Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sobotní den byl sice deštivý a chmurný, ale jeho zakončení bylo natolik nádherné, že na něj budu dlouho vzpomínat. Odpolední čas jsem trávil drobnou procházkou po Olšanských hřbitovech, které za deštivého počasí mají specifickou uhrančivou atmosféru. Inu, hřbitov v dešti. Jako správný black metalista jsem nadále zamířil do cukrárny. Dal si kávu, dortíček, vodu a následně si vychutnával každý hlt a sousto. Prádelna je totiž nejlepší kavárna/cukrárna v Praze. Teprve potom nastal onen správný čas nasednout na tramvaj směr Exit-us. S pivem v ruce jsem okupoval nejspodnější patro a vyčkával slibovaného zahájení.

Hudební stránka akce

Původně slibované Nocturnal Pestilence nahradila kapela Rotgor. Ta sice s blackem neměla lautr nic společného, ale to nikomu nevadilo. Kvartet na podiu na nic nečekal a okamžitě spustil silnou dávku death metalu, který podávali přesvědčivým způsobem a mým uším se zalíbili téměř okamžitě. Jediné, co mi dojem trošku kazilo, byla občasná kytarová sóla. Bez nich to kapele slušelo daleko více. Musím pochválit i zvuk, který byl skutečně parádní a ostrý a dalo se rozumět všemu. Taková těžkotonážní porce death metalu s přídavnými břemeny, které výsledek zahušťovaly. Vynikající začátek, jen co je pravda.

Jedna z kapel, na kterou jsem se dost těšil, byli ostřílení Wyrm. Ostatně tento večer byla sestava a celková náplň natolik vydatná, že netěšit se by byl holý nesmysl. Setem téhle bandy jsem se přesvědčil o svém názoru, že poslední album Rune Rider mi nic nedává. Dokonce jsem měl pocit, že nové skladby naživo jednoduše nefungují. Třeba je to jen můj dojem, ale s tím nic neuděláte, hehe. O to více jsem si užíval starší fláky, které měly ten správný drajv. Taková Ballet For The Antichrist byla naprosto strhující práce. Trochu jsem nevěděl, co si myslet o kytaristce Arsay, která působila spíše jako rockabilly, než jako black, ale na to se tenhle večer nehrálo. Výsledný dojem z Wyrm mám drobátko rozpačitý, on se totiž pokazil i zvuk a chvilkami to pod podiem pěkně dunělo. Nakonec ale stejně vítězí pozitiva nad negativy, jelikož mne kapela prostě dostala svou starší tvorbou, ke které mám velice vřelý vztah. Plus jako bonus si publikum získali závěrečným coverem Fuel For Hatred na Satyricon.

Supěla síra a šlehaly pekelné plameny, když se na podiu zjevila další čtveřice interpetů, kteří si za své jméno vybrali heslo Naurrakar. O kapele jsem slyšel už něco dříve a s jejich demáčem jsem měl taktéž co dočinění, takže touha spatřit kapelu živě byla nemalá. A právem, dostalo se mi přesně toho, co jsem od black metalové kapely očekával. Warpainty, řetězy, hřeby, obrácené kříže. Pro někoho kýč, ale pro mě magie, která ve spojitosti s razantní hudbou – black metalem – dává vzniknout černé díře, ve které se pak nachází celá místnost. Podium a prostor pod ním se stanou jedním celkem a provázanost obojího je nepřetrhnutelná. Bylo mi u zadnice, že kapela nemá živého bubeníka, oni totiž dokázali skvěle zaujmout svým sveřepým raw blackem čistého zrna. Nebylo co objevovat, nebylo co vytýkat. Temná letargie plnila ovzduší a já se jí nechal příjemně kolíbat. Kapela na živo dokázala, že umí a hlavně, že jim nic není svaté. Konec konců mše byla ukončena závěrečným coverem od Gorgoroth.

Eschaton z Rakouska byli poslední učinkující kapelou. To, co předvedli, bylo jednoduše dokonalé. Svérázné pojetí black metalu s důrazem na atmosféru. Zejména dlouhá instrumentálka byla potěchou pro uši. Rozsáhlé kompozice střídající všelijaké nálady. Vlastně ani nemám, co bych víc dodával. Vystoupení bylo totiž natolik přesvědčivé, že jsem si jej zplna užíval a, soudě dle svého okolí, rozhodně jsem nebyl sám. Mohutná injekce netradičního black metalu měla kladný účinek, jednoznačně vrchol večera.

Umělecká stránka akce

Jako výplň mezi první a druhou kapelou byl připraven právě onen umělecký doprovodný program. Prvotní čtení poezie jsem však jaksi oželel a tupě nasával pivní mok a sledoval přestavbu podia pro další kapelu. Nějak mi totiž nedošlo, že dole se jen hraje a zbytek se odehrává o patro výš. Ve chvíli, kdy jsem si šel doplnit sklenici k hornímu baru, četl své umělecké vize Petr Polívka. Člověk zprvu lehce nenápadný dokázal svou poezií silně zaujmout, že jej sledovali téměř všichni přítomní. Básně měly jasné poselství, a ačkoliv se většina smála jejich vtipnému vyznění – obsah měl hlubokou myšlenku. I jejich autor je totiž dokázal dokonale přednášet a naplno se vcítit do děje.

