Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Začátek nového měsíce s sebou přináší několik pěkných akcí. Však si připomeňme parádní turné Forgotten Silence a Dying Passion, křest knihy Národní satanista, doomová lahůdka Ahab, Esoteric a Et Moriemur, jež bude k zhlédnutí v Praze Klánovicích klub Black Pes nebo se v Lucerna music bar zjeví legendární Kyuss. Vybírat bylo a je z čeho. Nyní se mrkneme na akci, která proběhla v sobotu 2.6. v Brně v klubu zvaném Melodka. Byl to právě křest titulu jménem Národní satanista, který doprovázel koncert kapel Coronach a Gorgonea Prima.

V sobotu odpoledne jsem usedal do autobusu, jež mne měl zavést do míst, kde se toho večera měla udát řekl bych skoro mystická událost. Sám jsem přesně netušil, jak bude celý večer probíhat. Měj jsem v hlavě utvořeno pár představ, ale nechtěl jsem příliš fantazírovat, abych nakonec nebyl zklamán.Coronach pro mne byli velkou neznámou, kdežto Gorgonea Prima si už své místo v mém hudebním žebříčku vydobyla. Během dlouhé cesty na Brněnské autobusové nádraží jsem se lehce připravoval na jejich set pomocí obdobně laděné kapely Dødheimsgard, zejména albem 666 International. Dorazil jsem vcelku brzy a tak mé první korky vedly k hospůdce U Proutníka, kde mým cílem bylo svlažit hrdlo. Bohužel zařízení bylo zavřené a mě nezbývalo než využít nápovědy přítele na telefonu, přesněji řečeno redakčního kolegy a po pár minutách už jsem tedy seděl na terásce nedaleko Melodky a dopřával si zlatavý mok. Po chvilce dorazil na nějaký moment poklábosit i kolega Sorgh, se kterým jsem později vážil cestu směr Melodka.

Bylo zhruba 19.20 a dle dostupných informací měla celá akce odstartovat v půl osmé. K mému překvapení bylo na místě konání dosti prázdných míst, od čehož se odráží fakt, že účast nebyla vpravdě hojná. Jistě že později se počet návštěvníků zdvojnásobil, ale stále nabývám odjmu, že účast byla slabá. Čím to? …Jelikož jsem zde dosud byl sám, hledal jsem útočiště v několika povědomých tvářích. A tak jsem se celkem vlezle přifařil ke Garmfrostovi z Mortemu. Do naší hudební diskuze zanedlouho veplul i příchozí kolega Jirka D. a rozhovor se rozproudil naplno. 

Naše povídání přerušilo zhasnutí světel, z nichž zůstala svítit jen červená na podiu. Za zvuku orchestrální grandiózní hudby počaly do umělé mlhy halící Melodku vstupovat tři siluety. Po doznění monstrózního velikánského intra nás přítomné přivítala Alice Týnská, které patří obrovský dík - díky ní totiž došlo k realizaci celého ceremoniálu a vlastní knihy, kterou ostatně překládala. Po její pravici pak stála dvojice osob, které si svým tajemným pohledem změřily všechny dorazivší. Ano, byl to samotný autor Erlend Erichsen a hostující Gaahl. Následovalo několik úvodních slov, při kterých došlo k stručnému představení obou osob. V další fázi úvodního dějství probíhal rozhovor Alice s Erlendem v norštině, pochopitelně tlumočený do našeho rodného jazyka. Bylo trošku na škodu, že Erlend stavěl své odpovědi na základě papíru, který držel v ruce a stmosféra tak postrádala autentičnost. Na druhou stranu byly to vcelku nelehké otázky, které pro zjednodušení a zkrácení časového úseku, musely být dopředu předpřipraveny. Přítomní se tak dozvěděli zase něco více o obsahu knihy a Erlendova postoji k black metalové hudbě. Alice nezapomněla v krátkosti vyzpovídat i sedícího Gaahla, který po celou dobu přítomnosti nevěnoval publiku příliš mnoho pohledů, a jeho rysy vyznívaly poněkud nespokojeným dojmem z mocného fotografování, které zrovna dvakrát nemusí. Gaahl své odpovědi podával již bez papíru a s určitou mrazivostí v hlase. Kdežto Erlendův hlas byl více dynamický a hřmotný. Závěr už tvořil krátký přednes z první kapitoly Národního satanisty. Nejprve úryvek přečetl Erlend v originále a pak následovala česká verze. Ještě než všichni zmizeli z podia, byl prozrazen průběh večera a (což byla trochu škoda) i jedno překvapení.

