Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Killing Joke

Killing Joke

Sorgh28.6.2017
Po loňském koncertě, který si vychutnala Praha, se letos dostalo i na naše malé městečko uprostřed Evropy. Killing Joke jsou fér a dbají na spravedlnost.

Killing Joke jsou ikona a je čest si na ně zajít ve své domovině. Proto když jsem se dozvěděl, že budou hrát v brněnské Flédě, bylo rozhodnuto.


Ne že bych byl kdovíjaký znalec jejich historie. Objevil jsem je poměrně nedávno a jejich alba se mi v hlavě přeskupují podle zvláštního vzorce, ke kterému nemám klíč. To mi ovšem nebrání si užít anonymní hit a v jejich pozdější tvorbě zas takové mezery nemám. Ale i kdyby, naživo je to jedno a bez pocitu viny jsem se v neděli večer na Flédu dostavil.


Organizace koncertu byla v pohodě, jak jsme zvyklí. Časově to sedělo na minutu a lidí bylo tak akorát, čekal jsem mnohem větší nátřesk. Zadní třetina klubu byla děravá jako punčocha staré šlapky. Zato merch se tiše stydělo bokem od hlavní promenády chudé až běda. Dva smutné pultíky hrozily děravou prázdnotou, ve které vlála asi dvě trička KJ a u Graves Pleasures se podařilo nabídnout dokonce nějakou desku. Ještěže jsem neměl v plánu nákupy.

Začátek večera měla na bedrech finská melodika doprovázená decentním šoumenstvím, Graves Pleasures. Příjemný rozjezd, decentní projev na úrovni. Finové vytvořili zvláštní atmosféru vzlínající ze živelného roku řezaného trochou gotiky (víc v naší recenzi). Do živé inkarnace se jim podařilo přenést něco z aury The Cure a The Cult, vše zabaleno v dekadentním mixu křiváků a módy adolescentních hippies. Skladby měly příjemnou délku, žádné protrahované delirium a z tohoto pohledu GP určitě nebyli jen trpěnými předskokany. Překvapením pro mě byla absence kytaristky Linei Olsson, která už není členem kapely. Škoda, její blond hříva zajišťovala příjemný vizuální zážitek, stejně jako její hra.

 

Parta kolem Jazze Colemana si taky nehrála na primadony a dodržela stanovený čas. Úvod byl ritual, intro, svíce a vonné tyčinky, no mišmaš šamanskej. Potom došel vrchní mág žehnající lidu, sice bez make-upu, ale přesto satan v lidské podobě. Ten chlap má nepopiratelné charizma, ani nemusí otevřít pusu. Co se hudby týče, vždy mě fascinoval jeho čistý zpěv, který bych bez už získaných znalostí přisoudil zpěvákovi o třicet let mladšímu. Teď v praxi ožil kontrast mezi Jazzovým jemným zpěvem a tvrdou hudbou beroucí si z punku i metalu stejně. Skvělá kombinace a snadné přechody k hrubému řevu zatínaly drápek do mé citlivé duše.


Ostatní dědoušci z kapely přiznávali svůj pokročilý věk, střídmě se pohupovali a nejdivočejší moment nastal až u třetí skladby, kdy se basák „urval“ a změnil stanoviště. To bicmen žil naplno a mlátil do toho jako utržen ze řetězu aniž to vypadalo, že ho to nějak zmáhá. S takovými parťáky před sebou se nemohl nechat zahambit mladý klávesák a pouštěč samplů, který věkový průměr kapely srážel hodně pod teplotu těla.


Při poslechu mi často přicházelo na mysl, že vlastně slyším pravé kořeny industriálu. Zejména ve starších kusech  byla cítit výtečná chuť železa nabitá elektřinou. Stejně tak vynikl kontrast mezi punkovými počátky a hutnějším, melodickým válcem posledních let.  Set tak představoval reprezentativní průřez dlouhou diskografií Killing Joke, od debutní desky Killing Joke, kterou zastupovaly hned čtyři skladby, přez Night Time, Pandemonium, Killing Joke z roku 2003, MMXII až po poslední Pylon, plus nějaké raritky z živáků a kompilací. Samozřejmostí byla Jazzova sociální moudra, která pronášel mezi skladbami a která mu publikum vracelo hutnou ozvěnou.

Bylo toho tak akorát. Kapela to zbytečně neprotahovala, ale nabídla koncert nacpaný hudbou zahrnující třicet sedm let jejich existence. I po povinném přídavku měl člověk sílu dojet domů a tam si vše zpětně v klidu přehrát.

 



  DISKUZE K REPORTU

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky