klišé "krásky a zvířete" a ještě k tomu hodinu a půl nasávat těžkopádné a čato hudebně monolitické Harakiri. Lišácky vymyšlená dramaturgie totiž přišla s nápadem, že headlineři budou jak Draconian, tak tito rakouští post-metalisté, oba s přibližně osmdesátiminutovým setem, přičemž jako první z nich se vytasí právě Harakiri, aby se jim příznivci ostatních zastoupených žánrů neodlili z klubu. Každopádně myslím si, že bude pro všechny strany fér, když svou pozornost napnu právě k oněm Harakiri a u zbytku spíš obkroužím jen nějaké objektivnější postřehy bez obecně hodnotícího stanoviska. Pokud mi občas nějaká impertinence ulítne, omlouvám se za ní předem a dávám vám právo to do mě solit, co se vejde.

Kam záhrobní vítr povane, bylo zřejmé již u vstupu, kde jsem rychle spočítal průměrný věk fronty do šatny na čerstvých čtyřicet a dále zkušeným pohledem mlsal všelijaké ty metalové pláště s bodáky, kožené kalhoty s vypasovanými zadky a popadanými popruhy či černé nehty. S nelibostí jsem musel seznat změn od dob mých starých časů, že gotické korzety již tolik neletí a když už, tak... no zkrátka až na pár detailů bylo jasné, že někde se zkrátka doba ještě neposunula a víte co? Ono je to vlastně dobře, proč by měla. Navíc jsem snad poprvé viděl na někom tričko kapely Orlík (album Oi!.... oj.), a to hned na třech exemplářích, takže jsem se začal třást vzrušením, co mi dneska večer vlastně spadne do náruče. Ohlédnutí za merchem kapel ve mně ještě více utvrdilo přesvědčení, že jestli to takhle půjde dál, bude muset v blízké budoucnosti být ke každému klubu přistavěn prezentační sál veškeré výbavy, kterou kapela má v nabídce. Draconian i Sojourner se drželi sice poměrně při zemi, zato Harakiri by dokázali z toho všeho obléct půlku Džibutska. Navíc po trendu se v inventáři daly najít i lecjaké speciality typu bekovka, limitovaný vinyl pouze na živá vystoupení, krabička na CD či kapelní pivo typu IPA (mimochodem vynikající). Nemůžu se dočkat, až za pár let budu chodit na koncerty mimojiné nakupovat povlečení Neurosis, zimní pneumatiky Gorgoroth či seno pod morče Blut aus Nord (černé).

Tklivé tóny předkapely Sojourner však náhle přestřihly tok mých myšlenek a šel jsem tak ukojit svou zvědavost do již uspokojivě naplněného sálu. No takhle - vlastně ze začátku jsem byl i poměrně nadšen z určité vlny nostalgie, která se do mě vlila během první písně, protože mi to připomnělo mládí, kdy tento typ produkce dosahoval svého zenitu a my si měnili s přáteli CDčka, na nichž byly desítky alb v mizerných empétrojkách a s nervozními děvčaty jsme o víkendech, kdy rodiče nebyli doma, poslouchali věci typu Xandria a Galadriel. O to víc mě zaskočil věk interpretů, kdy každý teprve točil své třetí gumy. Přesto všechny ty tajemné jeskyně, opuštěné hrady, zšeřelé stezky osvícené lucerničkou a slzy věčných ztrát v měsíčním úplňku jeli s naprostou upřímností. Koneckonců vždyť již samotný přebal jejich poslední desky způsobil, že jsem si po návratu domů musel znova nainstalovat Baldur's Gate. Stejně retro však na mě zapůsobil i poměrně jetý zvuk, díky kterému úplně zanikly samply a naopak jsem byl trýzněn přepálenými vokály. A ty skutečně nedělaly dobré jméno zejména kytaristce a zpěvačce Chloe, která i přesto, že samotné písně nežádaly kdovíjaký rozsah, střílela často tak vedle, že mi to zvedlo chlupy na zátylku. Bohužel jsem na tyto věci poměrně citlivý, takže jsem se musel na druhou polovinu setu uklidit pokorně do ústraní. Pochopil jsem mezitím však, že problémů se zvukem si všiml i mladý muž za pultem, takže poletoval od šavlí na pódium jak hárající kobylka se smrtí v očích, budíce tak obavy, jak dopadnou další zářezy večera.