Další vsuvkou byla recitace Kamila Prince a Jiřího Feryny. Jejich mluvený projev mi moc nesedl a přiznám se, že ne všem slovům jsem bezpečně rozuměl. Přednes byl příliš monotónní a bezbarvý. Perly se v textech i tak najít daly, ale účinek na publikum byl mizivý. Při rozhlédnutí se kol sebe bylo vidět, že oba umělce vnímají jen ti, co sedí nejblíže. Zbytek se plně věnoval vlastnímu klábosení.

A dalo by se říci "to nejlepší nakonec". Uhrančivé vystoupení tanečnice, jejíž jméno jsem stačil zapomenout a zpětně se mi jej nedaří dohledat. Tímto se omlouvám krásné dívce, která svým představením uvedla všechny přítomné do lehké formy transu. Stylem břišní tanečnice smyslně kroutila svým polonahým tělem, v rukou zpočátku třímala oheň, který vystřídala závojovým vějířem. Umělkyně s velkým potenciálem. Na tu chviličku jejího vystoupení se všichni stačili oprostit od všedních starostí a plně vstřebávali každičké pohyby, kterým jako doprovod hrála orientální hudba. Třeba už jsem toho měl v krvi dost, ale skoro jsem se zamiloval, hehe.   

To ale nebylo vše. Velectěný hrabě Tomash Rogowski častuje naši zem svou poezií již dlouho. Roga znám už z doby, kdy hojně navštěvoval můj rodný kraj kašperskohorský, ale to je vedlejší. Chci tím totiž nastínit fakt, že mám vřelý vztah k jeho ojedinělé tvorbě. Pro někoho možná šílené a bezduché vystoupení doplňující jakési rýmované bláboly. Přátelé, omyl. Zhmotněná dekadence a citelný odkaz na úpadek společnosti – to je Rogo. Tento hipík dává jasně najevo, jak se tváří na svět a že mu není nic svaté. Už jen jeho úbor se možná zdál být výstřední, ovšem na druhou stranu, nejsme výstřední i my, kdož jsme tam stáli v černém a na triku jsme měli ten nejzlejší motiv, který jsme byli schopni z šatníku vytáhnout? Tímto se nám Tomáš krásně vysmál, neboť se mezi černooděnci procházel v dámském slaměném klobouku, zeleném batikovaném triku a sedmdesátkových zlatých kalhotách. Své vystoupení pojal ve velkém stylu. Počal recitovat své výtvory oděn do obřích plenek. Ponejprv vyzval přítomné, jestli by mu někdo nekoupil pivo, jelikož umělci žijí bohémským životem, takže nemají ani floka, což se zpočátku minulo účinkem. Teprve po třetí básni se mi umělce zželelo a zakoupil jsem pěnivý mok, který jsem mu podal k nohám. Ovšem, co jsem netušil, byl fakt, že v době, kdy jsem stál u baru a vyčkával natočení piva, našemu lyrickému mistrovi plíny spadly na zem a on zůstal stát tak, jak byl vrhnut na svět. Po zbytek svého recitálu zůstal nahý, a zatímco se mnozí notně smáli, on svou lyrikou vybízel k zamyšlení. V kombinaci se skutečným dekadentním vystoupením počal jsem vážněji přemýšlet nad problémy a věcmi, které z jeho úst vylétaly. Pro někoho úsměvná šílená podívaná, kdežto pro vnímavější jedince úkaz hodný filosofování.

Závěrem bych rád zhodnotil i výtvarné umění, které zdobilo horní patro a jeden tvořící se obraz, který Sandro Dragoj dodělával přímo před očima přítomných. Onen dosud nedodělaný obraz měl neskutečně hypnotický potenciál. Těžko popsatelný výjev, nad kterým bych strávil hodiny civění a přemítání o významu. Ostatní obrazy byly navíc ještě z dílny malířky Morgause. Díla měla zvláštní charakter, lehce perverzní, lehce morbidní, ale neustále otevřený a přitom tajemně skrytý. Těžko popsat něco, co si musí každý utřídit sám, aby mohl svévolně vznést verdikt nad tím, co cítí a jak to působí na jeho vlastní mysl.

Shrnu-li celou akci do pár finálních řádků, dostanu opět nákres akce, která se jeví jakou jedna z těch lepších. Kapely uměly hrát a věděly, co dělají, stály si za svým a předvedly výborné gigy. Umělci undergroundu předváděli své umění s jiskrou noblesy. Celý večer ve mně zanechal nesmazatelné stopy, které zapříčinily zasetí semínka, jež ve mne probouzí chuť znovu tvořit, ať už básně, obrazy, či povídky. Tedy to, co mě dříve činilo šťastným. Za to všechno patří velký dík všem, kdož mají na svědomí soubor Infernalismus a tuto akci.