Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Koncertní událost jménem Hellenic Darkness započala svou dráhu v roce 2013, kdy se konal první ročník v někdejším klubu Matrix (dnes Storm). Tato akce se stala pravidelným hostitelem řeckého über jména Rotting Christ, což potvrdil letošní třetí ročník (akce se koná v intervalu co dva roky). Na akci jsem se těšil hned ze dvou důvodů, jednak se mi zamlouvala sestava a jednak jsem již delší čas nikde nebyl, takže už mi svrběly uši.

Sobotní den nebyl nikterak vpravdě růžový, spíše se rovnal šedé. To se moc neslučovalo s helénistickým zaměřením koncertu, který měl naopak zářit a nabíjet energií. Konec konců, počasí si nevybereme a hned co člověk vnikne do nitra klubu, jsou mu události před jeho zdmi cizí. Já své vkročení načasoval akorátně, neboť se po chvilce porozhlédnutí a pozdravení s dobrými známými začalo hrát.

Chmur zvenčí však na moment vstoupil i do nitra prostor Nové Chmelnice a mohli za to doomaři Self-Hatred. Tentokrát mi jejich živé vystoupení přišlo daleko lepší než to, které jsem viděl posledně. Kapela působila více semknutě a důstojně, i když ten pocit možná vyvolávalo zpěvákovo sako. Na úrovni byla i samotná muzika, která tepala pomalým tempem a nechávala vykvést květy melodií a momentální atmosféry. Právě na notu nálady se dařilo hrát celkem bezpečně a ačkoliv bych si jindy mohl říct, že doom metal na úvod nebude fungovat, tady to bylo dobrým opakem a pozvolné vtáhnutí v koncertní rozpoložení. Takže za mě dobrý. Set se mi líbil a nutno říci, že aktuální tvář této kapely má slibné ambice.

Pěstí mezi oči bylo vystoupení Mallephyr. Ne, že bych to nečekal, ale byli opět výborní. Songy z desky Assailing The Holy jsou výtečné. Jejich smršť nápaditého black / death metalu v živém vydání jednoduše nakopává. Stoický klid bubeníka pak na diváka působí až neuvěřitelně. Zajímavostí však bylo zařazení dvou nových skladeb, z nichž jedna měla opravdu výrazně dlouhou stopáž. Ale nejen stopáží byla skladba zajímavá. Zaujala především svou strukturou, která byla dost obtížná a náročná. Množství melodií, vyhrávek i jiných zvratů na jednu stranu působilo dobře, ale na stranu druhou možná příliš překombinovaně. Chtělo by to klidnější poslech, takhle jsem se po chvilce začal ztrácet. Na první dobrou song rozhodně nezapůsobil, ale pozitivem je jistě to, že skladba udržuje pozornost, neboť posluchač je v neustálém očekávání něčeho.

První z helénských bojovníků přišel na řadu vzápětí. Hail Spirit Noir se loni blýskli prvotřídní nahrávkou, kterou jsem za (dle mého názoru trochu přemrštěných) 380,- korun zakoupil (LP bylo o stovku dražší). Škoda jen, že už během zvukovky se dalo vytušit nemilé vyústění zvukařského řemesla. Zas tak moc jsem album najeté neměl a starší tvorbu už vůbec ne, takže mne po dobu koncertu doprovázelo několik hluchých míst, které jsem nebyl schopen rozklíčovat. Na stranu druhou stěžejní motivy některých skladeb z posledního alba jsem našel a rychle se do nich vpravil. Veselé klávesy psychedelického výrazu a perfektní řezavý vokál tvořily velice efektní kontrast. Co však dojem trochu strhávalo, bylo neustálé vybízení davu k pustému tleskání do rytmu, což je stadionový přežitek hard’n’heavy, do kterého jsem se nikdy nedokázal vcítit. Podivností však kapela hýřila dostatečně. Chvilkami jsem neměl problém si vzpomenout na bujaré válcování Oranssi Pazuzu, ale tady to bylo takové vzdušnější (až na ten zvuk teda). Jinak vše v pořádku a výborně odvedené.

Skokem k temnější stránce věci bylo hned další vystoupení – Acherontas. Tuhle kapelu jsem začal sledovat někdy v době, kdy vydávala album Theosis (2010). Pak jsem pozornost nějaký čas udržel (do roku 2013), ale pak můj zájem jaksi vyprchal. Tudíž nejsem schopen se srozumitelně orientovat ve skladbách a ani jsem vlastně netušil, jak bude jejich koncert vypadat. To, že se pánové rozhodli pro okultnější náboj a celý set se věnovali novodobému mystickému blekaření, mi přišlo k chuti. Celkově bylo jejich počínání velmi nevybíravé a nekompromisní. Nahustili do davu slušnou dávku syrového black metalu s onou aurou okultna. Svižné kytary dokázaly mile překvapit, stejně tak dusavé tempo bicích. Potud vše v pořádku, ale nějak mi na tom něco chybělo. Ačkoliv se mi jejich čas líbil z celého večera suverénně nejvíc, nemohu nabídnout žádný opěrný bod, proč tomu tak bylo. Prostě temný black metal bez servítek a hotovo. Stačilo to a fungovalo.

A závěrem slavná hvězda řeckého nebe – Rotting Christ. Hned z kraje musím říct, že jsem byl trochu zklamaný. Mám totiž rád období, do kterého kapela nezasahovala. Neustále jsem čekal, kdy konečně zazní ty moje srdcové vypalovačky jako Out Of Spirits, Athanati Este nebo Nemecic. Nějak jsem ustrnul u desky Aelo a od té doby se mi nepodařilo vniknout hlouběji do nitra jejich tvorby. Což je nepochybně k mojí škodě, neboť právě z posledních alb se hrálo dost. Zároveň se připomínalo povedené první velké album skupiny – Thy Mighty Contract, které zaznělo snad celé. Výsledek pak dal vzniknout poměrně dlouhému vystoupení, na které ještě navázala tradiční přídavková věc Non Serviam. Zajímavostí je, že ačkoliv jsem to předem nepředpokládal, vydržel jsem po celou dobu jejich hraní. Z toho plyne, že hudba Rotting Christ má něco do sebe, něco, co mě pořád drželo v pozoru, co stále dokázalo přibíjet zrak na podium a uši ke zvukům z něj se linoucím. Vlastně nemohu říct křivého slova, protože pánové hráli naprosto výborně a bez oddychu. To, že mi nesedl výběr skladeb, je konec konců můj problém.

Musím přidat ještě jednu drobnou zajímavost, která u klubových koncertů, byť podobně zajímavé dramaturgie nebývá samozřejmostí. Vyprodáno. Netrvalo dlouho po začátku akce, kdy se na pultu u vstupu objevil nápis Sold Out. Kapacita klubu byla zkrátka naplněna (údajně kolem pětiset platících). Ano, byla tam celkem slušně našlapaná sešlost, ale nějak mě to nepřekáželo a pohybovat se po prostorách celkem šlo, i fronty relativně slušně ubíhaly. Pochvalu zaslouží pořadatel Metalgate, jelikož držel celou akci v rozumných mantinelech a nedocházelo k žádným dlouhým prostojům, takže poslední tón poslední kapely zazněl ještě před půlnocí (ale chybělo jen pár minutek). Zadařilo se a jsem rád, že jsem u toho byl.