Následující kapelu Harakiri For the Sky vnímám ve všem trochu jako takový plán B, protože hudba, témata i stylizaci úspěšněji vytěžují kapely jiné. Přesto jim ale v tom, co dělají, důvěřuji. Ať je to již třeba díky osobním a na první pohled třeba trochu připitomělým, ale v tom pro mě upřímnějším textům, či tím, jak drží od své prvotiny již čtvrtým albem stále stejný výraz, takže nebudí podezření, že se rozhodli jen vézt na jakémsi trendu. A že jim nejde jen o potlesk, show a konfety dali najevo hned po příchodu, kdy bez uzardění hned vystřelili desetiminutový Heroin Waltz z posledního alba a pak ani nepoděkovali. Přídavné jméno desetiminutový jsem použil proto, aby ta věta byla delší, jinak je v případě Harakiri tento údaj redudantní, protože kapela se málokdy a když už, tak s nevolí posouvá pod tuto hranici a je nutné říct, že to je jedna z hlavních ingrediencí, která na jejich muzice funguje. Riff, který vám na začátku písně nemusí přijít kdovíjak srdcervoucí, se svou neustálou repeticí či s jen minimálními obměnami po několika minutách získává na intenzitě a když se správným způsobem propojí se ztrápeným křikem zpěváka J.J., dosahuje opravdu silných momentů.

A to se podařilo i zde, hlavně díky tomu, že zvuk se tentokrát trefil i do stejných intencí, jak ho znám z alb, tedy že vokál byl mírně v pozadí a budil dojem, že stěnu kytar se snaží přeřvat, aby byl vůbec slyšet. Jakkoli si však autorské duo celého projektu, zpěvák J.J. a kytarista (a hudební mozek celého projektu) M.S., budovalo iluzi upřímně tíživého zážitku, nohy jim v tom podráželi hostující hudebníci, kteří sice technicky zvládali vše na pohodu, leč si nemohli odpustit některá párty gesta, která se dle mě do těchto údolí zkrátka nehodí. Sice po mě nikdo nechtěl, abych na jeho "hej" řval "héjó", ale roztleskávání zachmuřeného davu k tomu pro mě nemá příliš daleko. Diskrepance mezi vizemi původních členů kapely, kteří rezignovali na děkovačky po písních a J.J. ještě často trávil čas zády k publiku s oněmi živými členy eskaloval navíc basák, který svým dobráckým výrazem strašně připomínal britského komika Billa Baileyho a nevědomky boural trochu onu budovanou iluzi negativistického hudebního zážitku. Já vím, že za to asi nemůže, ale když jste na koncertě kapely, jejíž lyrical themes jsou na metal-archives specifikované jako "depression, suicide" a zprostředka pódia na vás hledí méďovský vlasáč s výrazem dítěte, jež si právě vylovilo plyšáka z automatu, tak to je to trochu jak osladit si kyanid. Nicméně těchto pár rozinek nezkazilo výrazně dojem z celého večera a potvrdil tím vlastně celou pozici Harakiri for the Sky - ti jsou totiž opravdu jen kousek od toho dostat se mezi žánrovou špičku, ale něco jim v tom vlastně pořád trochu brání. Podle mě je to jejich bezelstnost a paradoxně upřímnost v době, kdy se tento hudební žánr čím dál více vzdaluje od tématu jedince a bytí.

To nastupující švédští Draconian trápí hříchy jiné. Příběhem to mají hozené do trochu jiných zákoutí, koneckonců stačí zabrouzdat do archivu svitků s jejich texty, ze kterých padají takové sloky jako "A lifeless lover was the high mountain, Where we tried to reach the stars, The moon, the ways beyond, It was the purest love of all..." Paradoxně na jejich vystoupení jsem ale shledal možná jako největší problém fakt, že jeho středobodem byla zpěvačka Heike Langhans, která nemá dostatečně unikátní hlas na to, aby na něj dokázala zavěsit sedmiminutové eposy a ačkoli oproti Sojourner alespoň byla schopná udržet své hrdlo v požadovaných mantinelech, tak jsem nenašel moc argumentů, proč přítomnost ženského vokálu v kapele je vlastně nutná. Bez něj by to pak byl vlastně čistý doom metal devadesátkového střihu jen to fikne. A upřímně právě ona tichá bezvýraznost onoho hlasu mi třeba daleko více sedne k jejímu dark elektronickému projektu :LOR3L3I:, než když jej zde nechává dobíjet hlasitými kytarami. Nicméne komu tento tíživý patos sedne, tomu jeho jest, za mě se to táhlo jak hlen ostravského starce a rozhodl jsem se, že bude ode mě pokornější odklonit se z představení do zadních lavic. Leč bylo zřejmé, že nejednomu z přítomných se zde plní sny.

Ve výsledku zkrátka chybu vidím akorát v té prapodivné kombinaci interpretů, kteří spolu kdovíjak kompatibilní nejsou a jejich společné turné pak v akci musí nejednomu fanouškovi jak jedné, tak druhé kapely pozvednout obočí. Člověk by si alespoň řekl, že si tím rozšíří obzory, leč bohužel Sojourner s Draconian zastupovali přesně ten typ scény, kterému jsem dal vale někdy v osmnácti letech, kdy jsem začal cítit, že v jeho studni začíná rapidně docházet voda. Světlem na konci tunelu, za kterým jsem vyrazil, však byli Harakiri For the Sky a těm ta nepřerušovaná hodina a půl velmi slušela a rozhodně nebudu váhat s dalším setkáním. A ty jejich IPy nakoupim minimálně čtyři. Mňam.