Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pamatuju si celkem jasně, že když nám jedno hardcore-punkové vydavatelství čmajzlo rozhovor s kapelou Avvika (fakt že jo) a vyvěsilo si ho na svých stránkách, psalo tam o našem webu jako o „politicky nevyhraněném“, což je z mého pohledu v případě stránek o muzice skutečně podnětný postřeh. Jenže pro některé je hardcore-punk víc než muzika (nebo tak nějak) a docela dobře rozumím tomu, že žebříček hodnot máme nastavený každý trochu jinak. Na koncert Jello Biafry jsem šel hlavně proto, že mě oslovuje muzika Jello Biafry a celý ten politicko-kritický podtext pro mě představuje pouze možný směr uvažování, se kterým se můžu a nemusím ztotožnit. Žádné dogma, ani jediná berná mince. Berte proto následující řádky jako postřehy návštěvníka politicky nevyhraněného.

Když o čtvrtečním koncertu zpětně přemýšlím, docházím k ani ne tak překvapivému zjištění, že to byla vlastně moje první punková akce takového rozsahu a pokud bych měl přiznat svůj nesilnější dojem, bude to pro mimopunkového fanouška možná i nepochopitelná, ale jinak úžasná sounáležitost téhle komunity. Těžko někde hledat něco podobného, úplně to na vás dýchá. Ohromné distro vinylů (zdravím Pavla z Papagáje a děkuju ještě jednou), ohromné distro knížek, stánky kapel, všechny poslední desky Jello Biafry za tři kila (fakt jo), skvělá atmosféra všech koncertů, hromada punks, uvěřitelných i těch střižených podle módy. Ale to je asi všude.

Celý večer začala kolem půl deváté Hanba, která funguje sice krátce, ale i tak si už stihla vybudovat slušné renomé. Mám ten dojem. Příčina leží někde na spojnici debutní desky „Silou kovadliny“, která slušně oslovila, nikoliv neznámých jmen sestavy a stejně tak prostého faktu, že jejich muzika má říz. Hanba staví na tradicích hardcore-punku, na Banánových textech, na angažovanosti a jasně formulovaných postojích, které někomu přijdou zajímavé a jinému nebezpečně černobílé. Koncert Hanby měl jednoznačně velkou energii a kapela s Banánem v popředí potvrdila očekávání, která jsem do nich vkládal - viděl jsem je prvně. Došlo samozřejmě na songy ze zmíněné desky, nejspíš i na ty z nového singlu (ten jsem zatím neslyšel), došlo na uprchlíky, do háje byli posláni všichni fašisti a nacisti a fotografové, došlo na hostující vokalisty a třeba i k úsměvné scéně, kdy kterýsi fanoušek nabídl Banánovi pivo. Každému podle chuti, souhlas. Koncert trval něco přes půlhodinky a v sále Flédy se značně oteplilo.

Druhá a rovněž domácí předkapela Telefon patřila k těm, jejichž jméno jsem kdysi kdesi slyšel v jakési už zapomenuté souvislosti a to je vše. Nebudu tvrdit opak. Stejně tak nedokážu posoudit, jestli jejich pojetí punku nějak vybočuje z pojetí punku mnoha další punkových kapel, ale neměl jsem ten pocit. Nijak mě neoslovilo položení hlasu hlavního vokalisty a už vůbec ne hlasový projev dalších pěvců, přesto mě koncert Telefonu bavil. Neptejte se mě proč, doma bych si takovouhle muziku nepustil, ale ve čtvrtek 27. srpna 2015 jsem si Telefon užil. Možná v tom byla atmosféra celého večera, možná jen ta věc, že tahle muzika je jednoduchá, snadno kousatelná, jde přímo k jádru věci a vlastně určená hlavně na pódia a živou prezentaci. Jinak fakt nevím. I v případě Telefonu došlo na hostování (na oplátku se objevil Banán), opět došlo na uprchlíky a jiná aktuální témata, i když opět šlo více méně o ideologický pohled na věc (pokud máte rádi fakta místo vzletných řečí, zkuste třeba TENHLE článek). Změnou ale byla forma, nyní přednášená poesie, a ta mi přišla hodně dobrá. Desku Telefonu jsem si nekoupil, ale dojmy si odnesl dobré.

Guantanamo School of Medicine spustili někdy po desáté a Jello Biafra vpochodoval na pódium tradičně módně vyladěn a natolik plný energie, že by jeden netipoval nic o probíhajícím tour a padesáti sedmi letech. Jello Biafra je provokatér, velký kritik nejen americké politické scény, ale taky slušný mim a komik. Koncert probíhal jako sled songů a krátkých přednášek (či jak to nazvat), jejichž obsahem se Biafra dotkl všemožných problémů, zkritizoval kdeco a kdekoho (a nebudu tvrdit, že neprávem), došel k hlavnímu nepříteli, tedy korupci, došel k problematice privátních věznic v really fucking terrible Státech, došel k imigrantům a dokonce i k Zappovi, čímž mi udělal fakt radost. Mimochodem pokud jste slyšeli jeho poslední živou desku, právě analogie s Frankem Zappou vás třeba napadla.

Stejně tak koncert s mottem fuck austerity probíhal až neuvěřitelně energicky, vzduchem létalo všechno možné, dokonce i dost nepochopitelně kelímky s pivem na muzikanty, z pódia se skákalo v podstatě nepřetržitě a dvakrát si zaplaval dokonce Biafra, už čehož mi - přiznávám - spadla brada údivem. Vzduch Flédy zmohutněl, člověk se potil i bez jakékoliv aktivity těla a čas plynul naprosto bezcitně. Uteklo něco přes hodinu, když se kapela odebrala do šaten, zpocená stejně jako všichni pod pódiem. Dvakrát se vytleskávalo, dvakrát se vrátili a dvakrát přidávali.

Zdaleka jsem nebyl na všech letošních koncertech na Flédě a pravdě se spíš blíží to, že jsem byl jen na úplném minimu. Přesto si nevzpomínám na akci, která by se co do nasazení téhle aspoň blížila a na obzoru, pokud se dívám dobře, se rovněž mnoho nerýsuje. Punk Jello Biafry a jeho Guantanamo School of Medicin je punk, který oslovuje i lidi mimo punkovou komunitu (třeba mě, že jo) a odehraný tímto způsobem přesahuje běžné představy o dobrém koncertě. Vášně opět krotím v souvislosti s politicko-kritickou fasádou toho všeho, která k tomu samozřejmě patří, které Biafra určitě bezvýhradně věří, ale která mi ani ne příliš vzdáleně připomíná filmy Michaela Moora. Mám je sice rád, ale stejně jako Biafrova filipika představují tak trochu černobílé americké divadlo, takovou hru na ty dobré a na ty zlé. Skutečnost je vždycky trochu složitější a je dobré na to nezapomínat.

Na koncert byla redaktorovi webu Echoes udělena akreditace pořádající agenturou Level B Production.