Podium zahalil dým a červená barva. V mlze se rýsovaly postavy čtyř rarachů plus bicí souprava. Celý set startovaly bicí, jejichž pánem se v tento moment stala postava v kápi udávající zpočátku marsch rytmus. Ovšem takový, který se hraje těsně před popravou do hlubokého ticha němě přihlížejícího davu. Jeho vzezření pak podtrhávalo dojem kata. Jak už jsem naznačil výše Coronach ke mně dosud nepromluvili. V napětí jsem tedy očekával, co bude dál. Už od pohledu bylo jasné, že se bude hrát tradiční black metal. Bílé tváře s černými škleby, ostny a zlověstná atmosféra. Pánové spustili svou první písničku, po jejímž dohrání jsem záviděl kolegovi špunty do uší. Ne, že by kapela hrála špatně, ale drobné ztišení bych uvítal. Nástroje jsem sice rozeznával (snad kromě basy), ale celkově to poněkud řezalo do uší. Nicméně zvykl jsem si, co mi také zbývalo. Mezi jednotlivými skladbami byl vždy vyřknut název následujícího songu. Tato jména (namátkou Pohřben zaživa, Ohnivé kladivo, Na kříži) na jednu stranu zněla dost nekreativně a lehce úsměvně, ale na stranu druhou co v daném žánru vymýšlet a rozvíjet, když to vlastně není v plánu? Tím se dostávám k hudbě samotné. Byl to klasický black metal norského rázu. Tento střih kapele slušel a uměli jej podat s jistotou. Byla to hudba, co nemůže urazit, avšak ani překvapit. Však také nebyl důvod někoho šokovat a něco koumat. V danou chvíli atmosféra v klubu ani nežádala nic jiného než ryzí black. Závěrem vystoupení pak přišlo ono překvapení. Poslední skladba, kterou Coronach odehráli, byla totiž z dílny samotných Gorgoroth. Jednalo se o skladbu Incipit Satan, kterou si odezpíval, jak jinak, než Gaahl osobně. Na podium kráčel velmi klidně a téměř komorně. Nastalo napjaté ticho, které v dlouhém očekávání prořízlo burácení nástrojů. Gaahl celou skladbu odezpíval s určitým nadhledem a snad bez jediného pohledu směrem ke křepčícím přítomným. Zvláštní atmosféra, tajil se dech. Po této skladbě následovala pauza, během které došlo k autogramiádě knihy Národní satanista.

Ve vzduchu stále cosi viselo. Jakési napětí a očekávání. Na některých přítomných bylo vidět, že přišli spíš až na onen pomyslný vrchol večera. Vrcholem měl být křest, který v jisté podobě již proběhl, ovšem okamžik, na který se netrpělivě čekalo, dosud nepřišel. Až nyní. Ve chvíli, kdy zhasla světla, a na podiu se rozsvítily jen tři ultrafialové zářivky, teprve nastala ta pravá mystická atmosféra. Za tajemných industriálních zvuků se zpoza podia vyvalil dým, do jehož temnoty těžkopádně přicházely dvě záhadné bytosti. V tento okamžik jsme byli všichni připraveni ke stratu odcestovat do jiných dimenzí. Pryč od špinavého black metalu avšak některé jeho fragmenty mnozí měly po kapsách. Na podiu se zjevily dvě postavy deklarující tyto tajemné pocity. Byli to mesiášové z jiných neprobádaných kultur nám dosud neznámého universa. Ultrafialové světlo dodávalo celé atmosféře na větší hutnosti. Na temných bytostech svítily jen světlé části, zbytek jejich těl se nořil do tmy. Netrvalo příliš dlouho a dvojice nových věrozvěstů spustila svou první dekadentní vizi. Bez nadsázky mnou projel mráz a po tichu jsem si zašeptal: „…to je magie…“ Přátelé, to byla magie. Jejich hudba nabízí něco víc, než jen všední poslech. Je to mise do jiné galaxie v doprovodu mysticky vypadajících postav. Tvrdé tóny elektroniky linoucí se hudby od industriálu až k technu, doprovázené o mohutný drsný zvuk kytar. Jen škoda, že doprovodné zvuky a bicí byly posazeny trošku níže než samotný hlas kytarových linek a Hogathův vokál. Nemám, co bych dodal. Byl jsem mučen temnou aurou industriálního black metalu (i když tati škatule není zcela přesná). Tento zážitek ve mně bude dlouho vtisknut v podobě kybernetického pentagramu, kterým se nepyšní nikdo jiný než Gorgonea Prima.

Cestu z Melodky jsme s Jirkou krátili povídáním o nadcházející recenzi a rozhovoru s Burzum, na které se můžete již brzy těšit. Mimo to jsme probírali i probíhající soutěž o knihu Národní satanista. Četbou této publikace jsem si následně krátil čekání na autobus zpět k mému přechodnému bydlišti. Byl jsem plný dojmů. Sice jsem očekával, že kniha bude pokřtěna tradičním znehodnocením alkoholem, k čemuž nedošlo. Ale neuskutečnění tohoto aktu celkem chápu, jelikož vím, v jaké zoufalé situaci se dnes knihy nacházejí. Jsou totiž zatím i mým zdrojem obživy. Mile mne překvapila kapela Coronach hrající klasický norský black. Taktéž jsem byl nadšen z grandiózního vystoupení Gorgonea Prima. Jen mi ještě z celého večera píská v uších…